reklama




naši partneři
 
reklama


Nová globální elita
Jefim Fištejn  
SANQUIS č.44/2006, str. 5


Mladá a očividně chytrá Češka, zaměstnankyně jakýchsi organizačních složek Evropské unie, nedávno vydala cestopisné dílko, jakýsi bruselský „kudykam“, v němž o samotném belgickém hlavním městě není ani slovo.
Je to o nekonečných skleněných chodbách úředních budov, které stejně dobře mohly být umístěny na měsíčním povrchu, leč divným rozmarem náhody jsou zasazeny do starého evropského města. Kdo se jednou do těchto kanceláří dostal, chodí spát s ID visačkou na krku, baví se v podzemních diskotékách pro zaměstnance, sní o tom, že se jednou vdá za svého nadřízeného nezjistitelného původu a porodí potomka, který si v mezinárodních strukturách najde zaměstnání pod penzí.
Říká se jim „generace duty free“. Potkáte je v každé větší investiční bance, v Londýně stejně tak jako v Lucemburku. Padesát anglických slov, dodávajících jejich projevu punc zasvěcenosti, jim postačí pro všechny případy života. Jejich původní řeč, určitě také ochuzená, se projeví jen typickým přízvukem, se kterým co chvíli vyslovují utrápená slůvka jako „structurization“ nebo „leverage“, která by se více hodila pro popis těžkých stavebních strojů než finančních operací. Expertní váhy jim dodává znalost těžkopádných všudypřítomných zkratek typu LBO, EBTIDA nebo EONIA, z nichž by zešedivěl i starý komunistický funkcionář.
Typická reprezentantka této kosmopolitní třídy „generace duty free“ je sterilní třicátnice v tmavém kostýmku a nevyzývavé blůzce. Za prací se stěhuje z jednoho hlavního města do druhého a nikde netráví více než pár let. Myšlenka o návštěvě zapadlého maloměsta v rodné zemi ji děsí mnohem více než pomyšlení na stěhování na opačnou stranu zeměkoule. Místní sociální služby prakticky nepoužívá, ukládat peníze může kdekoli, proto do žádné národní ekonomiky výrazněji nepřispívá. Pohybuje se výlučně v okruhu známých, kteří sdílí její vkus a rozumějí jejímu ptačímu ptydepe. Nikdo nezná přesně, jak početná je „generace duty free“. Vládní statistika totiž neumí odlišit migranty s kufry od Gucciho od přistěhovalců s taškami z Tesca. Hrubý odhad pro země OECD je 5 procent z celkového počtu zaměstnaných, což představuje 27 milionů lidí. Nesporné je jen to, že počty tzv. „expatů“ nepřetržitě rostou. Americké velvyslanectví v Londýně odhaduje, že ve Velké Británii žije řádově 200 tisíc Američanů. Německé velvyslanectví tvrdí, že stejně velký je i počet Němců, kteří opakovali cestu svých saských předků. Na prvním místě jsou ovšem Francouzi: jenom v Londýně jich trvale žije přes 250 tisíc, což je obyvatelstvo dvou průměrných pařížských „arrondissementů“.
Paul Kingsnorth v časopise New Statement tvrdí, že tato technokratická elita, zbavená kořenů, nezatížená žádnými vazbami s pravlastí a pocitem historie, mnoho ztrácí: „Mohou žít v brunejských ekodomech, ale nikdy nerozeznají hlasy ptáků zpívajících v lesích jejich vlastí.“ I v minulosti se stávalo, že celé segmenty společnosti se dávaly do pohybu a měnily místa dlouhodobého pobytu. Vždy to souviselo nejen se zhoubnými změnami v kultuře, ale také s poklesem tzv. „občanských ctností“. Obdobný kulturní posun pozorujeme i dnes. Fenomén mezinárodních studentských výměn a levných studijních pobytů zčásti může za to, že mladí specialisté vstupující na pracovní trh nahlížejí země jako věci, které lze sbírat na způsob známek nebo muzeálních exponátů. Tato schopnost se jim hodí, protože zaměstnavatel od nich očekává zvýšenou mobilitu. Některé společnosti jako třeba General Electric, jež udává módu v oblasti personalistiky, jednou za dva roky ze zásady obměňuje pobyt svých pracovníků, aby do místní půdy nezapustili kořeny. Není divu, že „generace duty free“ je zbavena jakéhokoli podílu na životě místních komunit: nejsou ani farníky místních kostelů, ani členy místních dobrovolných nebo dobročinných spolků. Rádi mluví o přednostech občanské společnosti, leč jaké společnosti mohou být občany? Leda tak si zahrát v neděli nezávazný fotbálek s místními. Skutečnost, že tito lidé nejsou občané v jakémkoli závažném smyslu tohoto slova, je znepokojivá, skličující. Někde platí daně, nebo dokonce volí do obecních zastupitelstev, avšak není zřejmé, co by mohli dělat navíc.
Aristoteles ve třetí knize své „Politiky“ se pokusil o definici pojmu „občanství“, ale byl nucen uznat, že je to práce nad jeho síly. Dříve platilo s jistotou jen to, že občanem je člověk, který se narodí rodičům-občanům. Toto kritérium ztrácí smysl v situaci, kdy lidé emigrují a naturalizují se v jiných zemích nebo si mohou občanství jednoduše koupit. Henley&Partners, firma, která se specializuje na stěhování movitých klientů do ciziny, sděluje na svých stránkách, že trvalý pobyt ve Velké Británii lze koupit za jeden milion liber a vyměnit ho později za britské občanství. Šéf firmy, který dříve pracoval jako ředitel odboru pro udílení občanství na ministerstvu vnitra, určitě ví, o čem mluví.
Aby se jeden stal součástí společenstva „duty free“, potřebuje umět jen padesát zkomolených anglických výrazů. Leckterý z nich si vážně myslí, že skřivánek není pták, ale název agentury překládající bruselské tlustospisy. Možná dříve nebo později leckterý z nich se na stará kolena vrátí domů. Budou pro sebe objevovat vlast se stejným radostným překvapením, s jakým Emil Holub objevoval země podrovníkové Afriky.


obsah čísla 44 ročník 2006





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek