reklama




naši partneři
 
reklama


Proč byl Komenský učitel národů?
MUDr. Mgr. Jan Payne PhD. 
SANQUIS č.50/2007, str. 59


Komenský je připomínám všemi národy coby učitel národů.
Ovšem zapomíná se obvykle na to, co tohoto nejvýznamnějšího českého myslitele k pedagogice vedlo: jistě to nebylo tak, že by si prostě vybral jedno z mnoha zaměstnání na základě soudobé nabídky či prostě vlastní záliby ve výchově dětí. Ke svému záměru měl motivy daleko hlubší: vždyť byl svým původním vzděláním filozofem, schopným mimo jiné polemizovat se svým vrstevníkem Descartem v osobním rozhovoru i ve svých spisech. Zdržme se na chvilku u tohoto setkání! Odlišnosti i rozpory mezi oběma filozofy totiž poměrně přesně vystihují rozcestí na počátku moderní doby a ovšem i současnosti.
Zatímco v době těchto myslitelů byly obě varianty vývoje ještě stejně možné, další směřování ukázalo naprostou převahu vlivu Descarta i to, že Komenský se ocitl spíše až ve druhé řadě. Avšak to nic nemění na významu Komenského pro současnost zejména v anglosaském prostředí, a stačí, aby se kormidlo dějin otočilo trochu jinam, a my můžeme pochopit Komenského daleko hlouběji, coby zcela aktuálního proroka dalšího vývoje lidstva.
U Komenského můžeme vystopovat důraz na něco, co Descartes ve svém horizontu vůbec neměl: měl totiž pojetí ontologie výrazně jiné. Stručně to lze vystihnout tak, že Descartes se snažil postihnout veškerou skutečnost vyjma vlastního já (ačkoliv i to jeho následovníci de facto eliminovali ze svého slovníku) na základě mechanických zákonů. Naproti tomu Komenský stál na opačném břehu, když do značné míry převzal Plótinovo učení o stálé emanaci veškerenstva vyvěrající z dobra samotného.
Bylo v tom hodně mystiky, mystiky ovšem filozoficky střízlivé: jejím jádrem je něco, co bylo posléze pojmenováno „spontaneita“: „spontaneita“ je zvláštním rysem skutečnosti skrývajícím v sobě například náhodu v přírodním dění. Zde je vhodné připomenout i to, že například Darwin na ní v její ryzí podobě vybudoval své evoluční pojetí. Ovšem zároveň je i společným jmenovatelem veškerých schopností lidského ducha, čemuž Immanuel Kant a řada jiných po něm, hlavně Husserl a Heidegger i leckteří další, věnovali hodně svého filozofického úsilí.
Vyjádřeno prostě, platí, že je třeba opustit poněkud hloupé přísloví tvrdící, že „náhoda je blbec“. Je tomu totiž přesně naopak: zatímco lidský rozum je schopen napodobit cokoliv, jediné, co napodobit není s to, je náhoda. Náhodná čísla generovaná počítačem coby prodloužené ruky lidského mozku jsou náhodná pouze zdánlivě, když v jejich pozadí je vždycky určitý, předem do programu zabudovaný algoritmus výběru. Dokonce lze mít za to, že v tom tkví hlavní rys božské bytosti: umí vládnout náhodě a skrze náhodu i tvoří. Zde je třeba žasnout nad naivitou těch teologů i církevních hodnostářů, kteří byli evoluční koncepcí pohoršeni; naopak totiž nad ní měli jásat, poněvadž v ní mohli tušit důkaz Boha.
Určité tušení tohoto rázu přináší až v současnosti učení o organizovaném chaosu ukazující na to, že chaos je schopen ve svém lůně rodit rozmanité tvary a tvořit tak něco, co tu ještě nebylo. Vlastně to, co onen obor dělá, je, že popisuje rozmanité formy ve fázi vzniku. Předchůdcem této podoby matematiky je v biologii vitalismus a liberalismus pak v oblasti politické filozofie je dokonce vlastně filosofií náhody propracovanou do úžasných důsledků, přičemž zde se ke Komenskému oklikou vracíme.
Ukazuje se totiž, že Komenského lze do tohoto proudu zařadit hned na samotném počátku, přičemž jsou důvody pro to, že Komenský samotný byl na počátku moderní doby jedním z iniciátorů tohoto způsobu uvažování. Rozhodně sem zapadá to, že byl lordem Hartlibem pozván roku 1641 do Británie přímo s tím, aby tam vytvořil Akademii coby centrum vzdělanosti. Odtud se pak šířila též mystická filozofie nesená knihou „Via lucis“ (Cesta světla), kterou Komenský v Plótinově duchu sepsal přímo pro tento účel.
Setkání zakladatele liberalismu Locka (1632-1704) s Komenským (1592-1970) se sotva uskutečnilo při této návštěvě, ovšem vyloučeno někdy později není, ačkoliv pro to žádné důkazy k dispozici nejsou. Avšak o vlivu Komenského na tohoto i další myslitele lze pochybovat těžko. Když si vzpomeneme na Komenského vymezení lidí například tak, že jsou to „tvorové svobodné vůle stvoření k podobenství tvůrcovu, ponechaní v moci vlastního rozhodování do té míry, že je jim radostí řídit se vlastní vůlí; a raději chtějí zahynout vlastním neobratným řízením a vlastními úchylkami od cesty spásy, než se dát proti své vůli přinutit k lepšímu“ (Panorthosie, V/18), avšak ve stejném duchu opakovaně i na jiných místech, pak lze při tehdejší proslulosti Komenského připustit jen těžko, že by ho nechal Locke bez povšimnutí. Rozhodně lze v myšlenkách týkajících se svobodné vůle člověka řadu podobností najít (mimochodem i Locke se zabýval pedagogikou a v knize Thoughts concerning education vyslovil své základní a dosti podobné závěry).
Zdroje, z kterých Komenský čerpal, ho vedly k tomu, aby se věnoval pedagogice s tím, že pedagogika hodná toho jména bude se spontaneitou v jádře lidské bytosti, a hlavně dítěte nutně počítat. Předpokladem jeho reforem vzdělávání bylo to, že duše dítěte v sobě nese obrovský kreativní potenciál a že tomuto potenciálu je třeba ponechat prostor, přičemž hlavním nástrojem takové výchovy je hra: hra má být tudíž páteří školy a škola má být hrou. Jen tak lze zorat půdu pro to, aby se onen řád vtělil do společnosti a aby ho společnost nadále pěstovala. Jde ovšem o řád zvláštní: ústředním bodem v něm totiž není obecné pravidlo, nýbrž s náhodou i svobodnou vůlí těsně spjatá jedinečnost, jedinečnost lidské osoby. Odkaz Komenského tkví přesně v tomto.
Ústav pro humanitní studia
v lékařství 1. LF UK, Praha


obsah čísla 50 ročník 2007





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek