reklama




naši partneři
 
reklama


Otakar Španiel a jeho reliéf...
Vladimír Preclík  
SANQUIS č.50/2007, str. 48


Tam, kde se uklidňuje Krkonošemi rozvlněná krajina do roviny, leží Jaroměř. Působiště Matyáše, rodiště Otakara Španiela, Josefa Šímy a Josefa Wagnera, tří mužů, kteří, bez jakékoliv nadsázky, udělali „své díry do světa“, do světa malířství a sochařství.


Budeme-li mluvit o Otakaru Španielovi, musíme pojednat o reliéfu. Jméno umělce a pojem reliéf mi zní jako synonyma.

Co je to reliéf? Kde ho najdeme, kde ho pociťujeme, kde si ho můžeme ohmatat? Zkusme se porozhlédnout!
Reliéf písečných dun, reliéf vydlážděného náměstí, reliéf vyschlého řečiště, navršených hald, pláže, pohoří i pasek... Reliéf je úzce spjat s naším životním prostředím i osobním životem každého z nás. Většinou si neuvědomujeme jeho všudypřítomnost, tak jako nepátráme po tom, proč se rozhoří zápalka škrtnutím, proč roste tráva, proč hřmí, prší nebo mrzne. Bereme ho prostě na vědomí.
Je to už řádka let, ležel jsem o dovolené na jedné řecké pláži a chytal bronz. Pozoroval jsem usilovnou práci mořského příboje a uvědomil si, že pracuje jako trpělivý sochař na tvarech pobřežních skal. Neměří naším časem. Má ten svůj. Co naše vteřinka, to jeho století. Ale výsledek ohromující. Omleté valouny v písku jsou odštěpky odpadlé od vodního dláta a písek je prach smetený ze dna mokrého ateliéru. Shrábl jsem pár kamenů do hrsti a dovezl domů. Leží na poličce v mé ložnici, rád je beru do rukou. Učím se od nich trpělivosti.

Chvála reliéfu
Reliéf dal vzniknout samostatné disciplíně sochařství. Znali ho Řekové, sloužil Římanům, nezatratil ho středověk a naše doba intenzivně využívá jeho služeb.
Kolik asi Čechů ze sta tázaných by dnes vědělo, že první československé mince navrhoval ve dvacátých letech právě Otakar Španiel? Koruna, padesátihaléř, pětadvacetník, desetník... Dlouho se licitovalo, zda budeme mít haléře, nebo stotinky. Haléř se podobal rakousko-uherskému platidlu a řadě lidí to vadilo. Chtěli se od Habsburků oprostit. Jenže zvyk je železná košile, a tak počeštěný heller nakonec zvítězil, podobně jako Španiel ve veřejné soutěži na prvorepublikové mince.
Každého autora potěší, když se lidé zajímají o jeho práci, připomínají ji občas jako úspěšnou a dovedou o ní vyprávět ostatním. V tomto ohledu by měl být Španiel autorem nejslastnějším. Jeho mince šly přece z ruky do ruky, cinkaly na pultech i na dlážděních, dovedly vyvolat radost, bylo-li jich dostatek. Nevím, kdo z tehdejších uživatelů si někdy přečetl na averzu koruny droboučký podpis O. Španiel. Těším se z toho, že to mohu dnes jejich vnukům připomenout...
Vzpomínám si, jak jsme jako kluci předstírali, že umíme plavat na oploceném koupališti. Za plotem nás hlídal děda. Bylo strašné teplo uprostřed léta a já jsem se došoural k dědovi, abych ho přesvědčil, že bez kornoutu vanilkové zmrzliny musím zahynout. Děda byl šetrný a trvalo chvíli, než sáhl do portmonky a osvobodil lesklý pětadvacedník. Prostrčil ho mezi tyčkami plotu: „Dáš mi ale líznout.“ Už nevím, zda jsem jeho přání vyhověl, ale ten pětadvacetník se stal jednotkou mých dětských hazardů. Byl to Španielův pětadvacetník.


Útrapy novátora
Španielovy mince, ražené v Kremnici, měly velký ohlas v tehdejší Evropě. Byly jiné. Sochař jim dal nový výtvarný náboj. Poprvé se na platidle objevily předměty nebo krajinný útvar (plody, klasy, ratolesti, most), to bylo až dosud v Evropě považováno za více než odvážné. Proto se žádná zahraniční výstava neobešla bez Španielovy účasti. Kritika mu přála a prohlásila ho za novátora.
Z oken rodného domu na nároží jedné z ulic ústících do náměstí mohl mladý Otakar obdivovat Braunův Mariánský sloup, kterému Jaroměřští tak trochu nedbale říkají štátule, a jistě si umanul, že i on, až povyroste, vytvoří pro toto město stejně krásnou sochu, ne-li krásnější. Jeho otec byl vyhledávaný cínař a tato skutečnost jistě ovlivnila synovu budoucnost. Vždyť cínařství patřilo mezi vzácná umělecká řemesla. Cínaři tvarovali a odlévali korbele, talíře, misky, cukřenky, svícny pro domácnost i křtitelnice pro kostel. Bylo to řemeslo uznávané a považované za výsadu lidí talentovaných.
Španiel pro své rodné město sice sochu krásnější té Braunovy nevytvořil, ale jeho kovové mince se rozkutálely po celé zemi a staly se vzorem či aspoň oporou mladým medailérům v Evropě.
Jak vůbec se tehdy nová mince rodila? Sochař dodal do kremnické mincovny nejprve velké sádrové precizní modely, Kremničtí je mechanicky zmenšili do dohodnutých velikostí mincí a ty se už pak sypaly do připravených zásobníků. Nenechme se vsak mýlit. Než se mince z Kremnice expedovaly, musel Španiel prožívat martyrium, tolik podobné těžkostem dnešním, jde-li o každý nový přístup. Dokladem budiž i jeden z dopisů, který Španiel napsal svému bratrovi:
„... srdečně Ti děkuji za Tvůj poslední dopis. Jsem ale tak zapřažený, že jsem nenašel volné chvíle na odpověď o výsledku prvních zkoušek v Kremnici na dvacetihaléře:
Po zaslání definitivních modelů poslali za 7 pracovních dnů z mincovny ministerstvu dva odražky se zprávou,
že 1/ z mých modelů nelze vůbec mince razit, protože jsem nedbal pokynů ředitele Petroviče, co se stavby dotýká,
že 2/ reliéf aversu se kryje s reliéfem reversu, což je z mincovních technických zvyklostí nepřípustné,
že 3/ reliéf mého modelu je příliš vysoký a kontury ploché, což je přístupné jen na medailích, a nikoliv na penězích, což je prý největším prohřeškem sochařovým, a
že 4/ je tím podán důkaz, že peníze mohou dělat jen rytci mincovny, a to p. Reisner a p. Čejka.
Tuto nehoráznou zprávu poslali z Kremnice na ministerstvo a ministerský úředník mi ji opsal.“

Potud dopis. Rozhořčený, ale věcný Španiel se okamžitě odvolal, vyvrátil bod po bodu a varoval, že vezme z mincovny své modely a nechá je pokusně razit ve Vídni. Tím se spor ukončil. Měl však ještě drobný dodatek. Ředitel mincovny si nepřál od samého počátku, aby na mincích byl autor podepsán, odvolávaje se, že ve Vídni to také nedělají. Španiel tehdy odpověděl, že nejsme ve Vídni a že má plné právo mince signovat, tak jak se to děje ve Francii, Itálii i Řecku, a že od toho práva neustoupí... A ejhle, najednou šlo všechno jako na drátku. Aby se definitivně ukončily spory mezi vedením mincovny a autorem, vyslal profesor Španiel nakonec do Kremnice svého absolventa Andreje Peteru, který pak dohlížel na kvalitu ražby.
Španiel založil na Akademii českou školu medailérskou a vychoval nepřehlednou řadu žáků, kteří dnes suverénně ovlivňují, po vzoru svého učitele, vysokou úroveň českých mincí. Než se totiž dostane drobná mince do naší peněženky, prochází složitou cestou uměleckého schvalování a výrobním procesem. Vzniká množství odražků, které podávají doklad o zpřesňování návrhů i běhu výroby, potom se používají k dokumentaci, posléze se stanou sběratelskou kuriozitou nebo skončí v zásuvce autorova stolu.

Pochválena budiž lidská ruka
Bylo mi dvanáct a byly Dušičky. Otec mě vedl za ruku jaroměřským hřbitovem. Sněžilo. Šli jsme kolem náhrobku Braunovy tchyně, paní Miseliusové, po hlavní cestě. Když jsme míjeli hrobku továrníka Polického, otec se zastavil, ukázal na nějakou sochu a povídá: „Vidíš, tohle dělal pan sochař Španiel. On má na obou rukách srostlé prsty, a přece, kam až to dotáhl. Je v Praze profesorem, a prý je moc vážený.“ Podíval jsem se na svou pravou dlaň a snažil se v té chumelenici dát pevně k sobě dva prsty a pohybovat jimi, jako by byl jeden. Nešlo mi to. Došli jsme k babiččině hrobu, ale já se stále otáčel k Polického hrobce... Nešlo mi to z hlavy.
Jak mohl modelovat tak precizně? Tenhle španielovský otazník mi nešel z hlavy, myslel jsem na něj, když jsem se sám dal na sochařinu.Teprve po mnoha letech mi můj přítel, hradecký ortoped docent Karel Karpaš vysvětlil, jak je to se srostlými prsty. Mluvili jsme tehdy o rukách houslistů i námezdních dělníků. Porovnávali jsme jejich citlivost a obratnost. Dostali jsme se k vysvětlení, kde se bere síla mezi palcem a ostatními prsty, až jsme dospěli ke Španielovi...
Trpěl takzvanou syndaktylií. Ta patří mezi vrozené vady končetin s výskytem přibližně l : 2000, asi tak jedna třetina těchto vad je dědičná, příčinou však může být i virové onemocnění matky v začátku těhotenství. „Syndaktylie se rozlišuje podle délky srůstu na kompletní, kdy jsou prsty spojeny v celé délce, a částečnou,“ vysvětloval mi docent Karpaš. „U Španiela se nejspíš jednalo o formu kompletní. Léčení této vady nebo její úplné odstranění bývá složité. Provádí se v dětském věku operativně. U pacientů neoperovaných vada přetrvává po celý jejich život, avšak při zachování dobré funkce prstů nemusí jim činit žádné potíže.“
Konečně jsem dostal odbornou odpověď na otázku z jaroměřského zasněženého hřbitova.

Zachytit odvahu i intelekt
Řekneme-li Otakar Španiel, dalším synonem musí být samozřejmě i portrét. České sochařství má tradičně vynikající portrétisty, ale Španiel patří mezi ty nejlepší. Svědčí o tom podobizny TGM, literátů Jiráska či Herbena, vědce Purkyně, architekta Plečnika, skladatele Kovařovice. Výčet portrétů ještě zdůrazněme vítězstvím v soutěži na hlavní vrata chrámu svatého Víta, pomníkem Josefa Mánesa pro Prahu nebo Rastislava Štefánika v Bratislavě a Komárně.
Ovšem existuje jeden portrét, který já osobně považuji za klenot: hlava slovinského básníka Iva Vojnoviče. Vznikl ve chvíli, kdy básník navštívil Prahu a rakouská policie se mu pověsila na paty. Byl nebezpečně protirakousky naladěn. Vojnovič se před policií schoval na hodinu do Španielova ateliéru a Španiel ho hbitě a neopakovatelně vymodeloval. V tom portrétu je všechno - odvaha, intelekt, pevný slovanský pohled na události i vděk, že se mu podařilo setřást chlupaté. U Vojnovičova portrétu divák žasne, jak je možné, že sochař sdělí víc než objemná kniha.
Španielova cesta uměním byla přímá a strmá. Našemu sochařství vydobyl v Evropě přední místo jako medailér a portrétista. Potkal v životě mnoho významných osobností a zachoval nám jejich podobu. Zemřel 15. 2. 1955 v Praze. Rodák z východočeského města ležícího na soutoku ještě mladého Labe a věčně chladné horské Úpy by si v Jaroměři zasloužil pomník. Zatím ho připomíná na fasádě domu, kde kdysi stával jeho rodný domek, bronzový portrét. Vytvořil ho jeho vynikající žák a pokračovatel Milan Knobloch.
Přínos sochaře Otakara Španiela české kultuře je mimořádný.

 



obsah čísla 50 ročník 2007





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek