reklama




naši partneři
 
reklama


Vila, která rozvíjí fantazii
Boris Dočekal  
SANQUIS č.44/2006, str. 48


Zvláštní, ten muž bydlel ve vile na okraji rezidenční pražské čtvrti Bubeneč necelý rok. Přesto se domu říká Pelléova vila a stejné jméno nese i ulice, v níž elegantní ukázka novorenesanční architektury stojí.

V posledních letech dům spojil svůj osud ještě s jedním mužem - s významným českým grafikem a malířem
Jiřím Anderlem.

Generál Maurice César Joseph Pellé (1863-1924) působil začátkem dvacátého století jako náčelník štábu francouzské armády na Madagaskaru. Až do konce první světové války prošel různými velitelskými funkcemi a v únoru 1919 stanul v čele francouzské vojenské mise v nově vzniklé republice, v Československu. Jako vrchní velitel československé armády pak v Maďarsku bojoval proti tamnímu komunistickému režimu. Třebaže u nás strávil pouhý rok, získal tu značnou popularitu. V Praze si dokonce našel manželku. S Maryškou Braunerovou se prý seznámil romanticky. Ona mladá dívka mu hodila z okna růži, když projížděl kolem ve slavnostní uniformě na bílém koni. Generál květ chytil ještě ve vzduchu, políbil ho a později si krásnou Češku našel. Zatímco její manžel zemřel už v roce 1924, Maryška Pellé se dožila i slavnostního odhalení pamětní desky svému muži v roce 1995.

Od generála k umění
Vilu, bohatě zdobenou štuky i sgrafity, navrhl a postavil v roce 1890 architekt Rudolf Koukola v novorenesančním slohu. Samotná Pelléova vila sloužila po dlouhá léta jako bytový dům. V roce 1978 se proměnila v mateřskou školu, o šestnáct let později se, vzhledem ke špatnému technickému stavu budovy a k její velké umělecké hodnotě, začalo uvažovat o její opravě a jejím využití pro kulturní a společenské účely. Původně zde měla vzniknout svatební síň Prahy 6, ale nakonec z tohoto nápadu sešlo. V roce 2001 zvítězil návrh na zřízení galerie.
Po důkladné rekonstrukci dům zkrásněl, omládl a vůbec poprvé ve své existenci otevřel dveře veřejnosti. Kdysi v něm přebýval slavný generál, teď tady sídlí umění. Novorenesanční vila dnes prožívá skutečnou renesanci. Vlastní ji Městský úřad Prahy 6 a spravuje Obecně prospěšná společnost Pelléova vila, kterou založila Nadace výtvarníků Milady a Jiřího Anderlových „za účelem podpory propagace a prezentace výtvarného umění a pomoci mladým výtvarníkům“. Najdete tu expozici samotného grafika Jiřího Anderleho, ve které jsou vystavena malířská díla, grafické listy. Obdiv vzbuzuje mimořádně zajímavá sbírka původního afrického umění. Navíc se tu konají i další výstavy a různé kulturní akce - komorní koncerty, křty knížek, desek, autogramiády...

„Někdy skřípu zubama“
Jiří Anderle je jediným českým žijícím výtvarníkem, který má takovou prezentaci v magickém prostoru vily, která působí harmonicky a noblesně.
„Ta myšlenka se rodila dlouho a je dokladem kulturního myšlení vedení Prahy 6 i řady přátel, partnerů či sponzorů. Vlastně je to zázrak, který se podařil jen díky zřetězení mnoha šťastných náhod. Ale dnes má takovou šanci každý, pokud je ochotný věnovat své představě neuvěřitelné množství času a energie. Nová doba přináší nové možnosti. Mně Pelléovka, jak jí říkáme, dala obrovsky zabrat, stála mě spoustu sil. Muzeum koncipované jako dialog umění Afriky s pracemi žijícího autora je i v Evropě zcela ojedinělý a předběhl dobu. Když přijedou muzejníci ze zahraničí - třeba z pařížského Louvru -, jsou naprosto šokovaní. Muzeum má i velmi dobrou návštěvnost, chodí sem také děti, které mají možnost v tom působivém a fantazii rozvíjejícím prostředí nakreslit, jak ony vidí africké motivy,“ říká významný český grafik a malíř Jiří Anderle. A také sběratel - shromáždil pozoruhodnou kolekci afrických artefaktů, které obdivují i návštěvníci ze zemí černého kontinentu.
V Pelléově vile se uskutečňují také příležitostné výstavy v kabinetu grafiky a ve sklepním prostoru, který se nazývá In camera. Vystavoval tu Oldřich Kulhánek nebo Alena Kučerová, ale k vidění tu byly i práce studentů a také třeba kreslené učební pomůcky z přelomu 19. a 20. století nebo hrací karty.
„Léta jsem bydlel nedaleko a jezdil kolem, ale že se ta vila stane mým osudovým domem, jsem samozřejmě netušil. Se ženou máme vymyšleno i to, jak to bude dál, co bude zítra, až tady nebudeme. Řídíme se krédem, že člověk si vezme do hrobu jen to, co rozdá. Africká sbírka se nemůže dělit, stejně jako má retrospektiva grafik, které dostaly ta nejvýznamnější ocenění na světových bienále a visely v prestižních galeriích, jako je i newyorské Metropolitní muzeum. Když do Pelléovky vstoupím, mám různé, rozporné pocity. Vlastně tam chodím, jen když mě požádají. Zneklidňuje mě magická síla afrických plastik, to je pozitivní, ale na druhé straně vidím i nedostatky v instalaci i ve vlastních pracích. Já se na své obrazy nemůžu dívat, proto u nás doma žádné nevisí. Nechci se zneklidňovat otázkou, proč jsem to neudělal jinak,“ vysvětluje Jiří Anderle a dodává: „Ale starat se o galerii, která nese mé jméno, je krásná životní náplň, a jsem strašně šťastný, že mi osud dovolil něco takového vykonat. I když někdy skřípu zubama a bolí to.“

 



obsah čísla 44 ročník 2006





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek