reklama




naši partneři
 
reklama


Svět je prchavý tok situací
Günter Bartoš  
SANQUIS č.83/2010, str. 16


Od Duchampova pisoáru k tancujícím robotům. Konceptuální umělec Pavel Mrkus zkoumá ve svých dílech náš přetechnizovaný svět a nalézá jeho duchovní podstatu.

 
Studoval jste ve sklářském ateliéru na UMPRUM, ale děláte konceptuální umění a videoart, tedy nehmotné umění. Jak k tomu došlo?
Na UMPRUM jsme nastupovali v roce takzvané sametové revoluce. Náš profesor Vladimír Kopecký byl velmi otevřený, vedl nás nikoli k formálnímu řešení materiálu, ale hlavně k přemýšlení o podstatě umění a kultury v širokých souvislostech. Zabývali jsme se sice i transparentností, barevností či pohybem, které se ve skle odehrávají, ale hotový objekt sám o sobě byl pro mě statický, uzavřený.
 
Sklo postrádá pohyb, vývoj?
Pohyb sklu dává jen ten, kdo kolem něj prochází. Hledal jsem možnosti časového rozměru, ve kterém se situace či obraz může rozvíjet, přesouvat, přeskupovat nebo gradovat. Nakonec mi šlo spíš o samotný obraz. Hmotu, která ten obraz jen nese, jsem vlastně nepotřeboval.
 
Vojta, 2004, C-print, 180x120cm
Když jste se zbavil hmoty, neomezil jste možnosti vnímání vašeho díla? Vaše tvorba je přístupná jen jako videozáznam na internetu, obraz obrazu, zpráva o díle...
Tohle je samozřejmě jedna materiální nevýhoda. Mně to ale konceptuálně vyhovuje, protože vnímám svět jako prchavý tok momentálních situací, neustálou změnu, jíž statické dlouhodobé momenty, jak jsou zhmotněny v tradičním uměleckém díle, neodpovídají. Věc se prostě odehraje a zmizí. Na druhou stranu lze video nekonečně kopírovat, stotisíckrát se může vrátit zadními vrátky zpátky. Ale socha nebo obraz existují jen jednou.
 
Umělci po sobě obvykle chtějí zanechat velké dílo, pomník. Tu ambici nemáte?
Ne. Líbí se mi ideál středověkého umělce, který se ani nepodepisoval a tvořil v intencích nějakého kánonu.
 
 
Proč v tom případě nevystupujete anonymně jako například Banksy?
To už je nějaký postoj, pozice, a to mě nezajímá.
   
Jaká je tedy vaše motivace? Proč k uměleckému dědictví, které se tu za tisíciletí nastřádalo a máme k němu on-line přístup, ještě něco přidávat?
Každý to má jinak. Mě baví objevovat neobjevené, zkoušet nové cesty, možnosti a zpětně se jimi nechat ovlivňovat. Vlastně je to cyklus, který není uzavřený, konečný, můžete to dělat pořád. Nejde vždycky o to, že chcete vytvořit nějaké konkrétní dílo.
 
Je pro vás umění jenom hrou, nebo má i nějaký cíl, účel?
Ani jedno, ani druhé. Hra a cíl by pro mě byly přílišné krajnosti, extrémy, a přece i hra může být cílem, nikoli však účelem. Umění účel nemá.
 
Zajímají vás reakce publika?
Rozhodně. Jsou důležité, i když primárně netvořím pro publikum, ale pro sebe. Zajímá mě, jestli situace, kterou nějakým dílem nastavím, funguje stejně na lidi jako na mě, protože každý člověk je jiný. Pozoruji pak, jestli má ta která věc nějaké univerzální momenty.
 
Akihabara 2, 2007, C-print, 120 x 80 cm
 
Říká se, že moderna se od reakcí publika odstřihla, umělci od té doby dělají umění pro umění nebo pro sebe.
Dnes se nedá říct, jak to vlastně celkově je. Co představuje a co nepředstavuje obecnou praxi v umění. Umělecká scéna se atomizovala na jednotlivé osobnosti. Někdo zpětnou vazbu potřebuje, třeba okamžitě, někdo ji úplně ignoruje. Lidé i umělci jsou různí.
 
Tradiční umění sdílelo společný smysl, což s Duchampovým pisoárem alias fontánou skončilo. Vrací se kyvadlo zpátky, umění už nebude tak egoistické?
V současné době se například často používají citace, věci se recyklují. Kde je potom to ego, když využíváte historické souvislosti a skládáte mozaiku jiným způsobem?
 
Ale současné umění se považuje za nekomunikativní, zajímá jen minimum lidí. Když například měla Eva Koťátková, laureátka Ceny Jindřicha Chalupeckého, výstavu ve Špálovce, tak jsem tam nikdy nikoho neviděl.
Může se stát, že cesta, kterou umělec jde, neosloví více lidí. Ale o pár bloků dál naopak někdo komunikuje s davy, jako třeba na loňském Labyrintu světla v bubenečské čističce. No, myslím, že umění se vystavuje, aby bylo viděno, a tedy nějak komunikovalo. U nás jde nicméně trochu i o lokální problém. Třeba v Musem of Modern Art v New Yorku je většinou plno, že?
 
Nejsou ale projekty jako Labyrint světla úspěšné právě proto, že mají ambici komunikovat s návštěvníky?
Nevím, jak na tohle reagovat. Pořád vidím různé cesty, různé proudy... Ani silná ambice přece ještě nezaručí úspěšnou komunikaci.
 
Sochař umí sochat, malíř malovat. V čem je kvalita konceptuálního umělce?
Zůstávají základní věci – myšlenka, kompozice, řešení. Tohle musíte vždycky odevzdat. Že se to nerealizuje vždy v nějaké krásné malbě nebo kresbě, je formální otázka, která vyplývá z konceptu konkrétního díla. Vždy musíte své téma uspořádat tak, aby to dávalo smysl. Obsah i forma musí být nějakým způsobem provedeny, ani řemeslnost nesmí chybět, ale v jiné oblasti, u mě mimo jiné například v práci se střihovými editory. Má generace ještě prošla tradičním tréninkem na UMPRUM, kdy se denně kreslily figury, a to se pořád hodí. Studium přírody není sice pro současné umělce hlavní, ale může být stále důležité.
 
Shift – společný projekt s D. Hanzlíkem, 2005, 2kanálová videoprojekce (detail)
 
Reflektuje odhmotněnost vaší tvorby náš současný svět, který se zdá být nepevný, tekutý, nejistý?
Pro mě je odhmotněnost spíš přirozeným důsledkem mého zkoumání duchovních věcí. Proto občas směřuji k mystickým fenoménům – pracuji se světlem, nepatrným pohybem, tmou, mizením.
 
Postmoderní umění je často negující, komentátorské. Vy se jako staří mistři obracíte k duchovnu, transcendentnu?
Záleží věc od věci. Transcendentní zdroje jsou v mé tvorbě většinou nějak přítomny. Posledních pár let se prolínají a kombinují s reáliemi současnosti. Například mě zajímají různá paradoxní spojení jako „transcendentální aspekty nových technologií“ – světlo skeneru, rituální tanec strojů, satelitní antény jako komunikační ikony. Mám to tematické rozpětí hodně široké.
 
Jak se pak rozhodujete, kterou cestou se vydat?
Na základě momentální výzvy. Když připravuji výstavu, tak se nechám ovlivnit daným prostorem – co v něm může fungovat. Málokdy tvořím bez určení pro konkrétní místo.
 
Využíváte projekce, video, počítače. Co byste dělal před desetiletími, kdy taková technika nebyla levná a dostupná?
Asi bych maloval, což jsem i dřív dělal, ale nepokračoval jsem v tom. Možná bych vytvářel prostorové instalace jako reakce na daná místa. A asi bych pracoval s textem, protože přemýšlení o jazyce a významu slov mě baví.
 
Ve vaší tvorbě se často projevují buddhistické či taoistické koncepty, na jednom videu dokonce doprovází rituální tanec robotů buddhistická mantra. Je vám asijské myšlení blízké?
Prožil jsem čtyři roky v Japonsku, to zanechá na člověku nějaké škrábance. Vnější vlivy můžete odmítnout, pokud je ale přijmete, tak si je můžete částečně přetransformovat k svému obrazu. Můj děda byl farář Československé církve a doma měl úchvatné olejomalby, výjevy s Ježíšem, které mě jako malého svým temným šerosvitem vždy děsily. Taky ale jezdíval během války s promítačkou po vesnicích. Táta měl zase nad gaučem barevnou hudbu – krabici barevných žárovek, které blikaly podle frekvencí muziky. Od té doby se to se mnou táhne. Dokonce jsem chvíli studoval teologii. Spíš však kvůli poznání, než že bych se chtěl stát farářem. I když jsem katolík, nestavím křesťanství jako absolutní pravdu.

 

Pavel Mrkus (*1970)
 

Studoval na pražské UMPRUM v ateliéru Vladimíra Kopeckého (1989–1995) a po absolutoriu tam byl pět let asistentem. Působil jako hostující profesor na Toyama City Institute v Japonsku (2000–2004), na univerzitě v Liberci (2005–2008) a nyní učí na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem. Prosadil se na mezinárodní scéně a účastnil se již desítek výstav v zahraničí. Žije v Rumburku ve Šluknovském výběžku. 
 
http://mrkus.ixode.org


Foto: Ondřej Petrlik


obsah čísla 83 ročník 2010





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek