reklama




naši partneři
 
reklama


Trvalý půvab pomíjivé chvíle
Libuše Koubská  
SANQUIS č.77/2010, str. 62


Dívčí tváře se za maskami usmívají. Je v tom hravost šťastných chvil i smutek těch, co přijdou poté. Obličeje uprchlíků z NDR za plotem pražské německé ambasády jsou vzrušené. Je v nich napětí i naděje. Obraz a fotografii pojí to, co mají jejich autorky společné: cit pro kouzlo okamžiku.

Narodily se v moravské Litovli. Nejdřív Eva, o tři roky později Blanka. Sestry Lamrovy mají ještě staršího bratra Aleše, známého malíře. Výtvarné nadání sourozenců nespadlo jen tak z nebe, už jejich dědeček Nerušil z matčiny strany pěkně maloval. Od mládí nadšený pro přírodu – vynikl jako preparátor. Dodával do školních kabinetů motýly, brouky, ptáky. K tomu vymaloval i prostředí, třeba sovu na pozadí noční oblohy a měsíce. Z druhé strany od Lamrů zase byli po generace kamnáři, vlastnili keramickou pec na bukové dřevo. Vyráběli kamna, kachle, zahradní keramiku. Zaměstnávali i hrnčíře.
Po převratu v osmačtyřicátém roce ale bylo po všem. Až za uvolnění v šedesátých letech mohli Oldřich (otec dětí Lamrových) a jeho bratr Josef dílnu zrenovovat. Dali zbudovat pec na plyn, staré prostory zpřístupnili jako muzeum. Z dílny Lamrových vycházely vázy, hrnečky, džbánky a misky, dodávali je do České jizby v pražské Karlově ulici. Ornamentika připomínala dávnou habánskou keramiku. V rodině se tradovalo, že předkové pocházeli z habánské větve, od novokřtěnců, kteří se v druhé polovině šestnáctého století usadili na Moravě.
Když děti odešly z domova na studia, pustila se maminka Ludmila Lamrová také do práce s hlínou. Modelovala reliéfy nebo trojrozměrné plastiky podle děl slavných umělců – Goyovu Nahou Maju, Manetovu Olympii a Snídani v trávě a mnohé další. Líbezný hold insitního umění tomu vysokému.
 
Eva Bergeå Lamrová: Masopust

A vtom zmrzlina padá
Náměty výhradně figurálních obrazů Evy Bergeå Lamrové, autorky oněch prázdninových holčiček, jsou také líbezné: Sen, Rybka zlatá, Duše ulice, Sladké víno, Promenáda, Meloun. Teď domalovala obraz, na němž malý kluk utíká s kornoutem, mami, tady máš zmrzlinu, a vtom kopeček padá a maminka se dívá… Lehkou akvarelovou techniku převádí do akrylové či olejové malby. Věnuje se také keramice. Hlava vedle hlavy: chrlič, satyr, madona, Medúza. Figury jsou pro ni celoživotní téma.
Po základní škole v Litovli chodila na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze na Žižkově, obor propagace, aranžérství, výstavnictví. Když ji po maturitě nevzali na Akademii výtvarných umění, aranžovala výlohy podniku Domácí potřeby. Věšení kastrolů ji netěšilo, chodila externě kreslit na akademii, kam se znovu pokusila dostat. Marně, kádrové posudky od vedoucích Domácích potřeb byly špatné.
Sblížila se s členy proslulé Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu. „To byla úžasná parta. Malíř a sochař Karel Nepraš, kreslíř Jan Steklík, fotografka Helena Wilsonová. Obdivovala jsem je, byli už velcí umělci.“
 
Blanka Lamrová: z cyklu Uprchlíci

Vernisáž její první výstavy se konala 20. srpna 1968. V předvečer okupace, v Galerii mladých na Žižkově. Na podzim odjela do Stockholmu za svým českým milým, který tam měl provdanou matku. Za rok se vrátila domů. Chybělo jí zázemí, díky svým dosavadním pracím byla totiž přijata do Svazu československých výtvarných umělců. Věřila, že i její Honza za ní přijede. Ale normalizační režim mezitím neprodyšně zavřel hranice. Pak se jí podařilo získat vystěhovalecký pas. „Objevil se Biljer Bergeå, chasník z kraje Dalarna ve středním Švédsku – našel ho Honza, znali se ze školy ve Stockholmu.“ Svatba se konala na Staroměstské radnici v Praze. Oficiální překladatel moc švédsky neuměl, Eva ženichovi šeptala: Až do tebe strčím, řekneš ano.
Ve Stockholmu studovala na univerzitě dějiny umění a přivydělávala si na psychiatrické klinice, kde založila kurzy arteterapie. Od roku 1974 také pracuje jako učitelka kreslení, malování a keramiky v kurzech školy pro dospělé. Na kontě má řadu výstav, jak samostatných – ve Stockholmu, Oslu, Uppsale, v Berlíně a od devadesátých let po dnešek pravidelně v Praze – tak kolektivních: v Barceloně, Madridu, Utrechtu, Ústí nad Orlicí. Se sestrou Blankou, fotografkou, měly první společnou výstavu v osmdesátých letech ve Stockholmu. „Korespondovalo to. Blanka začala fotografovat odrazy ve vodě, používala v nich i figury. Já jsem taky víc uplatňovala jiskření vodní hladiny v pozadí. Vnímání i poetiku máme podobné. V Praze jsme měly první společnou výstavu hned po listopadu 1989 v Mánesu. Nyní už budeme spolu vystavovat počtvrté – od 1. července v galerii Podkova v Olomouci.“

Eva Bergeå Lamrová (*1946)
Je malířka a keramička. Vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Od počátku 70. let žije ve Stockholmu. Své práce představila na samostatných výstavách ve Švédsku, podílela se na kolektivních expozicích např. v Barceloně, Amsterdamu, Madridu a Berlíně. Od roku 1990 vystavuje pravidelně v Čechách, především v Praze.
 

Louže Joana Miró Skláněla se s fotoaparátem nad louží. „Co tam vidí? Nějaký čolky asi,“ podivil se kolemjdoucí. Fotografka Blanka Lamrová má stejně jako její sestra – malířka Eva – cit pro hravost i pro okamžik. Jednou šla do své práce v pražské Národní galerii a přitom cestou z Kaprovky do Anežského kláštera narazila na velkou kaluž. Uvědomila si, že se v ní odráží celá ulice. Tak si ji vyfotografovala. A od té doby začala louže cíleně hledat.
Jak říká, louže se různí jako lidské tváře. Jsou mírné, vzrušené, ocelové, některé fotogenické, jiné vůbec ne. Několik staroměstských louží se stalo jejími favoritkami, vracela se k nim opakovaně. Na jednu číhala devatenáct let: v Pařížské ulici si chtěla vyfotografovat zrcadlící se Staronovou synagogu. Ale buď tam stálo auto, nebo bylo v louži plno smetí. Chodila denně okolo, louže tam byla pořád, málokdy vyschla. „A když jsem ji po devatenácti letech konečně vyfotografovala, nebylo to ono!“ Zato ty další krasavice se vydařily a díky fotografčině vidění a umu odrazily Svatovítský chrám, kostel sv. Havla, Kaprovu ulici, Kampu, Pražského chodce, Davida a Goliáše, jin a jang... Jedna dokonce vzdala poctu Joanu Miró.
V letech 1968–1972 vystudovala Blanka Lamrová Střední průmyslovou školu grafickou v Praze, obor užitá fotografie. Hned po skončení školy začala pracovat v Národní galerii, jejíž obrazy fotografuje dodnes. A jak stojí v katalogu k její výstavě Obrazy ve vodě, odpoledne, když opustí Národní galerii, kde fotografuje stále jen umělé obrazy, dává se do fotografování obrazů přirozených. Teď pracuje s digitálem, ale ještě má i staré aparáty. Začala s Exactou, pak si oblíbila Asahi Pentax, který koupily před lety s Evou ve stockholmském bazaru. S ním, nejmilejším a nejspolehlivějším, začala fotografovat i svoje louže.

Blanka Lamrová (*1949)
Je fotografka. Vystudovala Střední průmyslovou školu grafickou v Praze. Od roku 1972 dosud je zaměstnána v Národní galerii jako fotografka. Na kontě má desítky individuálních i kolektivních výstav doma i v zahraničí, třeba ve Stockholmu, Turíně, Vídni, Drážďanech.
 

Má také další cykly. Některé jsou už uzavřené, například Uprchlíci. Ty fotografovala na podzim roku 1989: občany tehdejší Německé demokratické republiky, kteří utíkali na Západ přes pražskou německou ambasádu. Celé rodiny tábořící před velvyslanectvím, lidi šplhající přes jeho plot, zahradu ambasády posetou postelemi. Snímky jsou nejen dokumentem příslušné doby, v podtextu zaznamenaných okamžiků je zvláštní odhodlanost a naděje.
Dalším uzavřeným cyklem je Kladno, série pořízená v rozmezí dvaceti let. Některé fotografie koloruje, třeba právě v kladenském cyklu: „Tři babky v Kladně, jedna dopíjí půllitr, a ve chvíli, kdy jsem to dokolorovala, dostala jsem strašnou chuť na pivo.“
Jiný z cyklů se jmenuje Nádraží, ten je pořád otevřený. Začala s ním už v roce 1976: „Ve vlacích jsem strávila třetinu života, když jsem jezdila za mámou z Prahy do Litovle. Tak se to vršilo – branci, cestující, graffiti, skládky, prapodivné objekty.“
Blanka Lamrová má za sebou dvacet pět samostatných výstav a desítky výstav kolektivních. Z posledních jsou to Malá Strana 1981–2008 v pražské Obecní galerii Beseda, cyklus o uprchlících Cesta ke svobodě v Českém centru v Drážďanech a Praha jinak ve vídeňské Galerie auf der Pawlatsche.
Video jí otevřelo další cestu. „Když natáčím vodní vlny, vlastně maluju vodou, stejně jako moje sestra štětcem. Voda totiž čaruje, každou chvíli se tváří jinak. Mění se, pokaždé je jiná. Taková mělčina je něco úžasného, když vlna pomalinku jede. Mořský písek se chvíli tváří jako ryba a za okamžik jako její kostra. Pak přijde devátá vlna a všechno to spláchne.“
 
Blanka Lamrová: z cyklu Architektura
Blanka Lamrová: z cyklu Odrazy

Foto: Günter Bartoš


obsah čísla 77 ročník 2010





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek