reklama




naši partneři
 
reklama


Stárnutí a stáří v 21. století
doc. MUDr. Pavel Weber CSc. 
SANQUIS č.83/2010, str. 71


Až do padesátých let 20. století umírala spousta lidí předčasně. Za posledních sto roků se však střední délka života téměř zdvojnásobila, což představuje jeden z největších úspěchů lidstva a vědy vůbec. Délka lidského života se začíná přibližovat jeho biologické hranici.
 
 
To, že se člověk dožije vysokého věku, přestává být výjimečné. Jedním z hlavních rysů světové populace 20. století je absolutní i relativní růst počtu seniorů, a to v rozvinutých i rozvojových zemích. Civilizační vývoj vede k tomu, že se zvyšuje naděje na dožití stáří a prodlužuje se střední délka života. Absolutně i relativně přibývá lidí starých i velmi starých a dlouhověkých.
Současná geriatrická medicína usiluje o co nejdelší zachování přiměřené tělesné a duševní aktivity, odvrácení ztráty soběstačnosti a zlepšení prognózy seniorů v případě onemocnění. Má tedy intervenčně preventivní charakter a podporuje úspěšné zdravé stárnutí. Formulování konceptu tzv. geriatrických syndromů v posledních desetiletích představuje zásadní krok vpřed v pojetí geriatrické medicíny. Život ve stáří obecně totiž není snadný a čelí mnoha ohrožením – zdravotním problémům, osamělosti, nepochopení, ztrátě smysluplnosti, soběstačnosti a autonomie, chudobě, věkové segregaci a diskriminaci (ageismus).
 
Epidemiologie a demografie stárnutí
Z demografického hlediska je stárnutí populace důsledkem změn v poměru úmrtnosti a porodnosti – rodí se méně dětí a více lidí se dožívá vysokého věku. Zásadní roli přitom sehrává lepší životní úroveň než v minulosti a pokroky medicíny. Na začátku tohoto století tvořily osoby starší 65 let v evropských průmyslově vyspělých zemích 3–5 %. Dnes se jejich počet pohybuje v těchto zemích v pásmu 14–20 %. Předpokládaná šance dožití při narození se proti počátku tohoto století téměř zdvojnásobila.
Dnes žije v ČR téměř 10,5 milionu občanů, u nichž se každý rok zvyšuje průměrný věk, který činí nyní pro obě pohlaví 40 roků. Ve věku 65 let a více je 14,6 % obyvatel ČR. V současnosti máme 3,4 % osob nad 80 roků (1,2 % nad 85 roků). Střední délka života při narození je v ČR nyní u mužů 73,5 a u žen 79,7 roku. Od 1990 se střední délka života prodloužila u mužů o 6,4 a u žen o 4,7 roku, zatímco předtím se 20 let (1970–1990) prakticky neměnila.
Demografická prognóza české populace předpokládá vzestup seniorů o 40–80 %. Očekává se další významné prodloužení střední délky života a velmi podstatné zvýšení podílu seniorů v populaci. Do roku 2060 bude v ČR pokračovat tento trend výraz ného stárnutí populace v násobcích současných čísel – u osob nad 80 roků jde téměř o pětinásobný vzestup oproti současnosti a nad 85 let dokonce o více než sedminásobek. Střední délka života pro rok 2060 se předpokládá u mužů 85,5 roku a u žen 90,1 roku.
Podobně jako ve společnosti dochází k významnému stárnutí, je i současná medicína svědkem fenoménu – „geriatrizace medicíny“. To se výrazně prolíná do všech odvětví lékařství.

Charakteristika stárnutí a geriatrického pacienta
Stárnutí představuje neodvratný fyziologický děj, jenž je poslední vývojovou fází lidského života. Většina lidí dospěje do stáří bez nezvladatelných problémů. Dožije se tedy „úspěšného stáří“ v relativně uspokojivé tělesné, duševní i sociální rovnováze. Problémy v oblasti somatické (choroby), psychické (demence, deprese) i sociální (osamělost) začínají vystupovat do popředí zejména po 75. roce (více ženy), kdy nastává zlomový bod ontogeneze.
Geriatrický pacient je specifický tím, že jeho diagnóza stanovená klasickými biomedicínskými metodami nevypovídá o tom, kolik potřebuje péče, jak se stává závislým na okolí, ani o tom, jak a kde bude moci prožívat další život. Má snížené funkční rezervy a horší adaptabilitu. Léčbu ve stáří (zejména pozdním) je třeba zaměřovat nejen na vyléčení základní choroby, což nejednou není možné, ale i na zachování, případně zlepšení soběstačnosti a fungující sociální vztahy a vazby v rodině a komunitě obecně.
Většinou jsou lidé vyššího věku samostatní a zachovávají si dobrou psychickou kondici až do posledního období svého života (mnohdy až do posledních dnů). Závislost na péči druhé osoby přichází z důvodu onemocnění, které může být jak somatické, tak i psychické. V rozmezí 65–75 roků nemá dokonce 85 % jedinců žádné významné handicapující nebo běžný život omezující choroby. I ve věku nad 85 roků je ještě 40 % osob schopno vést samostatný normální život.

Tři kategorie seniorů
Stáří a chorobu nelze ztotožňovat, i když tomu tak nejen v laické, ale i profesionální veřejnosti nejednou bývá. Mezi procesy normálního stárnutí a chorobnými pochody jsou totiž zásadní rozdíly.
 

 
Ve věku kolem 60 roků je 60 % zdravých jedinců, v 70 okolo 40 %, v 80 asi 20 % a v 90 ještě 5 % je zdravých a bez větších obtíží.

  • 65–74 let: mladí senioři, orientačně zde převažuje problematika penzionování, volného času, aktivit, seberealizace.
  • 75–84 let: staří senioři, na řadu přichází problematika adaptace, tolerance zátěže, specifického stonání, osamělosti. Ve věku nad 75 roků, kdy začíná stáří v užším slova smyslu, dochází k rozvoji významnějších změn spojovaných s fyziologickým stárnutím.
  • 85 a více let: velmi staří senioři („oldest old“) – tato skupina bývá vyčleňována jako samostatná kategorie pro vysoký počet výskytu křehkých seniorů a vysoké riziko vzniku náhlé závislosti.

Funkční kategorizace seniorů:
zdatní (fit) – senioři s dobrou kondicí a fyzickou zdatností.
2. nezávislí – většina seniorů – nevyžadují zvláštní péči ani služby. Za běžných podmínek mohou být zcela soběstační.
3. křehcí (frail) senioři – potřebují pomoc při běžných aktivitách nebo jsou omezeni v pohybu, příp. upoutáni na lůžko.

Stárnutí staré populace ČR
Stárnutí populace není totéž co stárnutí jedince, jde o strukturální proces, který zásadním způsobem mění složení populace. Vliv pouhého procesu stárnutí podle nejnovějších poznatků přitom může být daleko méně výrazný, než se dříve myslelo.
Početně silná skupina dětí narozených v polovině 70. let s největší pravděpodobností zůstane v prvních třech dekádách 21. století nejsilnější věkovou skupinou. Nastane tak neobvyklá situace, jaká se zatím nikdy nejen v České republice, ale ani v žádné jiné zemi neobjevila. Kolem roku 2015 budou nejpočetnější skupinou v obyvatelstvu čtyřicetiletí, kolem roku 2030 pětapadesátiletí a pravděpodobně ještě v roce 2040 budou pětašedesátileté osoby představovat zvlášť výraznou složku obyvatelstva. Další velmi početnou generací budou ovšem i narození kolem roku 1950. Jejich vysoký počet způsobí prudký růst počtu šedesátiletých kolem roku 2010 a sedmdesátiletých kolem roku 2020.
Po roce 2020 a zejména po roce 2030, kdy hranici stáří překročí mimořádně početné ročníky 70. let, nastane v ČR období zvlášť vysokého počtu starých lidí, ostře kontrastující s devadesátými lety 20. století. Dlouhodobé populační stárnutí v tomto období vyvrcholí a vytvoří situaci, kterou si lze nyní představit jen velmi obtížně – je to nesnadné i pro současné sociology a demografy.

Specifika geriatrické medicíny
Přes nesporný význam atypičnosti nemocí ve stáří stojí ve středu zájmu geriatrické medicíny pokles potenciálu zdraví, frailty neboli stařecká křehkost a s ní související geriatrické syndromy podmíněné více příčinami a funkční deficity. Tento stav je spojen s vyčerpáním orgánových rezerv. Geriatrické syndromy se liší od běžného chápání pojmu „syndrom“ v klinické medicíně, kde jejich společný výskyt je typický pro určitou nemoc. Pro geriatrické syndromy je typická přítomnost více různě propojených příčin, jež v závěru vedou k objevení se geriatrického syndromu.
Mezi velké geriatrické syndromy patří imobilita (proleženiny aj.), instabilita (závrať, poruchy chůze, pády), inkontinence, intelektové poruchy (delirium, demence a deprese), iatrogenie (poškození zdraví léky). Syndromy neohrožují život pacienta, ale podstatně ovlivňují jeho další kvalitu. Senioři se stávají plně závislí na pomoci druhých. Nezřídka mohou geristrické syndromy vést k nutnosti institucionální péče přechodně, nebo i dlouhodobě.
Stařecká křehkost patří ke klíčovým charakteristikám geriatrických pacientů. Jde o biologický syndrom multiorgánového poklesu rezerv, který zasahuje více systémů jako následek dysregulace, jenž se může objevit se stárnutím a je podmíněn fyziologickými změnami stáří, chorobami a/nebo chyběním aktivity a špatnou výživou.

Závěr
Základními cíli moderní geriatrie je 1. zachovat zdraví seniorů, 2. žít kvalitní a nezávislý život co nejdéle, 3. minimalizovat období života se syndromem frailty.
Uvedená demografická data jsou natolik alarmující, že jen podtrhují význam toho, abychom se po všech stránkách důkladně připravili na zásadně se měnící demografickou skladbu populace ČR v příštích desetiletích. Stárnutí populace se stalo významným celospolečenským faktorem, vyžaduje aktivní přístup profesionálů a hledání optimálních východisek a řešení ve všech sférách života. Rostoucí počty seniorů znamenají také vyšší náklady na zdravotní péči související těsně s geriatrizací medicíny. Senioři představují mimořádně heterogenní skupinu, kde jsou jak nemocní, tak zdraví jedinci. Všem přitom náleží adekvátní zdravotní a sociální péče spojená s lidskou důstojností.


Foto: Ondřej Petrlík

Celý článek ve formátu pdf naleznete zde.


obsah čísla 83 ročník 2010





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek