reklama




naši partneři
 
reklama


Zastavili jsme neštovice
Irena Jirků  
SANQUIS č.110/2016, str. 8


Když v srpnu letošního roku zemřel americký vědec a lékař Donald Henderson, na titulních stránkách světových médií se opět objevilo slovo NEŠTOVICE. Bylo to po dlouhých letech poprvé, protože neštovice už naštěstí nikoho neohrožují. Zásluhu na této vyhrané válce se zákeřnou nemocí mají vedle Hendersona i čeští lékaři. Zdeněk Ježek patřil k jeho nejbližším spolupracovníkům. Dlouhé roky bojoval s variolou v Indii a afrických státech.

 
KNIŽNÍ TIP

Vzpomínková kniha přední českého odborníka:
Zdeněk Ježek: Ve znamení neštovic,
vydalo nakladatelství Academia v Praze, 2010
 

Před více než třiceti šesti lety, v květnu 1980, Valné shromáždění členských států WHO deklarovalo, že na světě není jediný člověk, který by trpěl pravými neštovicemi. „První nemoc na světě, kterou se podařilo zcela vymýtit,“ konstatuje doc. MUDr. Zdeněk Ježek, DrSc. Špičkový český odborník byl tehdy při tom.
S neštovicemi bojoval po řadu let a doslova v  první linii - nejprve v Indii, posléze v Somálsku a dalších zemích Afriky. Odtud také pravidelně posílal zprávy do ženevské centrály WHO, do rukou  amerického lékaře Donalda Hendersona, který tento výjimečný globální projekt řídil. Právě jeho smrt letos v srpnu znovu připomněla hrozbu, jež neštovice pro lidstvo znamenaly. A podtrhla i významnou roli českých lékařů, kteří se o jejich vymýcení zasloužili.


Pravé neštovice dnes už vlastně neznáme. Jaká to byla nemoc?
Strašná, fatální. V prvních dvou třech dnech se projevuje jako těžké chřipkovité onemocnění, které umocňuje vyrážka. Ta zasáhne obličej a ruce, skvrny a pupence se posléze mění v puchýře – neštovičky. Šíří se po těle, zasahují oční spojivky, ústa, pohlavní orgány. Koncem týdne zhnisají, každé polknutí i nadechnutí bolí, nemocný nemůže hýbat jazykem, špatně vidí, zvláště pak ho bolí záda, kde se neštovičky sedřou až na holou svalovinu. Neštovice jsou kruté, neposkytnou ani bezvědomí. Umíráte v bolestech a víte, že jste ztracena. Pokud nemocní přežijí, sužují je kožní vředy a jizvy, které znetvořily obličej, nos, víčka i oční rohovku, takže řada z nich oslepne. Variola je strašná nemoc.

Proč se právě jí rozhodla Světová zdravotnická organizace vyhlásit boj?
Myšlenku, že by neštovice mohly být vymýceny, vyslovil už v roce 1801 Edward Jenner. On také vyvinul první vakcínu a začal očkovat. Když v roce 1948 vznikla WHO, neštovice se staly jedním z hlavních témat. V průběhu následujících deseti let vyvinula WHO nemalé úsilí, došlo k výraznému zlepšení, ale neštovice stále řádily v 31 zemích, dalších 15 zemí strádalo častými zánosy varioly a ohrožena tedy byla více než třetina světové populace. V každém roce onemocnělo 10 až 15 milionů osob, z nichž 2 miliony zemřely. Dalších několik milionů osleplo či trpělo jinými následky. Hrozivá čísla. Proto WHO v roce 1967 zintenzivnila eradikační aktivity a stanovila cíl: Do 10 let vymýtit variolu!
 


Věřili jste v tak ambiciózní program?
Popravdě – těch, co věřili, bylo poskrovnu. Mnozí pokládali eradikační úsilí za sociální utopii, připomínali, že v řadě zemí řádí povodně, sucho, hladomor, války, neexistují silnice...

Jak to, že jste nakonec uspěli?
Plošná vakcinace obyvatelstva se dařila jen v zemích se zdravotnickou službou a dobrými komunikacemi. V ostatních zemích se využívalo metod moderní epidemiologické práce, které se dají charakterizovat takto: intenzivní vyhledávání nemocných, jejich přísná izolace a okamžitá vakcinace všech osob, které s nimi přišly do styku. Jasný a měřitelný byl i cíl těchto aktivit: už žádný další nemocný.

Když to říkáte, zní to celkem jednoduše, ale třeba v Indii to bylo obtížné, ne?
Když jsem v roce 1972 začínal v Dillí jako vedoucí epidemiolog programu eradikace neštovic pro jihovýchodní Asii, nejkritičtější situace byla v Indii. V průběhu jediného týdnu – například v květnu 1974 – jsme dostali zprávy o 8600 vesnicích a městech, které nově postihla variola. Krátkodobě jsme tedy najali 100 000 osob, jež vyhledávaly postižené vesnice, a vyškolili 30 000 vakcinátorů, kteří pečovali o nemocné, střežili jejich izolaci a očkovali ostatní lidi, a to pod dohledem 8000 lékařů. Byly to náročné měsíce, místní lidé i úředníci nám nedůvěřovali. Nejprve jsme je museli získat na svou stranu. Po dvou letech se nám podařilo zastavit neštovice jak v Indii, tak v Bangladéši. Odměnou mi nakonec bylo vidět a podílet se i na likvidaci posledního ohniska neštovic na světě.

Boj s variolou v číslech
  • Statisíce pracovníků v zemích, které byly nejvíce zasaženy neštovicemi, se podílely v letech 1967–1979 na vyhledávání nemocných, jejich izolaci a očkování okolí.
  • 700 zahraničních expertů ze 73 zemí působilo v endemických zemích. V průběhu jednoho roku jich v terénu pracovalo vždy okolo 150.
  • 100 milionů amerických dolarů dosáhla mezinárodní finanční podpora pro globální program eradikace. Postižené země zaplatily 200 milionů dolarů.
  • 1 až 2 miliardy dolarů ročně představovaly dřívější celosvětové výdaje za vakcínu, plošné očkování, léčení post-vakcinačních komplikací, karanténu a protiepidemická opatření. Vzniklé úspory po vymýcení neštovic se využily pro nové zdravotnické programy.

Čeští odborníci po boku světové špičkyx
V šedesátých letech řídil Globální program eradikace neštovic v sekretariátu WHO v Ženevě americký lékař prof. Donald Ainslie  Henderson, MD. (1928 - 2016) a mimo jiné úzce spolupracoval s českým odborníkem prof. MUDr. Karlem Raškou, DrSc. Ten v Ženevě prosadil založení nové, samostatné jednotky „ Eradikace neštovic“ a zajistil její prvotní finanční a materiální podporu.
Tohoto programu se zúčastnilo také 20 dalších československých zdravotníků (14 Čechů a 6 Slováků), převážně epidemiologů. Podíleli se jak na přípravách metodologie a postupů, tak přímo pracovali v zamořených oblastech a očkovali ohrožené. Většina z nich působila jako krátkodobí konzultanti, někteří se na programu podíleli dlouhodobě – v Indii, Bangladéši, Afghánistánu, v republice Mali, Zairu, Etiopii a Somálsku.
Dlouhodobě se boji s neštovicemi přímo v terénu, tedy v Indii a afrických státech  věnoval  - a to po několik intenzivních let -  doc. MUDr. Zdeněk Ježek, DrSc.. V roce 1980 pak přešel do ústředí WHO v Ženevě a odtud řídil post-eradikační aktivity globálního programu.

 Práce našich odborníků byla oceněna jak WHO, tak představiteli postižených států. Jen doma – v komunistickém Československu – se o ní nemluvilo.


Indický vakcinátor při práci
Saiban Bibi, poslední nemocný v Indii

Kdo byl vaším posledním pacientem?
Ali Maow Maalin, třiadvacetiletý kuchař z nemocnice v somálské Merce, malém přístavním městě jižně od Mogadiša. Nakazil se, když ukazoval cestu šoférovi sanitky, který vezl dvě nemocné děti do izolačního tábora. Ali onemocněl v říjnu 1977, uzdravil se. Byl posledním v řetězu přirozeného přenosu viru varioly, který začal dávno před faraony a skončil v Merce. WHO nám dala 10 let na vymýcení varioly, limit jsme překročili o 10 měsíců.

Domníváte se, že neštovice mohly být poraženy i bez přispění WHO?
Eradikace neštovic ukázala, jaký potenciál spočívá v mezinárodní zdravotnické spolupráci. WHO zajistila finanční prostředky, odborníky, vakcíny i transportní prostředky, prosadila eradikační programy ve všech postižených zemích bez ohledu na politické, kulturní i náboženské rozdíly. Bez WHO by to trvalo nejméně dvě generace, než by neštovice ustoupily.

Mohou být podobným způsobem vymýceny i další infekční choroby?
Kandidátů na možnou eliminaci a eradikaci je několik, mezi jinými dětská obrna i spalničky. Předpokládá se, že jedno z nejstarších parazitárních onemocnění člověka – drakunkulóza a endemická, nevenerická syfilis by mohly být rovněž vymýceny v krátkém časovém období.

A co neštovice, nemohly by se vrátit?
První roky jsme se báli biologického materiálu v rukou zdravotníků, možného přežití viru v zevním prostředí a viru přechovávaného v laboratořích. Dnes víme, že i když je virus varioly relativně odolný, jeho životaschopnost je v prostředí limitována. Ničí ho vyšší teploty, vlhost... Takže se už obáváme jen viru v laboratořích.

Tím se nakazila Janet Parker?
To bylo alarmující! Deset měsíců po vyléčení posledního pacienta v Somálsku onemocněla fotografka lékařské fakulty v anglickém Birminghamu. Zabil ji virus, který unikl ze sousední laboratoře.
Somálsko: odběr vzorků kožní vyrážky
Izolační prostor v Somálsku: přístřešek a bariéra z křoví

Kde ještě virus dnes přežívá?
Od roku1984 jsou kmeny viru varioly ofi ciálně chovány pouze ve dvou centrech: v Centres for Disease Control and Prevention (CDC) v Atlantě a ve Výzkumném institutu virových preparátů v Moskvě.

Proč nebyl virus definitivně zničen?
V roce 1986 zástupci WHO navrhli totální destrukci viru, bohužel některé politické kruhy ve světě nesouhlasily. Indikátorem jejich stanoviska byl i fakt, že armády USA, Sovětského svazu, Kanady a Izraele pokračovaly v očkování proti variole u některých jednotek. V dalších letech se tato otázka projednávala na Světovém zdravotnickém shromáždění. Bez výsledku. Objevily se však zprávy, že kmeny viru varioly nemusí být jen ve dvou laboratořích autorizovaných WHO. Informace o sovětském programu vývoje biologických zbraní znepokojily mnoho členských států.
 

Doc. MUDr. Zdeněk Ježek, DrSc. (*1932)
Více než 25 let pracoval pro WHO. Jeho dobrodružná profesní cesta začala v 60. letech 20. století v Mongolsku, kde se snažil s kolegy vybudovat moderní systém zdravotní péče, a vrcholila v polovině 90. let, když se podílel v Zairu na likvidaci epidemie eboly. Nejvíce sil a roků však věnoval vymýcení neštovic. Ve znamení neštovic – tak se jmenuje jeho vzpomínková kniha, která vyšla v roce 2010 v Academii.  

Variola jako zbraň. To je šílené, ne?
V roce 2006 byla přijata rezoluce ubezpečující, že konečné zničení kmenů viru varioly je cílem všech členských států WHO. K termínu zničení se však nevyjádřila. Letos, v květnu 2010, při příležitosti třiceti let od vymýcení neštovic, se bude tato otázka znovu projednávat.

To nezní moc optimisticky.
Máte pravdu. Je paradoxní, že bylo snadnější a rychlejší vymýtit neštovice z povrchu zemského, než je zničit v laboratořích. Jako lékař, který viděl umírat tisíce lidí, to nemohu pochopit. Nechci to pochopit!



Rozhovor vznikal při editaci vzpomínkové knihy Zdeňka Ježka v roce 2010, aktualizován byl 24. října 2016.

Foto: Ondřej Petrlík, archiv Zdeňka Ježka, obálka knihy: Academia



obsah čísla 110 ročník 2016





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek