reklama




naši partneři
 
reklama


Krása bez závoje
Ota Pavel  
SANQUIS č.20/2002, str. 74


Ten den jsem odpoledne navštívil osmdesátiletou stařenku Žehulovou v nemocnici Na Františku.
Našel jsem ji v mezipatře, seděla na židli s mísou a kadila. Měla nožičky jen dvě kostičky a na nich shrnuté punčochy, staré a ošklivé. Vedle ležela stará černá taštička, jaké se válejí na smetišti. Stařenka Žehulová je pomatená, skrz noční košili jsou vidět prsa, ale nepodobají se ničemu, co jsem dosud viděl. Vedle umírají další ženy. Upracované, udřené, některé nejsou schopné už ani zvednout ruce a dokonce ani oči. Jedna z nich může mluvit, asi nikdy nečetla Wolkera, přesto říká: „Je těžké umírat...“
Večer se jdu podívat na striptýz, na to, jak se svlékají mladé ženy, které na tom budou za padesát let stejně jako stařenka Žehulová. Těšil jsem se na to celý dlouhý měsíc. Proč jsem se těšil? Přesně to nevím, ale je v tom asi dvacet důvodů, proč jsem se těšil: před léty jsem viděl striptýz v New Yorku, ty ženy byly krásné a mě to silně vzrušilo, jednak jsem chtěl vidět nahé ženy a nenést žádné riziko z nevěry, jednak jsem chtěl vidět, jak vypadá český striptýz - co je český, to je hezký. A taky už jsem znuděný televizí, divadlem, knihami - toužím po změně, no a taky jsem tam šel z profesionálního zájmu.
Úvodem jsem si dal dva koňaky. To je nutné. Nálada stoupne, barvy se budou zdát barvitější, ženy krásnější a všechno půvabnější. Ale i v pití je určitá hranice, která se nesmí překročit. Musí se to přikrmovat, ale nesmíte se opít. A zase nesmíte přestat, abyste případně neupadli do skepse.
V jedenáct usedáme s mojí partnerkou k malému stolku, není to ani moc blízko, ani daleko. Moje partnerka nepije, bolí ji žaludek. Objednávám si láhev Fortuny, což je maďarské šampaňské, partnerce šunku a sobě biftek. Doma měla rodina k večeři ryby v tomatě, Stavrida, které nesnáším. Když jsem odcházel z domova, bál jsem se, aby moje žena Věrka nemyla podlahu, nerad bych se na to díval. Naštěstí jen žehlila a dokonce mi dala stovku, abych měl do rezervy. Zachovala se skvěle, na striptýz však odmítla jít. Moje partnerka je zajímavá, velmi inteligentní žena a je také velice půvabná. Kamarádí se i s mou Věrou. Věra ví, že jdu do Variété s ní.
Piju šampaňské a má nálada stoupá. Na podiu je kouzelník, pak mažoretky, které jsou v červeném a které zbožňuji, když hraje pěkně hudba a ony se předvádějí. Viděl jsem jich v Radio City šedesát, na fotbalovém hřišti v Chicagu dvacet a moc se mi to líbilo.
Pak přijdou tanečnice a nahoře na podiu stojí matně ozářená dívky s nahými prsy. Za pět vteřin zmizí, zřejmě je to takový úvod, není to špatný fór. Zmizela ale příliš rychle. Spousta chlapů strnula: „A to je všechno? - To snad ne!“
Říkám své partnerce, že bychom měli chtít vrátit vstupné, ačkoliv jsme lístky dostali od ředitele zadarmo.
Pak přijdou zase kouzelníci. Obecenstvo sestává převážně z chlapů. Je tu řada dělníků, taxikářů, kteří mají stát ve Vodičkově ulici taxíky, pak úředníků a montérů, kteří jsou v Praze na služební cestě. A pár cizinců. Žen je tu  málo.
Ve chvíli, kdy vystupují kouzelníci, vidím jasně ve všech očích přání, aby už šli do háje a kde že jsou ty nahý ženský. Ta hlavní show musí ale teprve přijít, to není jako na fotbale, kde ta branka, na kterou se čeká, nemusí padnout, tady to musí přijít, vždyť kvůli tomu sem přece všichni  přišli - až bude padat prádlo, podprsenky, kalhotky. Kouzelník je strašlivě zpocený a vděčně se usmívá za potlesk, který mu vlastně nepatří. Jdi do prdele - tak si to nějak říkám i já, protože kouzelníky nesnáším, i když moje partnerka říká, že je to velké umění. A ona tomu rozumí. Je od fochu. Budiž - kývnu a naleju si další šampaňské, abych měl přesně tu náladu v tu pravou chvíli.
Kolem dvanácté přijde na podium slečna, taková spíš menší než větší - má bílý kostýmek a pánové v hledišti ztichnou. Začíná se svlékat a doprovází to ladnými pohyby, ale je to trochu amatérské, když to porovnám s herečkami na jevišti. Ty ovšem nikdy nedovedou svlékání až do konce. Už je skoro nahá, má ještě podprsenku a kalhotky, pak si vyměňuje tu jednu podprsenku za druhou a moje partnerka poznamenává:
„Tu má na pláž!“
Pak se slečna svleče úplně donaha. Jako ženská není špatná a člověk na to civí jak školák, že najednou vidí před tolika lidmi prsa a bradavky a dole černý trojúhelník. Jsem dost překvapen, neznal jsem to, takhle úplně do naha se smí ženy svlékat jen v málo zemích, například v New Yorku by jim to na tři měsíce zavřeli.
Myslím, že část diváků je také zkoprnělá, překvapená tím, co vidí, téměř nikdo netleská. Stydí se snad za potlesk? Koukají, čekali na to celý večer, a teď netleskají. Přitom se to většině jistě musí líbit. Snad je to také tím, že uviděli striptýz takhle prvně.
Ve mně je prázdno, pusto, žádné vzrušení, jako bych si prohlížel staré kalendáře Playboye. Nevím, čím to je. Snad tím, že moje partnerka má ty skeptické poznámky? Snad jsem se za těch sedm let své nemoci změnil? Snad tím, že je ten striptýz trošinku naivně předvedený - prostě nevím.
Chceme už odejít, ale uvaděčka nám brání: „Pane, neodcházejte, ještě bude ten hlavní striptýz.“
A už uvádějí hlavní striptýz: „Silvie a otrokyně“ - obraz ze starého Říma. Všechny mají průsvitné závoje, které pak odhazují a všelijak se nakrucují.
Odcházíme a já myslím na to, že by nebylo nezajímavé tam předvést nakonec stařenku Žehulovou tak, jak ji Bůh stvořil. Jeden muž před šatnou pronáší: „Kdyby tohle uměly naše ženy, bylo by rozvodů o polovičku míň!“ V New Yorku jsem si to myslel také. Ale tady ne, a tak mu povídám: „Kdyby uměly jen tohle, tak by to byla dost velká nuda.“ Ale on nerozumí.
Říkám si, že by taky nebylo marné předvést nakonec manželky nás všech chlapů, kteří tu sedíme, jak vstávají od škopků s prádlem, se špinavým nádobím, od učení s dětmi, od zašívání a žehlení. Nejdřív je ukázat vteřinu, pak dvě, ale na to by tak krátká doba nestačila. Ale bylo by to určitě zajímavější než ten hlavní obraz „Silvie a otrokyně“. A konečně - titul „otrokyně“ by mohl zůstat.


obsah čísla 20 ročník 2002





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek