reklama




naši partneři
 
reklama


Nepolapitelný Dan Bárta
Jana Nekolová  
SANQUIS č.83/2010, str. 30


Setkat se s Danem Bártou není lehké. Koncertuje se třemi hudebními formacemi, přeto dnáší o životě vážek, protestuje proti společenským nešvarům, občas si odskočí do deštného pralesa... Své poslední album Theyories, které natočil s triem Roberta Balzara, dokončoval v New Yorku. Nezbylo mi, než mu otázky poslat mailem – a tady jsou jeho odpovědi.
 
Album Theyories přináší vaše interpretace známých melodií. Vybral jste skladby, které – cituji: „mnou pohnuly, otřásly mým vědomím.“ Jak vámi pohnula píseň Spirits in the Material World od The Police?

To je čistě hudební záležitost. Přijdu si takhle při sobotě k Pavlu Sporkovi o šest baráků níž, je mi třináct. Pozdravím, položím desku Ghost In The Machine na gramec, pustím první píseň Spirits In The Material World a nerozumím, kde mají těžkou dobu, vůbec mi to nevychází. Je to hudba vzrušující, matoucí, nevím ještě jaká… Až do prvního refrénu. Tam už chápu, takže zvednu co nejopatrněji přenosku a jedeme znova od začátku desky, hypnotizuji pomalu se točící černé kolo... Ahoj Pavle, můžu si pustit tu divnou písničku?

A jak otřásl vaším vědomím například chorál ze třináctého století?

Před pěti lety jsem měl období, kdy už mě skoro nic nebavilo, namátkou jsem si koupil asi pět desek z klasiky. Přišel jsem do obchodu a řekl: ‚Dobrý den, potřebuju nějaké hlasy, ale ne operu‘. Domů jsem si odnesl Baltic Voices, liturgické zpěvy a chóry a také CD La Belle Marie od Anonymous IV. První píseň je mariánská modlitba, zaznamenaná koncem třináctého století. Prostý nápěv i melodie. O sedm set let později ji nazpívaly čisté a jasné dívčí hlasy unisono, bez harmonie. Uhranula mě svou jednoduchostí, čistotou, logikou, krásou, starobou... Jako svatý Mořic v Anníně.

Nepotřebujete si někdy od uměleckého světa, od hudby odpočinout?
Potřebuju. Ani ne tak od hudby, tu si nosím beztak s sebou, a ona sama o sobě únavná není. Unavují mě spíš věci a lidi okolo hraní. Muzikantský život a režim bývají vyčerpávající. Když mám čas, anebo přesněji: každý rok si udělám čas, abych mohl vycestovat do tropické přírody. Je to pro mě relax a detox v jednom. A mám to prostě rád.

V tropických krajích pozorujete a fotíte vážky. A stejně tak v Čechách – jste dokonce spoluautorem odborné monografie Vážky České republiky... Mohou vážky nějak inspirovat lidský svět?
Inspiraci už si od nich lidé vzali, tedy přesněji od jejich křídel. Upínají se přímo na létací svaly, mohou se natáčet kolem podélných os a vážka může každé křídlo nezávisle ovládat. Tento systém se stal v jistém smyslu předobrazem toho, jak zvýšit manévrovací schopnosti vrtulníků. Viděl jsem také prezentaci jednoho německého kolegy, který studuje vlastnosti struktur na povrchu kutikuly různých druhů hmyzu. Systémy analogické některým z těchto mikrostruktur se dokonce používají jako součásti povrchů plastů, například v interiérech moderních automobilů. A jedna taková „hmota“ zase svým uspořádáním přímo vychází ze systému mechanické fi-xace hlavy vážky při letu – drobná kónická tělíska v ní fungují podobně jako čepy při stavbě nábytku, jen hustěji, pružněji a v ploše. Muzikantský život mě vyčerpává. A tak každý rok vyrážím do pralesa.

Snažíte se chránit přírodu, podepisujete ekologické petice, veřejně se angažujete. Co vás nejvíc štve?
Vlastně pořád to samé. Míra převahy soukromých zájmů nad veřejnými je hrůzná. Stav morálky české společnosti – ve smyslu pracovní morálky, obyčejné slušnosti a hrdé neúplatnosti – považuji za žalostný. Zástupy bezpáteřníků. Korupce, lež a vydírání. Chaotická a byrokratická, nepromyšlená a neodborná rozhodnutí. Strašné plýtvání vším představitelným. Neoviktoriáni v čele státu. Poslanectví jako parazitizmus, nikoli služba. Všemocná ČEZ. „Čezká“ republika jako kompost, spalovna a elektrárna Evropy. Ekonomizace veškerenstva s morálním imperativem v podobě neustálého (nutného!) zvyšování spotřeby s hvězdným nebem na obrazovce jako odměnou. Vycucnutá šlupka – starý člověk – jako velký společenský problém. Systém ochrany přírody bortící se pod nájezdy nesystematické ochrany životního prostředí. To už by stačilo, fujtajxl.

Raději tedy zpět k múzám. Na jevišti vystupujte mimo jiné ve Vizitě Jaroslava Duška. Jak se cítíte v jeho improvizační smršti?

Kupodivu dobře. Je to uvolňující. Vlastně jsem i díky Vizitě schopen trochu si zariskovat s tím, že „nepodarok“ znamená také výsledek. Zvláště když nejde o nic závažnějšího, než že si našinec může uříznout pouhou dočasnou ostudu. Těšívám se na to, dvakrát třikrát ročně je to pozvánka na pěkný výlet s nejasným koncem.
 
 Foto: www.fotoRAF.cz


obsah čísla 83 ročník 2010





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek