reklama




naši partneři
 
reklama


Jak jsem potkal poezii Jaroslava Seiferta
Petr Cincibuch  
SANQUIS č.48/2006, str. 67


 

Zdráhavý šepot políbených úst,
 která se usmívají ano,
už dávno neslýchám.
 Také mi nepatří.
Však rád bych našel ještě slova,
která jsou uhnětena
 z chlebové střídy
nebo z vůně lip.
Chleba však zplesnivěl
 a vůně zahořkly.

A kolem mě se plíží slova po špičkách
a rdousí mě,
 když chci je uchopit.
Zabít je nemohu
 a zabíjejí mě.
A rány kleteb duní do dveří!
Kdybych je přinutil, aby mi tančila,
zůstanou němá.
 A ještě kulhají.

Však dobře vím,
že básník musí vždycky říci víc,
než co je ukryto v hřmotu slov.
A to je poezie.

Jinak by nemohl heverem verše
vypáčit poupě z medových závěsů
a nutit mráz,
 aby vám přeběhl po zádech,
když svléká pravdu.

„Vím o Vás,“ napsal mi básník v jedné novoročence. Já jsem o něm věděl spíše ze školy, jeho rýmované básničky ho řadily mezi povinnou klasiku. Situace se změnila v šedesátých letech, kdy se stárnoucí básník zotavil z vážné nemoci a vrátil se do poezie sérií sbírek psaných volným veršem nesložitým jazykem, ale působivých svou prozaickou pravdivostí. A to byla poezie, kterou Jaroslav Seifert uměl. Dožil se vysokého věku a tím i několika proměn životního názoru a občanského postoje. Dodnes je jediným nositelem Nobelovy ceny za literaturu, který se narodil v Čechách. Méně známá je skutečnost, že jeho přítelkyně Eliška Junková, která desítky let bydlela v budově švédského velvyslanectví a dobře se znala s představitelem Švédského království, byla požádána o stanovisko k osobě básníka navrženého na známou prestižní cenu. Jaroslav Seifert jako dík za tehdy odvážný postoj Elišky, projevený její jednoznačnou zárukou, uhradil světem obdivované, ale v skromnosti žijící Elišce Junkové pobyt v lázních. Podobně smutná je i skutečnost, že jsem se s žijícím básníkem nikdy nesetkal. Fyzicky nejblíž jsem mu byl v sále Rudolfina, když jsem stál u jeho rakve čestnou stráž.
Když byl básník v průběhu své nemoci hospitalizován, zeptala se ho mladá sestřička, která ho doprovázela na operační sál: „Máte rád básničky?“ „Proč se ptáte?“ odpověděl pacient. „No, že máte takové jméno.“ Napadá mě právě tato příhoda, kdy jsem se také dožil a putuji stejným nemocničním zařízením. Minulý měsíc mě sestřička na klinice prof. Jiřího Mazánka vezla na operační sál, a když vjela s postelí do výtahu, ulomilo se u postele kolo. Bylo mi trapné nechat sestřičku pachtit se s kolem postele, na které jen ležím, a navrhl jsem, že alespoň slezu, abych jí ulehčil váhu. „Ležte, nebudete mi tu stát nahej,“ pravila. Jestli mám rád básničky, se nezeptala.

 



obsah čísla 48 ročník 2006





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek