reklama




naši partneři
 
reklama


Zpátky do Vídně?
Günter Bartoš  
SANQUIS č.77/2010, str. 80


Rakouská metropole je údajně nejlepším městem k životu. Ještě před dvaceti lety měla pověst nudného místa, které pronásledují přízraky minulosti a jehož obyvatelé páchají často sebevraždy.
Fontána na vídeňských Příkopech (Graben)
Kulturní epicentrum Vídně: terasa u Albertiny s budovou opery (vpravo)
Podle celosvětového průzkumu společnosti Mercer z roku 2009 je život ve Vídni nejlepší. Město nedisponuje tak výbornou infrastrukturou jako třeba Singapur či Mnichov, ale vyniká v kvalitě životního prostředí, kulturní nabídce, dostupných veřejných službách a nízké kriminalitě. Podle statistik se zde usídlí každý rok necelých dvacet tisíc přistěhovalců, což je na ulicích vidět. V minulosti byla Vídeň českým přistěhovaleckým městem. Říká se, že polovina Vídeňáků má české kořeny, což také potvrzují všudypřítomná česká jména a jejich mutace. Na přelomu 19. a 20. století žilo ve Vídni víc Čechů než v Praze.

Svět včerejška
Stefan Zweig popisuje v pamětech Svět včerejška, jak stará monarchie fungovala: „Všechno mělo svá pravidla, přesnou míru a váhu. Kdo měl peníze, mohl si spolehlivě spočítat svůj roční úrok. Státní úředník nebo důstojník si mohl s důvěrou vyhledat v kalendáři rok, kdy bude povýšen nebo penzionován.“ Duch zaniklého C. K. mocnářství dodnes přežívá v monumentální architektuře a urbanismu na širokém bulváru Ring. Před imperiálními paláci se člověk se cítí malý, bezvýznamný a trochu ztracený. Velké měřítko demonstrovalo sílu mocnářství a jeho vládu nad občany, podobně jako to později činila nacistická architektura. „Staré Rakousko (a ve Vídni, jeho centru, je to silně patrné dodnes) čerpalo energii ke svému vývoji z toho, že drželo většinu svých občanů ve stavu nedospělých a nesvéprávných dětí, jejichž vývoj byl záměrně přibrzděn,“ komentuje podstatu monarchie filozof Stanislav Komárek.
Zánik císařství na bojištích Velké války Vídeň poznamenal. Z metropole velkého teritoria, zvaného Mitteleuropa, což je vedle geografického označení též pocit, stav mysli, klesla na hlavní město nechtěné Rakouské republiky, zmítané politickými a ekonomickými otřesy. Největší ránu dal Vídni Adolf Hitler, který žil tři roky v útulku pro muže bez domova v Meldemannstrasse. „Dokončil jsem nejdůležitější čin svého života, vstup mé vlasti do Německé říše,“ oznámil 15. března 1938 zfanatizovanému, hajlujícímu davu na náměstí Hrdinů. Pro Vídeň to znamenalo ztrátu statusu hlavního města a likvidaci jejího kulturního a intelektuálního potenciálu, tvořeného do značné míry Židy.
Co dvě historická traumata s městem udělala, popsal před lety esejista a vídeňský rodák Amos Elon: „Vídeň žije ze své minulosti. Trpí neustálým strachem – strachem z bezvýznamnosti, opomíjení, beznadějné provinciálnosti. Město nepochybně prostupuje hluboký pocit porážky.“ V první třetině 20. století ve Vídni působí osobnosti jako Freud, Wittgenstein, Kraus, Schoenberg, Loos, Schiele, Mahler, Strauss. Po nich zůstalo prázdno. Tvůrčí vyhasnutí Vídně po „anschlussu“ nazývá Komárek dobrovolnou duchovní sebevraždou, kterou ostatně spáchaly i jiné evropské národy včetně Čechů v roce 1948: „Dnešní Vídeň je čímsi jako dokonale nabalzamovaným zbytkem své bývalé kulturní slávy.“
Vídeň – stejně jako celá země – byla dlouhá desetiletí morálně ochromena nepřiznaným selháním za nacistické éry, které bylo freudovsky vytěsněno. Rakušané pěstovali lživý mýtus o Hitlerově první oběti, byť byli v reálu dokonce většími nacisty než Němci. Více než polovina dozorců v koncentračních táborech byla rakouského původu. Ve Vídeňské filharmonii, nejlepším orchestru na světě, bylo 47 procent hráčů v NSDAP. Po válce měl orchestr vést Toscanini – požadoval denacifikaci, ale vedení to odmítlo.

Freudovo město
Poutač s jednoduchými písmeny FREUD označuje ve vídeňské Berggasse dům, kde 47 let žil a pracoval zakladatel psychoanalýzy. „Mohu gestapo každému vřele doporučit,“ řekl Sigmund Freud s typickým Wiener Schmäh – vídeňským sžíravým humorem – když ho nacisté vyháněli do exilu. Podle Amose Elona zůstala Vídeň freudovským městem. „Je prodchnutá freudovskými asociacemi. Její historie, architektura, umění – dokonce i politika – dýchají slovními spojeními Freudových představ: vytěsnění, myšlenkové asociace, neurózy. Vídeňský psychiatr Erwin Ringel napsal, že Vídeň byla vždy typickou živnou půdou pro neurózy a potlačené představy. V případě Hitlera to bohužel zamávalo dějinami. Přestal tu být bázlivým kosmopolitou – „stal se ze mě antisemita“. Starý, zvrácený bonmot říká, že ve Vídni jsou antisemity i Židé.
Socha Pallas Athény před parlamentem
 
Jak působí Vídeň dnes, sedmdesát let po Freudovi a Hitlerovi a sto let po konci monarchie? Především pro člověka, který přijíždí z prostoru bývalé Mitteleuropy, třeba z Prahy, není Vídeň úplně cizím městem. Všechno je tu nějak povědomé. Staletí společného soužití se nedají vymazat. Architektura a urbanismus jsou chladně imperiální, což je nejvíce patrné u Hofburgu a na Ringu. Vídeň nemá tak silné starší historické vrstvy jako Praha, působí ploše, což podtrhuje i její lokace v dunajské rovině.
Architektonickou hegemonii historické Vídně narušuje kontroverzní stavba Haas Haus v centru, na náměstí svatého Štěpána. Vyznačuje se zajímavou zaoblenou fasádou, které dávají rytmus stupně s čtvercovými okny. Jenže v části mířící k chrámu svatého Štěpána pověsil architekt Hans Hollein skleněný válec a nepravidelné kostky, což narušuje prostor před chrámem. Další prvky a tvary špatný postmodernistický guláš ještě dohušťují. Proti rigidnímu vídeňskému duchu jdou stavby slavného architekta Hundertwassera, jeho obytný dům a teplárna. Jejich barevnost a nepravidelné křivky navazují na Gaudího „kokainovou“ secesi. Hravý, imaginativní design teplárny u Dunajského kanálu se může zdát v rozporu s exaktním technologickým zařízením uvnitř. Ale proč ne, oko potěší.

Do Vídně za kulturou
Vzpomínám na rozmluvu s Ivanem Medkem, který Vídeň označil za nudné, ospalé město, kde se toho moc neděje, a v deset večer se jde spát. Vídeň byla do roku 1955 pod správou vítězných mocností, potom neutrální Rakousko politicky a mentálně uvízlo mezi dvěma mocenskými bloky. Vídeň se stala nehybným, zatuchlým městem, pronásledovaným přízraky minulosti. Neochota se kriticky podívat na vlastní minulost vedla podle Amose Elona k morální paralýze – křečovitému, chorobně strnulému omámení. Jejím symbolem byla aféra Kurta Waldheima, rakouského prezidenta a tajemníka OSN. Když se provalila jeho nacistická minulost, snažil se věc bagatelizovat a odmítl odstoupit. Potom ale umělci jako sochař Alfred Hrdlicka a spisovatel Thomas Bernhard konfrontovali Rakušany s jejich nacistickou minulostí, což vedlo k diskusi – a určité katarzi.
Staré viny ztrácejí význam, jak vymírají jejich nositelé a oběti. Atmosféra Vídně se změnila, za posledních dvacet let zde dokonce poklesla o dvě třetiny sebevražednost, která byla předtím jedna z nejvyšších v Evropě. Dnes má Vídeň pověst příjemného města, pyšnícího se skvělou nabídkou klasické kultury, jak vidíme na výstavách v Albertině a v muzejním komplexu Museumsquartier nebo bohatém hudebním životě. Můžete jít v Praze na Zeffirelliho inscenaci La Bohème s Annou Netrebko v roli Mimi?
Den ve Vídni je dobré začít (a také skončit) v nejlepším místním vynálezu – kavárně, třeba v Café Bräunerhof nebo u Hawelky. Káva je výborná, interiér okázale staromódní a číšníci hrají svou roli perfektně. Žádné WiFi – zato jsou k dipozici desítky novinových titulů. V takové kávarně hned člověka napadne, že řád Světa včerejška měl své kouzlo. V časech nesnesitelně tekuté modernity, kdy je vše v pohybu a nic dlouho nevydrží, se nám staré mocnářství a jeho ztělesnění Vídeň ukazuje v jiném světle.
 

Foto: Gunter Bartoš



obsah čísla 77 ročník 2010





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek