reklama




naši partneři
 
reklama


Svátek evropské literatury
Irena Jirků  
SANQUIS č.77/2010, str. 23


12. května 2010 se zase po celý večer budou veřejně číst literární texty na nejrůznějších místech Prahy. Noc literatury představí nejnovější tvorbu spisovatelů ze 17 zemí Evropské unie. Přijměte pozvání k tomuto neobyčejnému svátku literatury!
Ateliér Josefa Sudka a Design hotel Sax se také stanou dějištěm letošní Noci literatury
Noc literatury letos zavítá také do Českého muzea hudby a Musea Kampa
Dějištěm literární noci bude tentokrát Malá Strana. Ukázky z nových překladů děl evropských autorů budou číst ti nejpovolanější – Jiří Langmajer, Miroslav Táborský, Martha Issová, Jaroslav Rudiš či Jan Budař, a to na nejpůvabnějších, někdy i méně známých místech. Literaturou ožije například podkroví Malostranské besedy, číst se bude v Ledeburské zahradě, v Museu Kampa nebo v Ateliéru Josefa Sudka. Jednotlivá místa od sebe nejsou příliš vzdálena, takže kazdý návštěvník má velkou šanci, že za onen večer bude moci okusit mnohé „literární laskominy“. Kromě české literatury se budou číst také úryvky z knížek, které vznikly v poslední době ve vlámské části Belgie, v Dánsku, Finsku, Francii, Itálii, v Maďarsku a Německu, Nizozemí, Polsku, Portugalsku, Norsku, Rakousku, Rumunsku, Španělsku, Švédsku a ve Velké Británii. Co země, to jeden text, jeden zážitek, inspirace.
Noc literatury, to je vlastně výlet do tak blízké, a přece neznámé krajiny. O tom, že bude báječný, nepochybuji. Koneckonců, posuďte sami. Otiskujeme dva krátké úryvky z textů, které budou reprezentovat polskou a italskou literaturu.


Mirosław Nahacz: Čáp a Lola
Přesně uprostřed byl velký prostor, s fontánou, lavičkami, lampami, stánkem s hotdogy a jinými blbostmi. Vedle se něco dělo. Nějaký postarší chlápek s bradkou cosi zpíval na pódiu a ostatní ho poslouchali. Nad ním bylo několik pater. Pod chodidly jsem cítil, že pod námi také. Byli jsme v přízemí. Mezi regály. V jednom z mnoha míst tady. Lidé tu jezdili s vozíky, které byly neskutečně plné, přemýšlel jsem, na co jim budou ty kilometry toaletního papíru? V každém vozíku byl papír, možná to bylo trauma z minulosti, anebo jen důsledek vozíků přeplněných žrádlem. Po třiceti krocích jsem je dokonale chápal. Neměl jsem prachy. A chtěl jsem košík, chtěl jsem vozík, jen proto, abych měl co nakládat. Regály ke mně promlouvaly, slyšel jsem slova, viděl jsem na sobě skvrny, které musím vyčistit, na ramena mi padaly lupy, každý milimetr mého těla najednou něco nutně potřeboval a všechno bylo v regálech. Přál jsem si maličký byt, pět krát pět metrů, uvnitř jsem já a věci zabalené do šustící fólie, přál jsem si, abych ty fólie mohl strhávat stejně jako oblečení ze ženy po několikaleté askezi, chtěl jsem to všechno mít v puse, cpát si to do huby, žvýkat, kousat, rozmělňovat, slyšet, jak to praská, chtěl jsem to všechno sníst a potom se s grácií šestnáctileté bulimičky 90-60-90, která nikdy nevyměšuje a nemá menstruaci, odevzdat radosti ze šíleného zvracení, chtěl jsem se cítit jako Sisyfos, který je bezradný, možná o tom neví, ale nepřestává to zkoušet, chtěl jsem všechno sníst, aby nic nezůstalo.
Pračky, televize, myčky, domácí vybavení a přístroje, spotřební nákupy sektor A1, záchodové mísy sektor A2. Vybavení na místě. Všem jsem jim rozuměl, mezi regály se procházely celé rodiny, lidé ohmatávali věci, brali je do rukou, to byla ta chvíle, kdy někdo něco drží v rukou a kdy si říká: mám to koupit, nebo ne, ať to bylo jakkoli, to byl ten moment, kterému chtěli všichni přijít na kloub, rozhodnutí dát do košíku, nebo vrátit na místo, magie volby, soustředěná nekonečnost výběru, život je tak jednoduchý, nula, nebo jedna, nalevo stojí červený satan s vidlemi, který šeptá „ber“, napravo se vznáší modrý anděl se žlutou aureolou a s husími pery, který ti našeptává „vrať to zpátky“. Nebo obráceně, můžete se přece ztratit. Momentálně fungovaly barvy a nápisy, věci se v tu chvíli doslova hýbaly, doslova bylo slyšet melodii, praskaly, stávaly se z nich myšlenky v hlavě: ano, ano, ano, věř, že ano... Mirosław Nahacz: Čáp a Lola, Praha, DYBBUK, 2010, překlad Barbora Gregorová.
 
Paolo Giordano: Osamělost prvočísel
Když byla dvojčata ještě malá a Michela zase něco provedla, jako třeba že se vrhla s chodítkem ze schodů nebo si strčila hrášek hluboko do nosní dírky, takže s ní pak museli jet na pohotovost, aby jí ho tam vytáhli speciálními kleštičkami, jejich otec se pokaždé obracel na Mattiu, který přišel na svět první, a říkal mu, maminka měla na oba dva moc malou dělohu.
„Kdoví, co jste tam v tom břiše vyváděli,“ říkal. „Mám ten dojem, že jak jsi tam do své sestry kopal, způsobil jsi jí nějakou vážnou újmu.“
Pak se smál, i když na tom nebylo nic k smíchu. Zvedl Michelu do výšky a zabořil jí vousy do měkkých tvářiček.
Mattia se na to zezdola díval. Taky se smál a nechával tatínkova slova do sebe pronikat osmózou, aniž jim doopravdy rozuměl. Nechával je, aby se usazovala na dně žaludku a vytvářela tam tlustou lepkavou krustu, něco jako sraženinu v dlouhozrajících vínech.
Tatínkův smích se proměnil v křečovitý úsměv, když ze sebe Michela v sedmadvaceti měsících ještě nedokázala vypravit ani jedno jediné slovo. Ani máma ani e-e ani papů ani haf. Její neartikulované skřeky přicházely z tak osamělých a pustých míst, až z toho tatínka pokaždé zamrazilo.
Když bylo Michele pět a půl roku, postavila před ní logopedka v silných brýlích rovnoběžnostěn z překližky, v němž byly otvory čtyř různých tvarů: hvězda, kruh, čtverec a trojúhelník, a příslušné barevné formičky, které se do nich měly zastrkovat.
Michela na ni udiveně zírala.
„Kam patří hvězdička, Michelo?“ zeptala se logopedka.
Michela sklopila pohled na hračku a ničeho se nedotkla. Doktorka jí vložila hvězdu do ruky.
„Kam tohle patří, Michelo?“ zeptala se.
Michela se dívala všude a nikam. Strčila si jeden z pěti žlutých cípů do pusy a začala ho ohryzávat. Logopedka jí vytáhla ruku z pusy a zopakovala otázku potřetí.
„Michelo, udělej sakra, co ti říká paní doktorka,“ zavrčel otec, který za žádnou cenu nedokázal zůstat sedět tam, kde mu řekli.
„Pane Balossino, prosím vás,“ řekla doktorka smířlivě. „Dětem se musí dopřát čas.“
Michela si svůj čas dopřála. Celou minutu. Pak ze sebe vyrazila kvílivý sten, který mohl být stejně tak výrazem radosti jako zoufalství, a s jistotou zastrčila hvězdičku do čtvercového otvoru... Paolo Giordano: Osamělost prvočísel.  Praha, ODEON 2009, překlad Alice Flemrová


Noc literatury
pořádají už počtvrté Česká centra ve spolupráci s EUNIC (European Union National Institutes for Culture) – tedy s kulturními instituty a kulturními odděleními zahraničních velvyslanectví v Praze. Projekt, který si získává stále větší popularitu, má řadu doprovodných akcí. Překročil také hranice ČR: 12. května se Noc literatury uskuteční např. v Londýně či Bratislavě, také v dalších 12 evropských městech představí Česká centra v rámci projektu tvorbu současných českých autorů. Více informací najdete na: www.nocliteratury.cz www.literaturenight.eu


Foto: Filip Hlaváč


obsah čísla 77 ročník 2010





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek