Warning: mysql_connect() [function.mysql-connect]: Headers and client library minor version mismatch. Headers:100512 Library:30308 in /www/doc/www.sanquis.cz/www/config.php on line 8
SANQUIS - 2005/39 Petr Šabach: Moje psaní nemůže být jiné, než jsem já


reklama




naši partneři
 
reklama


Petr Šabach: Moje psaní nemůže být jiné, než jsem já
Irena Jirků  
SANQUIS č.39/2005, str. 48


Přiznává, že když se podepisuje zástupu krásných dívek, které si koupily jeho novou knihu, je rád, a cítí se nesvůj.

Nemiluje autorská čtení, nevyhledává recepce a večírky, z celebrit, i těch spisovatelských, ho drobně mrazí. „Neočekávejte, že začnu líčit, jak se chystám napsat velký román. Na to nemám. Napsal bych tak pět šest stránek, úžasných, abych vás oslnil, ale pak byste pochopila, že je to podvod. Jsem dobrý pozorovatel, snad i dobrý vypravěč, kterému činí radost psát lehké texty s drobným přesahem. To mě baví. A přitom si říkám, že si snad někdo všimne, že je v tom i kus poetiky,“ říká Petr Šabach, jehož knihy patří dnes k nejprodávanějším. O svém úspěchu se šířit nechce, ale hned dá k dobru veselou historku. A když dojde na Dejvice, zdá se být ve svém živlu.
To je pravda, že jste v Dejvicích potkával na ulici Gustu Fučíkovou?
Co, na ulici! Já za ní stál často ve frontě na mlíko a rohlíky! Teda, já stál ve frontě a Gusta šla rovnou dopředu a u pultu se rozčilovala, že rohlíky jsou málo křupavé, nebo zase příliš, nedopečené či gumové. Těmi výstupy pravidelně deptala celou mlékárnu v ulici Jugoslávských partyzánů. Prodavačky ji nenáviděly, ale Gusta si vedla svou. Znáte ten druh lidí, co si myslí, že jim všechno patří. A jí teda patřilo.

Tak to vám skoro závidím. Šílenou státní vdovu jsem si vždycky přála vidět zblízka.
Na dálku chrastila medailemi! Já si zase ve svých povídkách tolik nevymýšlím. Většinou píšu o věcech a lidech, které znám. Upíra Gustu jsme znali všichni. To byl postrach Dejvic.

Dejvice byly za vašeho dětství docela zvláštní prostor, že?
Kulaté náměstí není hezké ani když svítí sluníčko. A mělo být ještě strašnější, ještě že to nestihli dostavět. Na druhé straně - v Dejvicích je hodně zeleně, hezky se tam žije. Má to jistou poetiku. Ve vilách samí diplomati, které tam komunisti po válce zahnali, okolo vojáci, generální štáby, ministerstvo obrany - a přitom žádná fabrika. Proto se tam postupně nastěhovali i komunističtí prominenti. Přece by nešli bydlet do Vysočan nebo Libně. Když jsem byl malý, začínala pole už za hotelem International. Všude běhaly hordy dětí, nedovedete si představit, co nás tehdy bylo. Vedli jsme regulérní války, ulice proti ulici, všichni jsme chodili za školu a všichni toužili nosit pionýrský šátek.

Vtipkujete.
Ale vůbec ne. Když jsem byl malý, byl Pionýr výběrovou organizací, kam se vstupovalo za odměnu. Jednu dobu mi hrozilo, že mne tam nevezmou, protože chodím za školu a nemám dost nasbíraného papíru, a já to bral jako učiněnou tragédii. A když jsem ten šátek dostal? To bylo úžasné vítězství, vždyť dobrá čtvrtina naší třídy ho nosit nemohla!
Mluvíte a píšete o 50. a 60. letech s humorem, s vtipným nadhledem. Jako by to byla všechno jen velká legrace...
Ale ona to byla fraška, ne?

No, jak pro koho, řekla bych. Znám hodně politických vězňů, spoustu lidí, kterým komunisté zabili rodiče.
Ale pozor! Já nepíšu o politických vězních a perzekucích. Píšu o tom, co jsem žil a co jsem viděl já. Vyrůstal jsem v Dejvicích, nikoho blízkého jsem ve vězení neměl, protože jsem z óbrbolševického prostředí. Můj táta byl kádrovák na generálním štábu armády, měl za sebou Koreu... Politika se u nás doma neřešila, byla daná. A můj otec samozřejmě dlouho netušil, že si na prsou hřeje hada, co se tomu všemu i jemu vysmívá. Jak jsme s bráchou rostli, už jsme ho jen provokovali, zesměšňovali, a matka nás chránila, aby nás nezabil. To už byla šedesátá léta, my byli máničky s vlasy na ramena,
on si nad syny chuligány zoufal, a my měli jasno.

Proč neměl jasno váš táta?
Byl totálně zblblý. Když se dostanete do prostředí, kde nemůžete říct jedno upřímné slovo, sešrotuje vás to. Převálcuje. Kdo ví? Možná si to uvědomoval, proto mu nejlépe bylo u králíkárny. Tam byl nejšťastnější. Parkrát se domů dostavil podnapilý, trhal uniformu, kopal do ní. A ráno se probral, máma mu mundúr zašila a on šel zase do práce. Ale víte, my se s tím zase s bráchou dvakrát netrápili. Nežili jsme jen politikou. Mimochodem - žijete vy dnes politikou? Ovlivňuje vaše rozhodování, jednání?

Snad neovlivňuje. Ale tenkrát tedy, s prominutím, ovlivňovala životy všech. Kdo neměl pionýrský šátek, nedostal se často ani na gymnázium.
Také jsem vstoupil asi na týden do SSM, aby mě vzali na filozofickou fakultu. Ale na druhé straně - na co si my tak můžeme stěžovat? Vy jste padesátá léta vůbec nezažila, já byl tehdy kluk a šlo to mimo mě. Pro mě byly nejstrašidelnější sedmdesáté roky. To jsem jen zíral, kolik mladých lidí leze do svazáckých košil natrvalo a jaké vedou řeči. To už nebyli naivkové jako moje babička a děda, kteří vstoupili do KSČ v roce 1921 a pak zmizeli v koncentráku, ani to nebyl jejich zblbý syn, tedy můj táta. Tohle byli tvrdí pragmatičtí a velmi nebezpeční jedinci. Ale, nechme už tu politiku! Pojďte si povídat o něčem jiném.

Tak co třeba o psaní. O vašem psaní.
To jsem vám nahrál na smeč, že? Ale aby bylo jasno - já nejsem člověk, co ráno vstane, zapne počítač a neodejde od něj, dokud nemá pět dalších stránek. Mému psaní chybí jakákoliv systematičnost. Občas něco napíšu. To je celé. A proč to dělám? Protože mě to baví. A nic jiného neumím.

Nepřeháníte to s tou skromností? Až vás začínám podezřívat, že jste byl vždycky ambiciozní klouček, který si už v první třídě usmyslel být spisovatelem.
Samozřejmě! Ve škole jsem psal vždycky dobré slohy, šlo mi to lehce. Nic jsem si neusmyslel, ale když to tak jde, tak si časem sama všimnete, že to je jakýsi směr, kterým byste se mohla dát. A tak si zkusíte něco napsat, fejeton, povídku.

A pak ji vezmete a jdete ji dát přečíst Ladislavu Fuksovi.
Nemáte přesné informace. Já mu tenkrát nenesl svou povídku, ale jeho knížku k podpisu. Zazvonil jsem u jeho dveří, bydlel také v Dejvicích, on otevřel a pozval mě dál. V jeho bytě to byl samý plyš, samet, pološero, italská hudba. Nevěděl jsem tehdy, že je homosexuál, jeho laskavost jsem si vysvětloval jako slušnost a byl jsem paf z toho, že sedím v jedné místnosti s největším českým žijícím prozaikem. A to on tedy byl. Vzal mě pak s sebou na mejdan do Mostecké ulice, ke Karlu Laštovkovi, surrealistickému malíři. Byli tam ještě Hana Hegerová,  a živý sluha. Nejprve jsem nechápal, kdo ten člověk je. Zatímco on roznášel pití, já jsem dostal za úkol pouštět desky. Byly tam desky jenom s Hanou Hegerovou. To byl jejich bůh. Seděl jsem tam, naslouchal nesrozumitelným hovorům, hodně se divil, ale pak mě to přestalo bavit a utekl jsem. Ale mimochodem - knížky Ladislava Fukse miluju dodnes.

Neměl to v životě nijak lehké. Měl i období, kdy se snažil komunistickému režimu zalíbit.
Bál se, šíleně se bál. Hrabal se taky bál. Všichni se báli.

Co myslíte, psali by lépe, kdyby odešli z téhle země?
Hrabal? Proč ten by měl utíkat? To by mě ani nenapadlo si připustit. Spíš dnes přemýšlím o jeho sebevraždě. Takový milovník života, a zabalil to, utekl. To je téma na přemýšlení snad pro každého z nás. Co my víme, jak to sami ustojíme.

Prý jste s Bohumilem Hrabalem chodil na pivo.
Hm, ty legendy, zase legendy! Nepatřil jsem do žádného jeho kroužku. Seděl jsem s ním - když to hodně přeženu - pětkrát na pivu. A ještě diagonálně, na druhé straně stolu. Já jsem nebyl ten, který by mu říkal doktore nebo Bohoušku. To vůbec ne. Pil jsem tam pivo a ani jsem nedutal. Ale ne že bych padal obdivem k velikánovi. Víte, já to mám těžké. Špatně snáším celebrity, to je můj životní mindrák. Jak někam přijde někdo slavný, tak chytím špatnou náladu a začnu být nezřízeně kritický. A to se mi dělo i s Hrabalem: každé jeho slovo jsem obracel ze všech stran a všechno mi to připadalo pitomé. Mladická, tupá póza. Nedokázal jsem vydýchat, že sedím se skutečnou legendou.

Pokud vím, legenda vás vzala na vědomí a vážila si vás. To se nastávalo jen tak.
Vzala na vědomí? Jak se to vezme. Mám od něho pivní tácek. Napsal mi na něj: „Vytčený cíl snižuje únavu, ale zvyšuje spotřebu alkoholu.“ První část té myšlenky - to je Celine, jeho nejblíbenější autor. A tu druhou část s alkoholem dodal on sám. A tím to naše setkání asi skončilo.

Dobře. Už toho nechám, ale předpokládám, že Hrabalovy texty máte rád.
Dnes leží v každé knihovničce, ale to ještě neznamená, že ho všichni pochopili. Je třeba to znovu a znovu číst. Nemůžeme říct, že Hrabal je senzační. Tak to není. Hrabal je hlavně básník, úžasná je jeho poetika a vzdělanost. On při psaní musel skrývat, jak moc je vzdělaný, aby vám nezačal být protivný. Zatímco u spousty lidí je to naopak. Dělají všechno pro to, aby vás ohromili znalostmi. Jejich literatura se hemží odkazy, citacemi. To vše, aby na vás udělali dojem. A on dělal přesný opak.

Musím říct, že vy se také dvakrát neproducírujete. Neděláte chybu? Měl byste možná ještě víc čtenářů, víc prodaných výtisků, víc peněz, kdybyste se víc předváděl při veřejných čteních. To je teď v módě, možná skoro nezbytné, ne?
Strašně nerad čtu na veřejnosti. Proč číst ze své knížky, když si to ti lidi můžou přečíst sami?

Ale občas čtete.
Výjimečně. Samozřejmě vím, že je to potřeba, na západ od našich hranic je to samo o sobě docela dobrý kšeft. Mně to připadá nejapné, radši si s lidmi povídám. Jenže problém je, že když už se vypravím na nějakou besedu, nikdo se neptá. Sedí a mlčí. Jednou jsem byl v Havlíčkově Brodě, v sále asi padesát lidí. Chvíli jsme tak na sebe koukali a já to pak nevydržel a povídám: „To už se nedivím, že v Havlíčkově Brodě umřela v blázinci moje teta, protože jestli to tady máte takhle rozdané, tak...“ Načež vyskočila jedna paní: „Myslím, že vás, pane Šabachu, bude lépe číst, než poslouchat.“ Souhlasil jsem s ní a dal si velkou pauzu. Pak jsem asi tak za rok přijel do Pardubic. Kupodivu pár lidí se odvážilo na něco zeptat a já, abych je pochválil, povídám: „V Pardubicích jsou senzační lidi. Já byl tuhle v Havlíčkově Brodě a taková baba mi tam řekla, že je lepší mě číst než poslouchat...“ Nedopověděl jsem. „Já jsem ta baba, pane Šabachu!“ vyskočila z první řady a mě polilo horko.

Tedy - té paní byste si měl považovat. V čase superstars se ani nechce věřit, že existují tak vytrvalé literární fanynky.
Určitě je to bezva paní. Vždyť si nestěžuju. Navíc ta paní je schopna mluvit! Chápete ty ostatní? Přijdou na besedu se spisovatelem, koukají a mlčí. Dlouho jsem si to neuměl vysvětlit. Ale tuhle jsem si pustil televizi a došlo mi to. Když zvídavý redaktor zastaví na ulici deset lidí, strčí jim před obličej mikrofon a položí jednoduchou otázku, devět z těch deseti nedokáže dát dohromady kloudnou větu, která by měla začátek a konec. A ten desátý koktá. Taková je doba. Ale upozorňuji, že mě to zase dvakrát netrápí. Píšu, protože mě to baví. To je celé.

Přemýšlíte o tom, pro koho píšete?
Původ mého psaní asi spočívá v tom, že jsem chtěl druhé pobavit, rozesmát. A vlastně ani dnes nemám vyšší ambice, této polohy se držím, vyhovuje mi. Nepotřebuju přecházet k jinému žánru, žádný román nechystám, to přenechám velkým spisovatelům. Nemůžu být psaním někdo jiný, než jsem v životě.

Píšete o sobě, o svých blízkých, dáváte v šanc své soukromí. Máte hranici, kam už nejdete.
Nemůžu být někdo jiný, ale neříkám pochopitelně na sebe a své blízké všechno.

Tátu jste dvakrát nešetřil. Začal jste o něm psát, až když zemřel?
To víte, že některé věci bych dříve nenapsal. U rodičů je to velmi citlivé. S tátou to bylo ještě složitější, protože v našem vztahu strašila politika.

Co by tomu říkal, kdyby to četl?
Nevím. Byl mimořádně inteligentní, ale nikdy s ním nebyla legrace. A když dělal legraci, tak byla vždycky hloupá. Tedy pro mě, abych byl přesný. Teď nedávno jsem byl na takovém rodinném setkání, trochu jsme pili a já jsem tam začal dělat srandu. A moje teta se najednou začala válet smíchy a přitom křičela: „Ty jseš skoro tak dobrej jako tvůj táta.“ Zůstal jsem koukat. Nikdy jsem se vtipům svého otce nesmál. „To mluvíš o mém tátovi?“ ubezpečoval jsem se. A ona nedala jinak: „Tvůj táta, to byl komik! Extra třída. Kam se hrabal Menšík!“ Šok, můj otec v úplně jiném světle. Prý byl kdysi také hejsek, dokonce chuligán, než to podepsal vojákům. Jenže co naplat! Nemáme v životě tolik času, abychom mohli pátrat, kdo byli naši rodiče v čase, kdy my ještě nebyli. Věci mají být otevřené. Nechápu, proč mi táta třeba nikdy nedal najevo, že mě má rád.

A vy to svým synům dáváte najevo?
Myslím, že dávám. Pokud jde o výchovu dětí, nechal jsem ji lehce plynout a zatím se mi to zdá být dobré. Nikdo mi to nevěří, ale je to tak. Kdysi jsem končil studia na kulturologii diplomovou prací na téma „Předávání kulturních hodnot v rodině.“ A oba moji synové posléze studovali také kulturologii. Děti jsem měl k té diplomce přibalit.

A co si s tím oborem synové počnou?
Honza žije v Americe, vystudoval tam ještě lingvistiku a výtvarnou školu a živí se jako grafik. A Péťovi, tomu mladšímu, ještě chybí dva roky té kulturologie. Je skvělý muzikant, spí s kytarou. Naše Andulka, jejich matka a moje žena, se na nás všechny tak shovívavě dívá. Je lékařka, stojí oběma nohama pevně na zemi. Má to, co děláme ráda, ale myslím si, že náš svět lehce podceňuje.

A vy bez Andulky ani ránu.
Kdo vám to řekl?

Řekl jste to mému kolegovi a on to zveřejnil.
Ano, ano. Řekl jsem, že mám erotické sny jenom o Andulce.

To bych ráda viděla.
Víte, jak je to ve snech. Je to Andulka, a taky to není Andulka... Ve vztazích se taky nepovažuju za žádného velkého génia, snad jen za dobrý nadprůměr. Všechno, co dělám, je odrazem mého chápání světa. Ale musím říct, že občas jsem docela překvapený, když zjistím, že jsem lepší, než jsem si sám myslel. Nejen v psaní, třeba v nějakém gestu.
V jakém?
Třeba když někomu odpustím. Ještě včera byste si řekla, že je to nemožné. A najednou - odpustíte, jako kdyby někdo z vás, skrze vás promluvil. A vy jen žasnete, že to dovedete.

Není to také věkem? Nepřináší zralý věk jistou rovnováhu?
Říkáte zralý věk, ale myslíte stáří, že? Já jsem snad ještě na jeho začátku, nacházím se v etapě, kdy se už chodí na zákroky, ale ještě nejde o hospitalizace, takže nemohu podat přesnou definici stáří. Ale nevěřím, že je na něm něco dobrého. Moje Andulka je doktorkou v léčebně dlouhodobě nemocných. To je poučné prostředí, leccos si tam uvědomíte. To byste koukala, kolik lidí bere rodiče jako skomírající kasičku na peníze a kolik lidí neumí odpustit. Nelidský vzorec, který jsme si sami vymysleli, narýsovali. Co může být vůbec na stáří dobré? Že nežijeme ve zmatcích? Když se rozhlédnu po svých kamarádech a vidím, jak chytají druhé mízy (někteří vtipně říkají „druhé mísy“), tak bych snad radši bral zmatky sedmnáctiletých.

Bral byste je i s tím pocitem nesvobody a závislosti?
A teď se mám snad cítit svobodnější?

A kdy jindy, když ne teď?
Teď tady sedím a musím odpovídat na vaše otázky. Ne, já se vůbec necítím svobodný, ani v jedné minutě. Víte, kdy jsem si to uvědomil? Když jsem se rozhodl jít na volnou nohu. To se stalo před pěti lety a já nejprve jásal, jak si tu svobodu užiju. A pak jsem vyšel z baráku a musel jsem zvolit, jestli půjdu doprava nebo doleva. A když jsem se vydal tím jedním směrem, má svoboda skončila, zase jsem byl něčím limitován. Ale to jsou úvahy, při nichž dojdeme až k teoriím o poznané nutnosti a ještě dál. Tam, kde jsme už byli.

Ke Gustě Fučíkové...
...k rudým šátkům, k mému dětství, k tátovi. No tak už toho nechte a pojďte si povídat jen tak.

Ptala se Irena Jirků
Petr Šabach
- se narodil 23. srpna 1951 v Praze
- vystudoval teorii kultury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, poté byl zaměstnán jako technický redaktor Pragokoncertu, metodik Kulturního domu v Praze-Kobylisích, noční hlídač v Jiřském klášteře nebo odborný referent na AVU. V současné době se věnuje literatuře.
- vydal knihy: Jak potopit Austrálii, Šakalí léta, Hovno hoří, Zvláštní problém Františka S., Putování mořského koně, Opilé banány, Čtyři muži na vodě, Ramon/Psáno pro New York Times
- jeho knihy byly předlohou k několika úspěšným filmům
- s manželkou Annou má dva dospělé syny
- žije a píše v pražských Dejvicích



 



obsah čísla 39 ročník 2005





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek