reklama




naši partneři
 
reklama


Šlapejte a hrajte
Günter Bartoš  
SANQUIS č.65/2009, str. 22


Citlivý bluesman i svérázný písničkář Jiří Konvrzek je pověstný svou originální a nezařaditelnou hudbou, kterou dokonce produkuje na vlastnoručně vyrobených nástrojích. Pro výstavu Labyrint světla připravil instrument s názvem Zvučící kolo. Byli jsme u toho.
 
Přestože je neděle, v malé garáži v domku na kraji Velvar se pilně pracuje. Na podlaze stojí podivná konstrukce ze dřeva a železa, a jinak poklidné dopoledne co chvíli naruší ostře skřípající zvuk brusky...
Jiří Konvrzek se účastnil už předchozího interaktivního projektu Orbis Pictus. Po koncertě jeho jednoduché nástroje z plastových trubek na výstavě v Muzeu hudby zůstaly. Labyrint světla je spíš vizuálním než hudebním projektem, proto je Konvrzkův zvukový objekt v kontextu výstavy ojedinělý. Umělec si ho i sám vyrábí, jen s dřevěnými částmi pomohl truhlář, aby se ušetřil čas. „Stavba vychází z mých hudebních zkušeností, hodně při ní improvizuji. Nápady dostávám, až když vezmu materiál do ruky. Proto nemohu výrobu zadat někomu jinému,“ vysvětluje nad rozestavěnou konstrukcí svůj přístup k věci. Zvědavým sousedům říká, že jeho nástroj bude „komunikovat s vesmírem“.
 
S dřevěnými částmi vypomohl truhlář...
... aby se ušetřil čas – Labyrint světla otevírá už 12. května
 
Zvučící kolo
Princip Zvučícího kola je jednoduchý. Hudebník – cyklista roztáčí svým šlapáním dmychadlo. Z něho se vzduch žene přes systém klapek do pěti varhanních píšťal. Výsledný zvuk pak závisí na vzájemném nastavení klapek a rychlosti šlapání.
Na tomhle stroji se ale podle not hrát nebude. „Tóny tam skáčou různě podle toho, jak zrovna hráč šlape a mění tím tlak vzduchu. Třeba bude chtít něco zahrát, a přitom bude znít něco úplně jiného, protože bude mít potíž to ovládat,“ směje se nad svým vynálezem Konvrzek. Neměnný tlak vzduchu by šel docílit pomocí elektrického pohonu. To byla podle Konvrzka předvídatelná nuda. Hudebník by se navíc nestal „tvůrcem zvuku“ od jeho samotného počátku.
Jak bude Zvučící kolo nakonec hrát, nevěděl před jeho zkompletováním ani sám tvůrce: „Základní tón je neurčitý.“ Například píšťaly vyráběl podle oka. Když jedna nezněla napoprvé dobře, tak z ní prostě kus uřezal a tím ji přeladil. Před polednem přichází „okamžik pravdy“. Jiří Konvrzek vynáší nástroj před garáž, nasazuje píšťaly a zvědavě sedá na kolo: „Uvidíme, jestli soustava zvuků nebude trhat uši. Pak bychom museli něco přiladit, tedy uřezat.“ Instrument vypadá jako surrealistický kříženec rotopedu a stromu, z jehož větví – píšťal – vyraší místo pupenců hudba.
 
Tóny se vyvíjejí podle toho, jak hráč šlape
Co nesedí, upraví se jednoduše – uříznutím
Přesnost je nicméně při vzniku kola / nástroje také důležitá
 
A jedeme!

Konvrzek šlápne do pedálů, přecvakává klapky a ulicí se nesou tóny jak z varhan. Fuga se na tom zahrát nedá, ale napoprvé zní Zvučící kolo překvapivě harmonicky. Chrastění cyklistického řetězu a pastorku přidává k tradičnímu dřevěnému zvuku industriální vrstvu. Zdá se, že v nástroji se sešel Bach s Einstürzende Neubauten. Jiří Konvrzek je s výsledkem náhodného ladění spokojený: „Samotného mě to překvapilo, je to celkem vyrovnané.“

www.konvrzek.sweb.cz, foto: Günter Bartoš

Celý článek ve formátu pdf naleznete zde.


obsah čísla 65 ročník 2009





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek