reklama




naši partneři
 
reklama


Thomayerova nemocnice v Praze - někdejší Masarykovy domovy
PhDr. Hana Mášová  
SANQUIS č.20/2002, str. 40


Nově omítnuté pavilony Thomaye-rovy nemocnice v Praze 4 pod Krč-ským lesem zasvítí ve slunci jako vyčištěné plošky v zašlém klenotu. Bílé stěny a žlutá ostění oken pavilonů s čerstvě opravenou fasádou a čistota funkcionalistické architektury i dnes mohou zapůsobit na návštěvníka stejně, jako oslnily v době svého vzniku: jako v roce 1928, kdy tady byl slavnostně otevřen pražský Ústřední zaopatřovací ústav.

Zaopatřovací ústav neboli Sociální ústavy hlavní město Praha vybudovalo a v roce 10. jubilea existence Československé republiky otevřelo s tím, aby „dětem narušeného a ohroženého zdraví dopomáhal k jeho posílení a navrácení a starcům a stařenám umožňoval tráviti poslední léta života v klidu a náležité péči“. Přitom se k otázce výstavby útulku pro chronicky nemocné a chudé občany stavělo programově novátorsky: nejen v koncepci - v ideovém plánu stavby, ale i v moderním řešení sociální otázky chtělo jít oproti někdejším metodám tzv. chudinské péče novými cestami. Důležitým zřetelem byla rychlost jednání, protože situace sociálně potřebných v Praze vyžadovala okamžité řešení.
O bezmocné se podle tzv. domovské příslušnosti (podmíněné deseti lety pobytu v místě) ze zákona staraly od poloviny 19. století domovské obce, většinou však naprosto nedostatečně. Veřejné nemocnice, kterých v českých zemích zvlášť mocně přibývalo v poslední čtvrtině 19. století, nesměly přijímat chronicky nemocné, pacienty s tuberkulózním a onkologickým onemocněním, revmatiky, kardiaky, diabetiky apod. Těm zbývala jen domácí péče, v horším případě, kdy neměli nikoho blízkého, který by se o ně postaral, jen velmi nejistá a nuzná budoucnost v obecních chorobincích nebo chudobincích. Ostatně obsahy pojmů chudobinectví a chorobinectví splývaly ještě dlouho po první světové válce, která jenom znásobila počty invalidů a nemocných nuzáků.
Když byla zákonem č. 114 z 6. února 1920 sloučením osmi čtvrtí bývalého města a 37 sousedních obcí zřízena Velká Praha, vzrostla mnohonásobně rozloha města a počet obyvatel stoupl na 750 000. Chorobince či chudobince (starobince) byly jen v některých pražských obcích, některé jen pro pár osob a všechny byly samozřejmě přeplněny. Okamžitě bylo nutno zrušit sedm nejhorších chudobinců a jeden chorobinec, takže Velké Praze zbyly už jen chudobince v Bubenči, v Karlíně, v bývalé Praze, na Smíchově, na Vinohradech a na Žižkově, celkem s 814 místy, a chorobinec na Karlově, bývalý okresní chorobinec na Smíchově a okresní chorobinec v Počernicích s 435 místy, dohromady tedy 1249 míst. Šance umístit všechny potřebné v těchto zařízeních byly mizivé. Přitom se žádosti na zaopatření hromadily; a i v případech, kdy byla potvrzena jejich oprávněnost a naléhavost a žadatelé dostali dekret, museli čekat, až se uvolní místo v ústavu úmrtím některého chovance.
Byly dvě možnosti, jak zmodernizovat pražskou komunální péči: buď postavit několik větších nových ústavů, aby se alespoň dosáhlo předválečné úrovně, anebo ústavy sloučit v jediné velké stavbě. Pro toto tehdy velmi neobvyklé druhé řešení hovořily argumenty ekonomické, lékařské i sociální i možnost nově využít staré uvolněné objekty. Když namísto dosavadního chudinského ředitelství a chudinských referátů byly v Praze zřízeny nové orgány sociální správy - Ústřední sociální sbor a Ústřední sociální úřad, byl předsedou sboru zvolen národní socialista, pozdější pražský primátor, PhDr. Petr Zenkl (1884 Tábor - 1975 Washington, USA). Právě on se stal iniciátorem rozhodnutí jít originální a náročnější druhou cestou. V tzv. Investičním programu sociální péče hlavního města Prahy na 50 let rozvoje, schváleném 16. 6. 1924, byl už projekt ústředního zaopatřovacího ústavu zahrnut. Za ocitování jistě stojí slova o potřebě účinné a dobře zorganizované sociální péče z tohoto programu: „Jde o splnění lidských povinností šťastnějších členů společnosti vůči druhům méně šťastným. Jde tedy o působení, v němž nepochopení nebylo by jen důkazem nedostatku určitých rozumových vědomostí, nýbrž prostě nedostatkem lidského citu a mravní odpovědnosti.“
V otázkách zdravotní a sociální práce bylo za první republiky zvykem slyšet a zvažovat názory odborníků. Nejen předem, ale i poté, co zásadní rozhodnutí padlo, radní konzultovali a konfrontovali myšlenku s postřehy z domova a s praxí používanou v zahraničí, přičemž měly nápady a náměty uvážit potřeby chovanců a ošetřovatelů. V anonymní soutěži konané 28. května 1925 „u Primasů“, v níž devítičlenná porota posuzovala pět projektů na stavbu, zvítězil projekt „Senectuti et iuventuti“ inženýra Bohumíra Kozáka, úředně autorizovaného civilního technika pro architekturu a pozemní stavby. Stavět se začalo 16. 7. 1926. Stavbu řídil vrchní stavební rada K. Myslík (po smrti ing. Myslíka ho v květnu 1938 nahradil ing. Kulhánek). Dokumentace vztahující se ke stavebním pracím, k jednáním s dodavateli i k projednávání nejmodernějšího technického zařízení svědčí o důsledném a zároveň progresivním přístupu. Během stavby se důsledně dbalo o kvalitu a zároveň i úspornost do nejmenšího detailu, protože i s financováním stavby si město muselo poradit samo. Při rekapitulaci vycházela v říjnu 1928 cena ústavu na 105 milionů Kč. O čtyři roky později, v říjnu 1932, stoupla na 108 milionů korun (o náklad zařízení bunkrů pro případ mrazů za 0,5 mil. Kč a rozšíření počtu lůžek o 300 v ceně 1,5 mil. Kč).
Období realizace se měnilo místy v závod s časem. Na hrubou stavbu se původně počítalo se lhůtou 20 týdnů, ale zasáhla dlouhá stávka stavebních dělníků, nedostatek materiálu a změny v plánech. Přesto, jak víme, se cíl zdařil a v roce 1928 se Ústřední zaopatřovací ústav hl. města Prahy mohl otevřít aspoň slavnostní inaugurací. Usnesením městské rady z 21. září 1928 bylo ústavu dáno nové jméno „Masarykovy domovy - Sociální ústavy hlavního města Prahy“.
Vystavěný soubor 21 budov tvořilo deset rozsáhlých pavilonů pro chudé (šest - označených  dodnes písmenem A - pro zestárlé, z toho jedna budova pro manželské dvojice, a čtyři pavilony, označené jako B, pro choré, původně pro celkem cca 1700 osob), dětská zotavovna s lesní školkou pro 200 dětí, dětský chorobinec pro 150 dětí, dětská ozdravovna pro 100 dětí, společné hospodářské budovy, správní, společenské, obřadní, vybavené nejmodernějším zařízením, to vše v rámci parkového náměstí přístupného skrze kolonády. Kolem se rozkládaly sady, les, tekl potok: „Devisou pro architekturu bylo účel, světlo, vzduch, čistota. Bílá hladká průčelí, zpestřená žlutí šamotových desek, jimiž jsou chráněna ostění oken a otvorů vůbec, působí veselý, barevný dojem před pozadím zelené stráně kunratického lesa. Silnice, probíhající kolem ústavů, je napuštěna a učiněna neprašnou.“ Stejně pochvalně hodnotí technickou a zdravotnickou vyspělost a krásu areálu ředitel Thomayerovy nemocnice a autor monografie o ní, doktor Leon Bíla, o padesát let později. Za zachování architektonických a urbanistických hodnot vděčíme tomu, že při stavebních úpravách byl i v dalších desetiletích vždy konzultován ing. Kozák.
S dostavbami a rozšiřováním stavby se počítalo prakticky od počátku a pokračovalo se i po osídlení domovů chovanci. Napřed se kapacita zvětšila prostým rozmnožením počtu lůžek, ale hned následovaly i další stavební objekty. Přistavovala se karanténa-izolační pavilon pro děti, internát pro ošetřovatelky, a protože nápor žadatelů ochotných a schopných si pobyt platit stoupal, přistoupilo se koncem 30. let i k stavbě pavilonu pro platící chovance - tzv. Baxova pavilonu.
Osídleny byly domovy rok po slavnostním otevření jednorázovou akcí: v květnových dnech roku 1929 bylo z rušených pražských chudobinců a chorobinců převezeno podle pečlivého časového harmonogramu 1125 osob autobusem a 196 sanitkou Červeného kříže. Po dobudování a zařízení měl ústav stačit potřebě odhadnuté pro nejbližší dobu na 1600 osob dospělých a 340 dětí (ideální počet měl být 2000 míst pro dospělé a 450 pro děti), ale tento počet byl záhy překročen, u dospělých dosahoval časem na tři a půl tisíce. Sociální ústavy tak poskytovaly domov takovému počtu lidí, že by osídlili menší město, spíše maloměsto. Kromě odpočinku a kulturních zábav měli trávit čas i činností, která kromě obecného užitku jim poskytovala naplnění volna i drobný přivýdělek v ústavní zahradě, dílnách, hospodářských budovách, jimiž byly ústavy vybaveny pro svou potřebu. Stáří, provázené omezením a neduhy, někoho vyzbrojí nadhledem a moudrostí, u jiných stupňuje horší lidské vlastnosti. Kdo v ústavech „zlobil“ (hrubým chováním a opilstvím), mohl se nadít omezení procházek, uzavření v ústavní separaci nebo na několik týdnů přeložení do filiálky městského zaopatřovacího ústavu, tzv. Fišpanky pro „nepohodlné Pražany a policejní zjištěnce“.
Ústavy ovšem měly nejen funkci zaopatřovací, ale také léčebnou. Mezi magistrátem a ministerstvem školství existovala už od poloviny 20. let úmluva, na základě které svěřila pražská obec Lékařské fakultě Univerzity Karlovy lékařské ošetřování chovanců ve svých největších sociálních zařízeních: v chudobinci u sv. Bartoloměje a v chorobinci na Karlově. Úmluvou získala fakulta prostory a skvělou možnost výzkumné práce pro dvě své kliniky - Haškovcovu kliniku pro nemoci nervové a Eiseltův ústav pro choroby stáří. Dohoda byla po postavení Masarykových domovů přenesena na ně - na ústavy po technické stránce pro lékařské potřeby výborně zajištěné, budované na vysoké úrovni tehdejší moderní vědy, od počátku vybavované laboratořemi, RTG i operačními sály, protože se počítalo s využitím stavby pro nemocniční účely, „až někdy v budoucnosti, po vyřešení sociální otázky, nebude zapotřebí chudobinců“. Děkanát fakulty navrhl zřídit v Masarykových domovech pro obě uvedené kliniky výzkumné oddělení, a navíc i pro Pešinovu kliniku pro nemoci dětské. Díky této dohodě mohl prosperovat mj. také jeden světový unikát - Eiseltův Ústav pro choroby stáří (přejmenovaný na kliniku v r. 1929), který se do Masarykových domovů přestěhoval celý. Kliniky si mezi sebou rozdělily kompetence: ve vedení centrální ambulance a v žurnální službě se střídaly, za laboratorní inventář byla zodpovědná klinika Eiseltova, prosekturu a histologickou laboratoř obstarávala klinika Haškovcova. K povinnostem lékařů patřilo účastnit se posudkové činnosti při výběru uchazečů o umístění. Byt a stravu v Masarykových domovech získali za závazek kontrolovat jídlo z lékařského hlediska.
Když byl Petr Zenkl v roce 1937 zvolen primátorem hl. města Prahy, jednalo se o jeho dalším vztahu k ústavům (dr. Zenkl předsedal stavebnímu dozorstvu a později ústavní komisi pro Masarykovy domovy s podobnými úkoly). Zenkl oznámil, že se vzdává předsednictví Ústředního sociálního sboru, jelikož mu nový úřad nedovoluje zastávat zároveň tuto funkci a může se jako primátor stejně rozhodným způsobem věnovat sociálním otázkám Prahy. Avšak otázky týkající se Masarykových domovů v Krči i jejich dostavba „jsou mu stále předmětem jeho nejživějšího zájmu a vzdal by se tudíž nerad této spolupráce“. Pražský primátor tak zůstal nadále předsedou jak dozorčí ústavní komise, tak stavebního dozorstva Masarykových domovů. Shodou okolností na téže schůzi byl schválen i návrh ing. Kulhánka, aby do mimořádného rozpočtu na rok 1937 byla zařazena zvýšená položka 8 milionů Kč na první etapu stavby zmíněného Baxova pavilonu. Je příznačné, že ve chvíli, kdy je výstavbou sociálních ústavů a zavedením zákonů o pojištění dořešen problém chudobinců, vyvstává problém nový - dnes bychom řekli nemocniční otázka oddělení dlouhodobě nemocných a geriatrických oddělení. Neboť stavba Masarykových domovů pokračovala hlavně proto, že problémem, který narůstal už od počátku 30. let, tedy prakticky od otevření ústavů, byla potřeba dalších míst, zvláště pro chronicky choré. Už zápis schůze ústavní komise z 5. 6. 1931 zaznamenává projednávání návrhu na rozmnožení starobineckých míst a reorganizaci chorobinců. Už tehdy Zenkl hovoří o tom, že ústavy byly budovány sice na řadu let, ale s patřičným ponecháním místa pro rozvoj budoucí: „Ústavy dnes již nestačí - staří jsou vytlačováni chorými.“ Ve stejné době na jiném místě Zenkl konstatuje: „Krátký poměrně vývoj ústavu již ukazuje, co předpokládal jeho zakladatel, že totiž v budoucnu bude přibývati chovanců nevyléčitelné chorých, a že veškeré budovy, sloužící zatím jen k ubytování zestárlých, musí býti na takové úrovni vnitřních zařízení, aby mohly býti proměněny v chorobince, kdykoli se toho potřeba objeví. Proto i starobince, které pojmou celkem 2550 chovanců, jsou vybaveny obdobně jako pavilony chorobinecké všemi hygienickými zařízeními.“ O hygienu a zdravotní péči lékařskou bylo v Masarykových domovech postaráno v míře blížící se nemocničním požadavkům. Zenkl při plánování stavby myslel i na budoucí změny v sociálním zákonodárství, počítal s vývojem veřejného zdravotnictví a společenským rozvojem, který povede k jinému využití ústavů, postavených původně k urychlenému vyřešení problémů chudinství.
Jak vidno, Sociální ústavy hlavního města Prahy byly stavěny do značné míry i jako nemocnice, byly vybaveny jako nemocnice technicky velmi moderně zařízená, s lékařskou službou vykonávanou LF UK. Bylo přirozené, že se nemocnicí nakonec staly. Smutnou souhrou osudu poprvé násilně, v době národní nesvobody za německé okupace. Němci část domovů zabrali a obsadili svými soukmenovci. V září 1939 v rámci hromadného penzionování zaměstnanců hl. města Prahy opustil Masarykovy domovy i jejich dosavadní ředitel František Veidiš a jako zástupkyně a později ředitelka ústavů nastoupila Němka G. Ludwigová. V listopadu byly zavřeny české vysoké školy (kliniky byly právně zrušeny až na přelomu let 1942/1943). Rok poté bylo odstraněno z názvu ústavů Masarykovo jméno. V červnu 1940 „poukázal náměstek primátora prof. Dr. Pfitzner na to, že některé městské ústavy jsou označeny jmény, jichž odstranění je žádoucí, jako Baxova domovina, Masarykovy domovy...
Po návrhu referenta Dr. Jedličky bylo rozhodnuto, že pro označení sociálních ústavů hlavního města Prahy bude užíváno zatím označení sociální ústavy hlavního města Prahy (v Krči) v něm. znění Fürsorgeheim der Hauptstadt Prag in Reuth“, pro tehdejší Baxův pavilon byl zvolen název Domov pro platící, Heim für Zahlende, při Sociálních ústavech hl. města Prahy v Krči.
V r. 1941 se začaly vyklízet první pavilony ústavů pro německý lazaret luftwaffe, brzy byly zabírány další stovky lůžek pro wehrmacht (k výnosu říšského protektora 1942 pro rezervní vojenský lazaret), uvažovalo se i o infekční nemocnici. Chovanci ústavů byli vystěhováváni, s nimi odcházeli jejich ošetřovatelé a lékaři (první evakuace dětí proběhla už v zářijových dnech po Mnichovu, kdy zesílilo válečné ohrožení, s ohledem na bezpečí chovanců byli přepravováni do „škol v přírodě“ - viz také dopis z 26.9.1938 příbuzným chovanců, zda v nynějších vážných dobách dají přednost vzít příbuzného do vlastní péče, neboť hrozí změny, tj. evakuace a zabrání domovů vojenskou správou). Eiseltova klinika pro choroby stáří odsunem z Masarykových domovů v roce 1942 zanikla a už nebyla obnovena.
Po válce se tu vystřídali ranění a nemocní rudoarmějci, děti kolaborantů, repatrianti z koncentračních táborů, Pražané z květnových bojů. Původní chovanci se vrátili jen nakrátko. V podstatě byl už dokončován proces, který měly ústavy ve vínku při svém založení: záměr, aby sloužily nemocným, až jednou už nebude třeba řešit problém chudých.
Protože zakladatelé už při plánování stavby mysleli dopředu na možné změny, zaopatřovací ústavy, postavené původně jako moderní chudobinec a chorobinec, měly od začátku dostatečné technické předpoklady k tomu, aby se staly nemocnicí. V roce 1947 poskytla správa městu na pět let dva pavilony pro filiálky nemocnice na Bulovce: jeden z chorobineckých pavilonů pro plicní chirurgii a Baxův pavilon pro porodnické a kojenecké oddělení. V letech 1947-1953 proběhla úplná reprofilace na nemocnici a experimentální pracoviště, rezortní vědecko-výzkumné ústavy ministerstva zdravotnictví a základnu Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů (SOLOÚ - Státní odborné léčebné a ošetřovací ústavy v Krči). Další přejmenování - tentokrát už domovy byly obvodní nemocnicí v Praze 14 - proběhlo slavnostně a vzorem údajně měl být sovětský zvyk pojmenovávat nemocnice podle význačných lékařů. Slavnostní akt přejmenování v květnu 1954 na Thomayerovu nemocnici popsal P. Málek v Sondách pod povrch lékařské vědy (Praha 1982). I volba názvu tak stvrzovala definitivní proměnu ústavů na nemocnici.
V r. 1971 vznikl  integrací šesti samostatných výzkumných ústavů Institut klinické a experimentální medicíny, od r. 1984 je nemocnice Fakultní Thomayerovou nemocnicí s poliklinikou. V nedávné době byl zprovozněn třípatrový protiatomový kryt z let 1952-1962, čímž vznikla podzemní nemocnice (operační sály a 70 lůžek, ozařovna onkologicky nemocných a výrobna roztoků pro lékárnu). Poslední novinkou je budování postupně do provozu uváděné novostavby IKEM v bezprostředním sousedství nemocnice.
Život dočasných obyvatel tohoto města ve městě se dnes řídí většinou jinými pravidly než život chovanců a jejich ošetřovatelů v době před válkou. Jenom bílé zdi jsou tichými svědky tehdejších událostí, z nichž střípky sbíráme v archivních listinách, starých časopisech a filmech a v rodinných vzpomínkách.

Ústav dějin lékařství
a cizích jazyků 1. LF UK, Praha

 



obsah čísla 20 ročník 2002





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek