reklama




naši partneři
 
reklama


Co potřebují opuštěné děti?
Irena Jirků  
SANQUIS č.48/2006, str. 68


Když Vánoce, tak děti... Jak jinak. A také opuštěné děti.

V čase vánočním se o nich nejvíc mluví, pořádají se pro ně nejrůznější sbírky, koncerty a akce všeho druhu. Na tom by samozřejmě nebylo nic zlého, jenže pak svíčičky dohoří, dárečky se rozdají - a kdo z nás si v roce, který přichází, vzpomene na děti, které vyrůstají za ústavní zdí?
Zlata Adamovská patří k lidem, kteří opuštěným dětem pomáhají bez ohledu na roční období. Kromě jiného se už několik let podílí také na projektu Audabiac -Uměním ke svobodě.

Vzpomenete si na den, kdy jste se poprvé ocitla v dětském domově?
Bylo to po prvních velkých záplavách na Moravě. Oslovili mě přátelé, kteří chtěli věnovat nejzničenějším dětským domovům nové čističky vzduchu, a já se tedy s nimi vydala na cestu po moravských ústavech. Nikdy na to nezapomenu - při té cestě na mě padl strašný smutek. Možná znáte tu bezmoc: okolo vás je spousta dětí a vy si uvědomujete jejich samotu. Tu bezprizornost, potřebu k někomu patřit, mít někoho, kdo mě má rád, kdo se o mě bojí, komu na mně záleží. Zaskočilo mně, že je v téhle zemi tolik opuštěných dětí, které nenašly náhradní rodinu.

Nemuselo by jich být tolik, kdyby...
...ano, nemuselo by být! Kdyby stát víc podporoval náhradní rodiny, adoptivní, a hlavně pěstounské rodiny. Není dostatečná legislativa, stále nejsou zákony, které by zjednodušovaly proces osvojení, a tak děti tráví roky v ústavech. Když pominu jejich citovou deprivaci, plynoucí z absence rodičů a lásky, jdou do života posléze jako totálně nepřipravené. Chybí jim obvyklé vzory, rodinná pravidla a vzorce, nikdo jim neukázal, jak se zašívají ponožky, jak se pečou buchty, jak se hospodaří s penězi, ale také neměly kde se dozvědět, že se pomáhá nemocným a slabším. A nevyrůstaly s babičkou, takže nevědí, že ke starým lidem máme mít úctu, a když někdo z našich nejbližších nestíhá, je jasné, že mu pomůžeme...

Jinými slovy - rodina je základ všeho.
Rodina je nenahraditelná! Stále si to uvědomuju a řekla bych, že čím dál více. Vliv rodiny na člověka je obrovský. Kolikrát sama žasnu, jak se stále víc podobám ve svém jednání rodičům, někdy se až hrozím, jak mám stejné pohyby, nálady, vlastnosti... A je mi jasné, že přesně tak to ode mne přebírají mé děti - v dobrém i špatném.

Když člověk vyroste bez rodiny, nemá žádné vzory, žádná měřítka. Má vůbec šanci vyrovnat se pak v životě svým „šťastnějším“ vrstevníkům?
Všechny aktivity směřující na pomoc dětem z dětských domovů jsou prospěšné a dávají tuhle šanci. Soudím, že zvláště prospěšné jsou pak takové programy, které podporují jedinečnost dětí, zaměřují se - jako v Audabiaku - na jejich osobitost a kreativitu a přitom se jim věnují individuálně. To individuálně je velmi důležité. Víte proč? Jestliže je někdo talentovaný, obvykle to rozpoznají už jeho rodiče. Táta a máma vás sledují, chápou vás, vidí, jak se vyvíjíte, co vás zajímá. Děti žijící v ústavech nemají nikoho takového. Jestliže však dostanou příležitost strávit tři prázdninové týdny (a to opakovaně, po několik let) ve výtvarné nebo hudební dílně, jestliže jsou v intenzivním kontaktu po celou dobu a také přes rok s umělci, spolupracují s nimi, leccos si mohou samy ujasnit, leccos v sobě objevit.

Potkala jste v Audabiaku nějaké dítě, o němž si troufnete říct, že má umělecké vlohy?
Jedna dívenka krásně zpívá, bezesporu má talent, jeden chlapec se zdál být nadaný pro fotku a kameru, další byli výtvarně zruční.... Ale víte - talent není až tak důležitý a v Audabiaku nejde o hledání talentů. Umělci sice děti učí něčemu novému, ukazují jim nové možnosti a jistě i světy. Ne všechny děti však v sobě nakonec talent objeví, ale spolupráce s umělci jim přesto může být velmi prospěšná: mimochodem se ty děti v Audabiaku dozvěděly, že vytvořit umělecké dílo (něco zajímavého namalovat, nafilmovat, vyfotit nebo nakreslit či zahrát) není vůbec jednoduché. Nestačí jen nadání, musíte také tvrdě pracovat, často na úkor svého soukromí, volného času, chcete-li něčeho dosáhnout.

Děti jezdí do Audabiaku už několik let. Asi již získaly vztah k Francii, k Provence, k místním lidem...
Víte, když sponzor zaplatí dětem z ústavu jednou týden na Kypru, příště zase týden v Krkonoších, tak je to samozřejmě fajn. Ale když je někde místo a tam lidé, kteří na vás každý rok čekají, vítají vás s otevřenou náručí, ukazují vám věci, které byste normálně neměla šanci vidět, a seznamují vás s lidmi, které byste nikdy nepotkala, - tak to je skoro domov. Děti z Nového Strašecí a z Hranic na Moravě jezdí do té středověké tvrze v Provence jako jiné děti jezdí k babičce a dědovi na Vysočinu. A jestliže ty si budou vždycky, ještě za dvacet let, pamatovat, že jim babička každé ráno vařila kakao, děti z ústavů v Hranicích a v Novém Strašecí budou vědět, že v Audabiaku se v létě každý večer hrála muzika nebo divadlo. Ten obraz, tu vzpomínku si jistě uchovají jako my si uchováváme památky na prarodiče. A možná, že tenhle obraz, ten pocit sounáležitosti a vědomí, že TAM patří, je pro ně největší dárek.

Pojedete příští léto do Audabiaku?
Udělám všechno pro to, abych zase mohla s dětmi v Audabiaku chvíli pobýt. Tohle setkání je přínosné nejen pro mne, ale i pro celou mou rodinu. A samozřejmě projekt Uměním ke svobodě i finančně podpořím...

Připravila: Irena Jirků


Jak lze pomoci projektu Audabiac - Uměním ke svobodě
Stačí vyplnit přiloženou složenku, anebo dát příkaz k úhradě.
Bankovní spojení:
Československá obchodní banka, a.s.
číslo účtu: 170 698 931 / 0300
Kódy pro mezinárodní platby:
- SWIFT: CEKOCZPP
- IBAN: CZ06 0300 0000 0001 7069 8931

 



obsah čísla 48 ročník 2006





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek