reklama




naši partneři
 
reklama


Santorini, potopená země
Jan Andreska  
SANQUIS č.50/2007, str. 70


Když Platon psal své dialogy Timaeus a Kritias, netušil, kolik úsilí vydá lidstvo v budoucnu na pátrání po zemi, kterou v nich popisuje.

 Předpokládám, že ho nenapadlo, jak velký otazník položí budoucí vědě, a tiše se bavím představou, jak by reagoval na urputné lovce záhad rozebírající nad satelitními mapami jeho zmatečnou lokalizaci Atlantidy.
Neúspěšné úsilí a bláhové soustředění se na řešení neřešitelného s oblibou obchází nebo pouze okrajově zmiňuje nejpřirozenější vysvětlení. Mezi Řeckem, kde Platon ve čtvrtém století své dialogy psal, a Egyptem, odkud Solon podle Platona v šestém století pověst o potopeném ostrově a zaniklé civilizaci přivezl, leží totiž pouze jeden ostrov, který byl prokazatelně lidmi osídlen a který za dramatických okolností zmizel. Jeho jméno v době katastrofy nikdo nezná, pozdějších jmen pak známe celou řadu. Na současných mapách se oficiálně jmenuje Thera. Obvykle se o něm mluví jako o Santorini, toto novější pojmenování dali ostrovu Benátčané podle svaté Ireny, jeho patronky.
Uvažujeme-li o poloze kolébky evropské civilizace, zřejmě se snadno shodneme na jejím umístění ve starověkém Řecku. Je ale nutné vzít v úvahu, že tato civilizace byla z chronologického hlediska mnohavrstevná. Řecko klasické, na stránkách dějepisných učebnic obvykle zastoupené nejčetněji, bylo ale až vrstvou nejvyšší a vlastně poslední. Jemu předchází vrstva archaická a té temný věk. Až pod ním leží vrstva heroická, tedy mykénská. Ani ta ale není poslední, před ní na Krétě a přilehlých Kykladských ostrovech existovala kulturně velmi vyspělá a písma znalá civilizace minojská. Právě ta ovládala nautické obchodní trasy východního Středomoří a nepochybně mnohačetně komunikovala se severní Afrikou a Egyptem. Její stopy jsou převážně patrné na Krétě. Ještě starší je heladská kultura, rozvíjející se především na pevnině. A za skutečně nejstarší kulturu regionu je pokládána kultura kykladská, jejíž počátky jsou datovány do pátého tisíciletí př. Kr., ze kdy je doloženo neolitické sídliště na Antiparu.
 
Ke břehům Atlantidy
Na Santorini se dnes lze dopravit dvěma způsoby, jednak letecky a jednak lodní linkou. Použil jsem při svých cestách oba, a musím poznamenat, že cesta lodí je ve svém závěru podstatně působivější. Santorini je vlastně torzem bývalého ostrova, jehož podstatná část při velké erupci datované do přelomu první a druhé poloviny druhého tisíciletí před Kr. zmizela, dílem byla rozmetána a dílem se ponořila do hlubin moře. Po výbuchu ostrov změnil tvar, dnes je to souostroví ze tří zbytků původního ostrova. Při pohledu z okolního moře je Santorini ostrov jako každý jiný. Uvnitř původního ostrova je ale obrovská vodní plocha, kaldera, do které lodi při své cestě do přístavu Athinios zajedou a ocitnou se uprostřed sopečného jícnu se stěnami vysokými až 400 metrů. Pohled na vrstvení pestře zbarvených sopečných sedimentů a výlevů je pro přijíždějící návštěvníky velmi dramatický. Uprostřed kaldery jsou navíc dva malé sopečné ostrovy.

Před výbuchem
Dějiny lidského osídlení na Theře se jednoznačně dělí na období před a po výbuchu sopky. Kykladská kultura, která výbuchu předcházela, kolonizovala ostrovy ležící v pomyslném kruhu (tedy cyklu, odtud Kyklady) kolem ostrova Délos. Umístění sídel bylo pro ostrovany nesporně výhodné proto, že jen oni sami v této oblasti ovládali mořeplavbu, a na ostrovech tak byli bezpečnější. Obživu získávali zemědělstvím, rybolovem a námořním obchodem. Dobrým artiklem byl obsidián (sopečné sklo) z dolů na Mélu. Tato surovina poskytovala v dobách před vynálezem bronzové metalurgie celému regionu kvalitní a velmi ostré kamenné čepele.
Některé teorie předpokládají maloasijský původ, jiné severoafrický původ tohoto obyvatelstva. Jako jednodušší, a tedy pravděpodobnější se nabízí varianta kolonizace ostrovů z Malé Asie přes ostrovy Dodecanesu a Karpathos. Obchodní kontakty se severní Afrikou jsou ale v pozdější fázi vývoje, kdy kykladský kulturní okruh postupně prorůstal s krétskou minojskou civilizací, rovněž nezpochybnitelné.
Samotný ostrov Thera ležel na spojnici Kyklad a Kréty. Byla to impozantní sopečná kupa, podle vulkanologických propočtů vysoká asi 1500 metrů. S ohledem na tehdy užívanou navigaci, při níž se lodivodi spoléhali na zkušenost a paměť, sloužil sopečný kužel jako významný orientační bod. Vrchol kuželu byl od severního pobřeží Kréty vzdálen přibližně 100 kilometrů.
Zvětraliny sopečných nánosů poskytují velmi úrodné půdy, místní osídlení tedy bylo hlavně zemědělské. Vykopávky ale odhalily na jižní, krétskému pobřeží nejbližší části ostrova i osídlení městského typu, obchodní přístav s řadou patrových domů. Odhady zde naznačují počet až 10 000 obyvatel, ve své době obrovské osídlení.
Přibližně kolem roku 1500 let př. Kr. postihlo celý region vulkanicky neklidné období. Některé archeologické nálezy z Kréty naznačují opakovaná zemětřesení. Santorini ale bylo postiženo nejhůř.
Po sérii otřesů půdy a menších erupcí opustili lidé po moři přístav, jedině tak se dá vysvětlit absence lidských ostatků i zlatých předmětů ve vykopávkách. Instinkt uprchlíky nejspíše zachránil. Po krátkém čase totiž nastal výbuch kataklyzmatických rozměrů. Během něj ostrov explodoval, naprostá většina jeho hmoty byla vyvržena do atmosféry a zbytek se zbortil do hlubin centrálního kráteru, jehož zbytky pak zaplavila mořská voda. Souběžně vzniklá vlna tsunami poškodila pobřeží, přístavy a loďstva celého regionu. Spekulativní, nicméně pravděpodobně působící odhady hovoří o vodní stěně vysoké 70 metrů narážející na severní pobřeží Kréty i na další pobřeží východního Středomoří, která jí stála v cestě. (Pro možnost porovnání poznamenávám, že vánoční tsunami z přelomu let 2004 a 2005, která zpustošila pobřeží Indického oceánu, byla například na Cejlonu asi desetkrát slabší.)
Sopečný popel zastínil oblohu a toxický spad poškodil ornou půdu a zničil vegetaci na okolních ostrovech. Krétská minojská civilizace sice zcela nezanikla, v následném období se ale její vliv výrazně oslabil a zbrzdil se zde ekonomický a kulturní vývoj. Centrum regionu se načas přeneslo do achajských Mykén a nakonec expanze dórských kmenů, datovaná přibližně do let kolem roku 1200 př. Kr., Řecko uvrhla do temného věku.

Po katastrofě
Zdá se, že po výbuchu sopky zůstaly fragmenty někdejšího kvetoucího ostrova přibližně 600 let neosídleny. Teprve v období počátků řecké kolonizace sem dorazili Dórové ze Sparty. Osadníky na ostrov zvaný Stronghyle (okrouhlý) a také Calliste (nejkrásnější) podle pověsti dovedl, přesněji doplavil král Theras a ostrov dostal jeho jméno. Pojmenování Stronghyle vzniklo v době před oddělením dnešní Thirasie při zemětřesení roku 236 př. Kr., do té doby měl ostrov tvar podkovy s úzkým spojením moře a kaldery.
Vykopávek města Mesa Vouno se ujal Johann Friedrich Wilhelm Hiller von Gärtringen (1864-1947). Roku 1895 na vlastní náklady otevřel vykopávky na vápencovém skalním bradle v nadmořské výšce 350 metrů. Po odstranění šestimetrové vrstvy pozdějších nánosů nalezl dórské město o rozměru 200 x 800 m, založené v devátém století př. Kr. a interpretované posléze jako sídlo krále Therase.
Na jeho práci navázal řecký archeolog Spiridion Marinatos (1901-1974), který jako první vyslovil a publikoval ve třicátých letech minulého století teorii zániku minojské civilizace v důsledku therského sopečného výbuchu. Teorie však byla v době svého vzniku vědeckými kruhy odmítnuta. Roku 1967 Marinatos zahájil vykopávky u santorinské obce Akrotiri. Pod vrstvou tufu nalezl město z doby před erupcí sopky. Nabízí se okamžitě analogie s nálezem Pompejí, therské osídlení však bylo ještě o 1500 let starší. Zpod vrstev popela se vynořily patrové domy, zděné a tak důkladně postavené, že přežily i zemětřesení, které signalizovalo stupňující se vulkanickou aktivitu před hlavním výbuchem. Z jejich vnitřního vybavení se dochovala hlavně keramika, veliké množství zásobních nádob, s nejrůznějšími dekory. Nálezy písma byly skromné, pouze na některých nádobách byly stručné popisy v lineárním písmu B, dokládající obchodní kontakty s Krétou. Nejvíce informací o světě obyvatel nalezeného města poskytly četné a mimořádně půvabné fresky, které se zachovaly uvnitř domů. Ty jsou dnes ke spatření zejména v Národním muzeu v Athénách, jen některé jsou vystavené v muzeu ve Fiře, hlavním městě ostrova.
Marinatos akrotirskými vykopávkami doložil platnost své původní teorie, a tak bylo posléze všeobecně akceptováno, že minojská civilizace skutečně zanikla a byla asimilována peloponéskými Acháji v důsledku therské exploze. Zaplatil za to ovšem fatální cenu, při vykopávkách nakonec tragicky zahynul, zavalen vrstvami sopečného tufu.
 
Santorini dnes
Současný život na ostrově je kombinací tradičního řeckého života a intenzivního turistického ruchu v letním období. Civilnímu provozu otevřené vojenské letiště usnadňuje přístup, takže na ostrov přijíždí množství turistů, které ovšem z valné většiny zajímá spíše odpočinkový plážový program.
Obydlené jsou dva z fragmentů původního ostrova, větší Thera a menší Thirasia. Poslední, maličký Aspronisi hostí pouze kolonie mořských ptáků. Z ostrovních obcí jsou tři umístěné přímo na hraně kaldery, která poskytuje lodím možnost bezpečného a závětrného přístavu. Firu, Oiu a Korfos tak spojují s jejich přístavy dlouhá oslí serpentinovitá schodiště vinutá příkrou stěnou kráteru, překonávající převýšení téměř čtyři sta metrů.
Sopečné ostrůvky Palea a Nea Kameni naznačují uprostřed centrální kaldery polohu původního sopouchu. Je možné je navštívit a projít se po nich.
Stezka návštěvníky dovede k mladým sopečným jevům, mezi krátery, lávová pole, hornita, a hlavně k výronům sirných plynů. Je dobře si zde připomenout, že úzkým průlivem mezi těmito kapesními sopkami nechal Jules Verne proplout svůj Nautilus ve Dvaceti tisících milích pod mořem. Nea Kameni si naposledy zasoptil roku 1956.
Produkty ostrovního zemědělství jsou pro Středoevropana lákavé. Oříšky z místních pistáciových plantáží i lokální vína, lisovaná z hroznů starobylých i moderních odrůd, jsou téměř nepostradatelné za vlahých večerů na černých plážích ze sopečné strusky. Místní vinařství je vůbec samostatná kapitola enologie. Některé hrozny jsou zpracovávány metodou slámového vína, tedy z hroznů sušených nějaký čas na slunci, výsledkem je víno sladké, až omamné chuti. Nedostatek dřeva na nosné konstrukce a vedení révy zase způsobil, že na zdejších vinohradech jsou rostliny kruhovitě vedeny při zemi do košů o průměru přibližně metr a podepřeny kameny, obvykle příhodně velkými sopečnými pumami. Některé vinné sklepy jsou vyhloubeny v tufu přímo nad přístavem Athinios proto, aby z nich bylo možné stáčet víno do lodí potrubním vedením. Místní odrůda Assyrtiko je prastará a vyniká odolností proti mšici révokazu, tedy phylloxeře. Vláhu si na extrémně suchém ostrově réva bere svými až 15 metrů hluboko vedoucími kořeny, druhým zdrojem vláhy je rosa. Výnosy jsou úměrně tomu nízké, ve srovnání s Francií pětinové.

Jen málo míst v Řecku poskytuje tak intenzivní možnost přímého kontaktu se skutečně dávnými vrstvami historie a velmi reálnou současností jako právě Thera. Bouřlivá vulkanická minulost i klidná, byť poněkud turisticky exponovaná současnost dávají poučeným a vnímavým návštěvníkům velkou šanci poznání Řecka ve všech jeho podobách.

Autor přednáší na katedře biologie a ekologické výchovy Pedagogické fakulty UK



obsah čísla 50 ročník 2007





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek