reklama




naši partneři
 
reklama


Bohumil Kafka: Tváří v tvář Janu Žižkovi
Vladimír Preclík  
SANQUIS č.48/2006, str. 52


Počátkem devadesátých let jsem byl úspěšný v konkurzu na místo pedagoga Fakulty architektury Vysokého učení technického v Brně. Učil jsem posluchače výtvarnému cítění. V té době jsme založili novou výtvarnou fakultu /FaVU/.

Byl jsem zvolen jejím prvním děkanem. A to bylo samo o sobě velkým soustem pro brněnské noviny. Musel jsem chtě nechtě odpovídat na mnoho otázek. Dodnes si pamatuji dvě z nich:
1. Jak jste se stal sochařem?
2. Pracujete v Brně, bydlíte v Praze, kde vlastně žijete?
Zatímco druhou otázku jsem zodpověděl hned, vždyť žiju přece na dálnici Dl, první z nich mě zaskočila. Ve snaze být pro noviny vtipný a upotřebitelný, jak jistě novinář očekával, jsem se nezmohl na víc než na „Postupně!“.
Ano, sochařem se nikdo nestane přes noc. Stojí to roky v dílnách či ve školách, párkrát si člověk také natluče nos, párkrát ho odněkud vyženou...
Kam mi sahá paměť, existoval jediný člověk, který se stal sochařem jakoby jen tak, pouze z klukovské zvědavosti. Ano, novopacký rodák Bohumil Kafka, pozdější profesor na pražské Akademii a autor jezdeckého pomníku Jana Žižky na hoře Vítkov v Praze.
Zřejmě se narodil ve správný čas na správném místě. Jen uzoučká prašná ulička dělila jeho rodný domek od dílen Suchardů, zavedené kamenosochařské firmy. Nebylo třeba žádných sudiček, stačila dvě malá zvědavá očka, nosík nalepený na skle okna otcovské sednice, kde trůnil tkalcovský stav, ve dne v noci šeptající své: na cukr na kafe na cukr na kafe...
Přes uličku vyježděnou selskými koly nebylo malému Bohouškovi zatěžko přeběhnout a být přítomen těm neobvyklým příběhům u Suchardů. Viděl, jak se po válečkách stěhuje několikatunový blok pískovce, jak se správně míchá sádra i jak se z obyčejné hlíny stane hlava světice. Celou dílnu mohl popsat zpaměti o půlnoci. Věděl, kde jsou umístěny špachtle, sekery i dláta. Poznal, jak je mistr Sucharda háklivý na nářadí, které musí být stále ostré jako meč, a potajmu si hnětl z hlíny figurky čertů, vodníků, ale i věcí, které viděl kolem sebe. Vzal si do hlavy, že bude sochařem, jedním z těch, kteří s kladivem v ruce, umazaní od sádry a v bílých pláštích umějí udělat z ničeho něco.

Pane mistře!
Pár let uplynulo a mladý Kafka byl v dílnách u Suchardů víc než doma.
„Pane mistře, vyžeňte toho našeho kluka, vždyť vám musí překážet v díle,“ volal jednou otec Kafka, když vstal od stavu, aby si protáhl záda, a mistr Sucharda byl nablízku.
„I jen ho nechte, nepřekáží ani za mák, a třeba budete mít jednou v rodině sochaře,“ odpověděl vesele sousedovi Sucharda a zmizel v dílně.
Ani jeden z nich netušil, že krátkým sousedským rozhovorem právě potvrdili to, nač myslel Bohumil dnem i nocí. Ještě včera nejasný pocit, jako by někdo stál za jeho zády a postrkoval ho, běž, zeptej se, jak se to dělá, nestyď se, byl ten tam. Stál před schodištěm jako nadšenec, který ví, kam určitě vede, ale netuší, kolik že má schodů a jak jsou vysoké.
Jednou přinesl se džbánkem piva z hospody domů novinu. V nedalekých Hořicích se chystá otevření sochařsko-kamenické školy. Mnozí to uvítali, vždyť kraj vyrostlý na pískovci musel takovou školu mít. To by bylo, škola! Zeptal se tedy opatrně u Suchardových, ale dostal poněkud pyšnou odpověď. Suchardové do Hořic nepůjdou, ti míří mnohem výš!
Ne tak otec Kafka. Za nějaký den nato se rozhodl sejít pěšky z novopackých kopců dolů, pozeptat se. Černý sváteční klobouk do týla, v ruce hůl, mašíroval zkratkami napříč lesem do Hořic. Dozvěděl se dost na to, aby vážně uvažoval o synově budoucnosti: věkem odpovídal, kreslení měl rád, a to, co odkoukal ať přes plot či při častých návštěvách u Suchardů, mu jistě připíšou k dobru. Jen otec nevěděl, zda se synek díval dobře, aby jeho zkušenosti se s těmi školskými shodovaly.
Psal se rok 1893 a Bohumil Kafka z Nové Paky se stal studentem. Větší radost snad už v životě nikdy nepotkal. Postavy spíš drobnější, než by se od sochaře čekalo, spíš chlapec než kluk. Ale což musí být sochaři nějací řimbabové, muskulové a hranáči? Bohumil Kafka nikdy nebyl svalnatý kulturista, zato měl šikovné ruce a grif. Ten se dá odkoukat, talent nikoliv. On měl obého dostatek. Komu se podaří z dětského snu vystoupat proti prudkému kopci až na samotný vrchol. Kafkovi se to podařilo.

Pomník jako kostel
Kdyby se Bohumil Kafka nezapsal do historie českého sochařství svými portréty, postavami sličných dívek nebo studiemi zvířat, zapsal by se bezesporu jezdeckým pomníkem Jana Žižky na hoře Vítkov nad Prahou.
Postavit dvanáctimetrový jezdecký pomník, to je jako vystavět kostel, hrad nebo průplav. Jen málokdo si umí představit, když stojí zakloněn u tak velikého sochařského díla, složitost prací, které na sebe musí plynule navazovat. Většinou v Čechách do těchto prací mluví hodně porotců, poradců a lidí netvůrčích, kteří ztěžují autorovi život. Kafkův Žižka přibýval na velikosti, tvaru i kráse mnoho let, byl osazen teprve v roce 1951, tedy až po smrti autorově.
Co je na takovém, takových pomnících tak složité? Samozřejmě jejich rozměry. Každý pomník, který má být na volném prostranství, musí mít přiměřenou velikost k okolí. Není-li uměřená, pomník vypadá směšně, může se podobat trpaslíkovi. Domnívám se však, že se tak nestalo žádnému pražskému pomníku.
Složitost je také v počtu řemesel, která se vystřídají během prací. Po autorovi, který většinou vymodeluje model v hlíně či sádře, přijdou slévači, kteří dílo rozřežou na kusy a kousky. Formaři vytvoří na každý díl formu ze speciální žáruvzdorné hmoty a pořídí i voskový model. Ten se zaformuje opět žáruvzdornou hmotou. Pak pecaři připraví roztavenou hmotu z bronzu a pomalu naplní zaformovaný dutý model žhavým bronzem. Pak přijdou cizeléři, kteří z nepěkného odlitku teprve podle původního autorova modelu vycizelují odlitek.
To všechno musel Kafka absolvovat, než jeho Žižka stanul na Vítkově. Přijel tam na statném koni. Kdepak, zeman nejezdil na jezdeckém koni s tenkýma tančícíma nohama! Používal koně do tahu, selského, silných nohou, rozměrných kopyt a těžkého zadku. Před lety jsme mohli takové koně potkávat při rozvážení sudového piva po krčmách. Žižkův kůň na Vítkově stojí na všech čtyřech, jiný, efektnější pohyb by mu neslušel. Šlo přece o velkou věc, a ne o Velkou Chuchli!
Skoro všichni větší čeští sochaři se setkali s Janem Žižkou -ať už to byl Václav Myslbek nebo Emanuel Kodet, Karel Dvořák, Ladislav Šaloun či Josef Malejovský... Všichni se se Žižkou utkali. A každý jiným způsobem.

Jan Žižka jako sochařské téma
Snad pouze Jan Amos Komenský může soupeřit v počtu pomníků s Janem Žižkou. Téma u nás přitažlivé přesto, že každá doba přináší a přinášela o lidovém vůdci kališníků rozdílné, někdy i protichůdné zprávy. Legendární postava jednookého válečníka, před kterým utíkaly houfy ozbrojenců, musela přece malému národu uprostřed mnohonárodnostní Evropy dělat moc dobře a povznášela mysl malověrných. Zkrátka Žižka je a patrně i zůstane tématem výtvarného umění, a sochařství pak především. Ani vleklý spor mezi Františkem Palackým a Josefem Pekařem o pravé hrdinství Žižkovo téma příliš neovlivňuje.
V táborském muzeu husitského hnutí jsem objevil pod sklem vitríny dvě Myslbekovy skicy k pomníku Jana Žižky pro Tábor a sádrový model jeho poprsí. Při vší úctě k Myslbekovi na mě neudělaly dobrý dojem. Jeho pojetí je na dobu vzniku sice poněkud civilní, bez romantiky, leč je to civil laxního úředníka. Nevýrazná tvář bez známky Žižkovy vášnivé a cílevědomé povahy ani jisté válečnické mazanosti, se kterou přiváděl nepřátelé do rozpaků i k útěkům. Je to podle mého názoru slušně odevzdaná zakázka pomníku pro město, které jako první si uvědomilo, že Tábor bez Žižkova pomníku není tím Táborem pravým. Chybí v práci i názor autorův, jako by vařil bez znalostí a chutí pohrdal. Byla-li tehdy na pomník vypsána veřejná soutěž, nevím, ale pochybuji o tom. Představuji si, že táborští konšelé vyhledali v Praze Mistra a požádali ho o laskavost vytvořit pro ně pomník velikána. Mlčenlivý a poněkud pyšný sochař kývl a udělal poctivou sochu bez vnitřního i vnějšího patosu, tak, jak se podle objednávky vyrábějí spotřební produkty. Ostatně Žižkovu duši si Táborští přece neobjednali!
V nepříliš vzdálené Sudoměři, v místě, kde Žižka obelstil přesilu těžkooděnců a zavedl je do bažiny, postavil Myslbekův žák Emanuel Kodet /1880-1955/ pomník naprosto odlišně pojatý, jako by chtěl svému učiteli ukázat, jak se s jednookým velitelem má v Čechách zacházet. Je to mohutná stavba z kamenných kvádrů vyrostlá z roviny jako hrad, ve kterém přebývá Žižkův duch. Má něco z podoby krále Hamleta v půlnoční scéně na Elsinoru. Kodetův Žižka je pevnost. Pevnost v myšleni, tak jako myslí skála, která nemá v úmyslu dělat někomu místo. Nikdo nemůže být na pochybách, nikdo nepotřebuje výklad průvodce. Stojí tu, jako jinde stojí pyramidy nebo výjimečné stavby novověku. Jen jeho přilbice je bronzová spolu s palcátem. Drží ho v pravé ruce jako symbol svrchovanosti velitele.
Zda Emanuel Kodet uvažoval o účasti na soutěži vypsané na pomník na Vítkově v roce 1912, nevím, ale první skica je datována rokem 1913. Je v hlíně. Možná, že k sobě nesehnal architekta nebo neuvěřil v objektivitu jury. Zkrátka mezi účastníky slavné soutěže není připomínán.

Soutěž nejen o Žižku
Zmíněná soutěž mohla, kdyby k tomu byly bývaly podmínky, dnes být vzácnou a přitažlivou atrakcí jediného kubistického pomníku na světě. Žel přišla první světová válka, nastaly jiné starosti, a soutěž se nedočkala vítěze. Sám výčet jmen účastníků napovídá, jaká to byla soutěž a co všechno slibovala: Pavel Janák s Otto Gutfreundem, Jan Kotěra s Janem Štursou, Ladislav Machonin a Jaroslav Horejc nebo Vlastimil Hofman s Ladislavem Benešem. Zda se někde zachovaly soutěžní modely, je těžko zjistitelné, buďme rádi, že se dochovaly fotografie, pořízené naštěstí deskovým aparátem, jehož negativy jsou dodnes upotřebitelné.
Válka se přehnala jako smršť, která vždy poničí úrodu a vyrve z kořenů myšlenky. Ale mezi evropské státy přicupitalo mladé Československo, s chutí do tance, trochu bezradné, ale plné odvahy pustit se do křížku s německým okolím, a to právě pomocí osvěžení paměti naší historie. Byla vypsána druhá soutěž na Žižkův pomník na Vítkově.
Psal se rok 1924 a z účastníků jsou často citováni jen dva. Bohumil Kafka a Ladislav Beneš. Spolu s Janem Zázvorkou nakonec Kafka soutěž také vyhrál. Muselo to být samozřejmě velké štěstí, jaké někdejší chlapec z Nové Paky prožíval. Naopak jeho konkurentem, sochařem Benešem, výsledek soutěže tak otřásl, že odjíždí natrvalo z Prahy pln zášti a nedůvěry k porotě. Usazuje se v Rychnově nad Kněžnou a živoří. Jeho práce jsou jen drobné vzpomínky na pražský pobyt, jeho talent se utápí v alkoholu. Umírá nedoceněn, uražený, a dokonce údajně při příchodu okupantů v roce 1939 s Němci ještě navazuje spolupráci. Možná je to jen pomluva, nepochopení jeho spoluobčanů v malém městě. Těžko dnes soudit, však jméno Ladislava Beneše je dnes takřka zapomenuto. Škoda. Jeho talent se nadal popřít.
A co tehdy do soutěže přinesli třeba Jan Štursa s Janem Kotěrou? Jejich návrh - to byl nepravidelný pětiúhelník vymezený figurami husitských pěšáků s pavézami a zbraněmi, kteří se řadí do útvaru za Žižkou na obrovském koni... Ne, k realizaci nedošlo. I když - tak trochu vlastně došlo! V tomhle návrhu se skrývá zárodek příběhu, který se odehrál v Praze až v padesátých letech. Komunisté tehdy vypsali dobře dotovanou a „prestižní“ soutěž na pomník Stalina na Letné. Podle přání vypisovatelů se měli soutěže zúčastnit všichni čeští sochaři dobrých a slavných jmen. Osloven byl také Otakar Švec, někdejší asistent profesora Štursy. Snad ze žertu nebo z přesvědčení, že nemůže uspět, vymodeloval Švec plagiát někdejšího Štursova návrhu na Žižku. Porota odborníků přece musí poznat, že okopíroval svého učitele, a vypadne už v prvním kole! Místo Žižky Stalin, místo husitů dělnická třída, za husitskou bojovnici jedna družstevnice... Ať už porota poznala či nepoznala někdejší Štursův návrh, Otakar Švec soutěž ke své smůle vyhrál. Jak to všechno nakonec dopadlo, už všichni víme a opakovat nechceme. Snad to byla škodolibost, snad záměr, že plagiát dostal přednost před originálními návrhy. Ten pomník stál pak několik životů, včetně života autorova...

Kůň „nadél“
Snad ještě dramatičtější osud měl návrh jezdeckého Žižkova pomníku Ladislava Šalouna. Když sochař zemřel, stál několik let uprostřed jeho ateliéru v Havlíčkových sadech sádrový kůň jako součást příštího pomníku. Po krásném ateliéru však záhy zatoužil vlivný a všemocný funkcionář tehdejšího Svazu československých výtvarných umělců, a dal tedy příkaz k jeho vyklizení. Stalo se, ovšem až na koně, který dveřmi jaksi neprošel. Co zbývalo: vybourat kus zdi ateliéru, nebo koně rozřezat a znovu pospojovat. Moudrý funkcionář, jehož slovo bylo tehdy zákonem, rozhodl koně říznout vpůli, vynést ven a spojit.
Přijeli štukatéři s pilou na sádru, naměřili polovinu koně nadél a list pily poslušně začal vnikat do jeho těla. Všechno šlo hladce, až dělníci narazili na nějaký kovový předmět uvnitř koňského břicha. Konstrukce! Vyměnili tedy pilu za jinou, která byla schopna řezat kov, a vesele v práci pokračovali. Jenže to nebyla konstrukce, ale geniálně vymyšlené předpjaté lano, které uvnitř drželo celého koně. Jak to dopadlo? Model se rozsypal na kusy - a problém se vyřešil. Ateliér se uvolnil, koně naházeli do vozíku a odvezli do Prčice, kde byl později zřízen Šalounův depozitář.
O jezdecký pomník Jana Žižky se pokusil také Karel Dvořák. Jako studenti jsme s profesorem Wagnerem projížděli Českými Budějovicemi a zastavili u tohoto bronzového Žižky. Na první pohled Dvořákův Žižka není dobyvatel, obávaný válečník a ničitel jihočeských hodnot. Stojí v pozici přihlížejícího velitele jízdních na slavnostní přehlídce. Zdviženou pravicí své vojáky zdraví a přeje jim šťastný návrat. Nevypadá krvelačně, ale ani bezstarostně, věří jim. Tehdy stál pomník dílem na chodníku a dílem ve vozovce. Svou podživotní velikostí působil na rozlehlém náměstí poněkud drobně. Dnes je, tuším, v zámku Kozel, kde má Karel Dvořák stálou expozici svého sochařského díla.

Žižka kolem páté odpoledne
Někdy v šedesátých letech se slétlo na trocnovskou pláň několik sochařských datlů, hejno vrabčáků a jeden orel. Byla vypsána soutěž na nový pomník pro Žižkovo rodiště. Všichni, kteří byli do akce zasvěceni, věděli samozřejmě, že vyhraje Josef Malejovský.
Bylo to jako houska na krámě nebo rovnice Pomník + soutěž = Malejovský. Měl prostě pomníky v Čechách politicky propachtované /viz Bratři Čapkové ve Svatoňovicích, Antal Stašek a Ivan Olbracht v Semilech, Bedřich Smetana pro Prahu/. Já v té době však neměl zrovna nic na práci, ze školy jsem byl husitstvím pěkně nasycen, a tak jsem se oné soutěže navzdory všem jasným rovnicím také zúčastnil. Dopadla samozřejmě podle předpokladu: vyhrál Malejovský. Jeho Žižka se velikostí podobá práci Kodetově, je jenom kamennější, monumentální. Je věrohodně zasazen do krajiny ploché, snad mírně zvlněné a budí silný dojem svou velikostí a siluetou. Blíží se sice pojetí Kodetově, ale jen tou velikostí. Dalo by se říci, že trocnovský Žižka je plasticky ztvárněný názor na Žižku minulého režimu. Je tak trochu nadutý.
Já jsem při soutěži dopadl tak, jak se na vrabčáka slušelo. Přivezl jsem model do Trocnova a zase jsem ho odvezl. Dělal jsem ho tak trochu civilně, jako že Žižka neseděl pořád na koni a nehonil nepřátele. Neměl helmu ani železnou košili, měl rozepnutý kožešinový kabátec, opíral se o meč zabodnutý hrotem do země, palcát mu visel schlíple podél těla, vlasatý, zamyšlený, takový Žižka kolem páté odpoledne... Metr vysoký model v sádře mi ovšem začal v ateliéru za chvíli poněkud překážet. Pořád jsem do něj narážel, chvíli sloužil jako věšák, než jsem se rozhodl dát ho pryč. Však kam a komu?
Inu, měl jsem atelier v Biskupcově ulici na Žižkově! Zavolám na úřad a daruji jim ho, napadlo mě. Zavolal jsem tedy, ale ne na správné místo. Odkázali mě na kulturní referát. Tam mi soudruh vysvětlil, že musím podat žádost /trojmo/, zdůvodnit své rozhodnutí, proč chci něco darovat. Pak se do jednoho měsíce sejde komise a ta teprve rozhodne, zda národní výbor dar přijme, či nikoliv. Pak referent ještě řekl Čest a zavěsil. Nečekal jsem, nebylo co dodat. Vzal jsem kladivo a model rozmlátil na tisíc kousků. Ty jsem nasypal do pytle a vyvalil
ho na chodník popelářům k dispozici. Žižka v pytli ležel na ulici asi dva dny a poté mi navždy zmizel z očí. Zbyla jen tato vzpomínka a zkušenost.

Ano, pomníků Žižky v téhle zemi bylo a stále je dost. Jen jediného sochaře si se Žižkou ale vždycky, už skoro automaticky, spojíme. Když Žižka, tak tedy Bohumil Kafka...

 



obsah čísla 48 ročník 2006





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek