reklama




naši partneři
 
reklama


Anne de Vandière očima Anne de Vandière
SANQUIS č.44/2006, str. 74


„Když jsem otevírala svou výstavu v Mánesu, vážně, třásla se mi kolena. Proč? Podívejte, v mém cyklu je také fotografie rukou mé maminky. Vidíte - jmenuje se Louise Madelaine Bydzovská. Ano, maminka je poloviční Češka.

Její tatínek, můj děda, vyrostl ve Vysokém. V třicátých letech minulého století se vydal na vandr po Evropě. Přišel do Paříže, potkal mou babičku a uhodil blesk z čistého nebe. Zamiloval se a už zůstal. Stal se z něho Francois, byl ve Francii šťastný, ale samozřejmě často myslel na domov. Jeho vzpomínky ovlivnily mé dětství. Učil mě zpívat české písničky, znám české pohádky, byť vyprávěné francouzsky. Velmi dobře si pamatuju i na ten veliký smutek, který si přivezl z Čech, když se byl konečně po letech doma podívat. Nikoho blízkého nenašel, ani jednoho kamaráda, země se také hrozně změnila... Bylo mi osmnáct, když děda umřel, měli jsme pro sebe tedy relativně dost času. Možná to byl právě dědeček, po kom jsem zdědila toulavou povahu, věčnou touhu poznávat něco nového a setkávat se se zajímavými, inspirativními lidmi.“

Proč jsem novinářka
„Ano, už v těch osmnácti letech jsem věděla, že chci být novinářkou. Studovat žurnalistiku? To by mě ovšem nenapadlo ani omylem, po maturitě jsem se ucházela rovnou o místo v tiskové agentuře. Studovala jsem za pochodu, učila jsem se od starších kolegů, často metodou pokusu a omylu. Po roce jsem dostala práci v časopise Jardin de Mode, potom jsem psala do časopisů Vogue, Le Figaro, Grands Reportages, l´Evenement du Jeudi, Actuel a dalších. Hodně jsem cestovala společně s kolegou fotografem za reportážemi a rozhovory po celém světě, setkala jsem se s množstvím zajímavých lidí. V roce 1996 jsem založila vlastní časopis Est-Ouest Avenue, který mapoval svět módy, designu, architektury, filmu a současného umění. Splnila jsem si sen, mohla jsem sama, podle svého vkusu, vytvářet úžasný magazín. Ten sen trval tři roky, tak dlouho jsme odolávali, než se dostavily finanční problémy. Byl to krásný sen... Ale na druhé straně si dnes uvědomuju, že mě to hodně stravovalo. Po třech letech jsem se ráda vrátila k psaní. Ono totiž psaní je má prvotní láska!“

Proč fotím to, co fotím
„Nejprve to bylo spíš podvědomé hnutí, později z toho vznikl princip - a já už spíš jen přihlížela, jak se dál vyvíjí. Samotnou mě překvapilo, jak mé téma rukou zaujalo i ty, které jsem zpovídala. Nikdo své ruce nevidí a také necítí stejně, nikdo o nich také stejně nemluví. Uvědomila jsem si, že jsou bezprostřednější než tvář, někdy se skoro nedají ovládnout, jsou pravdivější, spontánnější. Ruce, které fotím, patří osobnostem ze světa umění, tedy návrhářům, spisovatelům, hudebníkům, tanečníkům, lidem světově známým i zcela neznámým. V kolekci jsou také ruce všech mých blízkých a milých: mé dcery, syna, maminky, tatínka i třeba porodníka, který mi pomáhal přivést na svět děti. Když jsem sama rodila, neplakala jsem. Ale když jsem fotila porod toho cizího dítěte, nemohla jsem se slzám ubránit. Byl to jeden z nejsilnějších zážitků, které mi tahle práce dala.“

Proč jsem šťastná
„Když fotím, cítím černobílé. Černobílá fotka se mi zdá pravdivější. A o to v mém deníku jde. Ano, mé fotky jsou vlastně novinářský deník, který vznikal při náhodných i méně náhodných setkáních. Jsou to intimní portréty, vyobrazení, reprodukce, přirozené a nesmazatelné doklady totožnosti, zprávy o lidech, které jsem chtěla potkat. Jsem a vždycky zůstanu pozorovatelka, novinářka, která má potřebu se dívat, poznávat, odhalovat... Jsem šťastná za tuhle profesi, která mi dává velkou volnost a svobodu.“

Anne de Vandière
Začala na cyklu H/AND pracovat v roce 1999 a ještě zdaleka tuhle práci nekončí. V roce 2002 se jejím nápadem nadchl Dům Hermes a jeho zástupci požádali Anne de Vandiere, aby pro ně ilustrovala téma roku. Jak jinak, byla jím Ruka. Do sbírky přibyly „portréty“ lidí, umělců i řemeslníků, kteří se na produkci světoznámé značky podílejí. Cyklus /respektive jeho část/ vyšel knižně, svou práci představila francouzská novinářka také na výstavě v Paříži, ve Štrasburku, v Singapuru a letos v březnu také v pražském Mánesu. Z Prahy si do Paříže, kde žije se svou rodinou, odvezla také další portréty - například ruce Andrieny Šimotové, Olbrama Zoubka či Bořka Šípka.

 



obsah čísla 44 ročník 2006





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek