reklama




naši partneři
 
reklama


Geriatrizace – alfa a omega dnešní medicíny
doc. MUDr. Pavel Weber CSc. 
SANQUIS č.83/2010, str. 70


Až do padesátých let dvacátého století umírali lidé předčasně. Za posledních sto roků se však střední délka života téměř zdvojnásobila, což představuje jeden z největších úspěchů lidstva a vědy vůbec. Délka lidského života se nyní začíná přibližovat jeho biologické hranici.
To, že se člověk dožije vysokého věku, přestává být výjimečným jevem. Tato pravděpodobnost je dnes naopak vysoká. Jedním z hlavních rysů světové populace dvacátého století je absolutní i relativní růst počtu seniorů, a to v rozvinutých i rozvojových zemích.
Klinická gerontologie neboli geriatrie představuje samostatný lékařský obor interdisciplinárního charakteru, který se zrodil v polovině dvacátého století, kdy s rozvojem vědy a techniky došlo k vnitřnímu členění klasické interní medicíny na jednotlivé specializace. Předmětem zájmu klinické gerontologie je stárnoucí a starý člověk ve zdraví a zejména v nemoci.
Civilizační vývoj vede ke zvyšování naděje dožití stáří a prodlužuje se střední délka života (SDŽ). Absolutně i relativně přibývá lidí starých i velmi starých a dlouhověkých.
Současná geriatrická medicína usiluje o co nejdelší zachování přiměřené tělesné a duševní aktivity, odvrácení ztráty soběstačnosti a zlepšení prognózy seniorů v případě onemocnění.
Má tedy intervenčně preventivní charakter a podporuje úspěšné zdravé stárnutí.
 
Úskalí moderní medicíny v péči o seniory budou v současnosti spadat zejména do následujících čtyř okruhů:

1. Atomizace medicíny
2. Absence holistického přístupu
3. Multimorbidita – zdánlivě nikam nepatří (neboť senioři stonají multiorgánově)
4. Nadměrná socializace zdravotních problémů
 
Za zásadně nové v pojetí geriatrické medicíny lze považovat fakt, že jejím těžištěm se v posledních dekádách stalo komplexní geriatrické hodnocení (CGA) jako nástroj práce geriatra, a dále nově formulovaný koncept involucí podmíněného poklesu potenciálu zdraví, stařecké křehkosti – „frailty“ a s ní související geriatrické syndromy. Ty spolu se syndromem frailty představují „zlatý grál“ geriatrické medicíny a svým konceptem i zásadní odlišnost od všech ostatních medicínských specializací.
 
Formulování konceptu geriatrických syndromů v posledních desetiletích představuje zásadní krok vpřed v pojetí geriatrické medicíny. Značná část polymorbidních disabilních handicapovaných seniorů může díky tomu být lépe pochopena a dříve i efektivně intervenována. Život ve stáří obecně totiž není snadný a čelí mnoha ohrožením – zdravotním problémům, osamělosti, nepochopení, ztrátě smysluplnosti, soběstačnosti a autonomie, chudobě, věkové segregaci a diskriminaci (ageismus).

Epidemiologie a demografie stárnutí
Z demografického hlediska je stárnutí populace důsledkem změn úmrtnosti a poklesu porodnosti – rodí se méně dětí a více lidí se dožívá vysokého věku. Zásadní roli přitom sehrává lepší životní úroveň než v minulosti a pokroky medicíny. Na začátku tohoto století tvořily osoby starší 65 let v evropských průmyslově vyspělých zemích 3–5 %. Dnes se jejich počet pohybuje v těchto zemích v pásmu 14–20 %. Předpokládaná šance dožití při narození se proti počátku tohoto století téměř zdvojnásobila.
V současnosti žije v ČR téměř 10,5 milionu občanů, u nichž se každý rok zvyšuje průměrný věk, který činí nyní pro obě pohlaví 40 roků. Ve věku 65 let a více je 14,6 % obyvatel ČR. V současnosti máme 3,4 % osob nad 80 roků (1,2 % nad 85 roků). Střední délka života při narození je v ČR nyní u mužů 73,5 a u žen 79,7 roku. Od roku 1990 se střední délka života prodloužila u mužů o 6,4 a u žen o 4,7 roku, zatímco předtím se 20 let (1970–1990) prakticky neměnila.
 
Demografická prognóza české populace do budoucnosti předpokládá vzestup seniorů o 40–80 %. Očekává se další významné prodloužení střední délky života a velmi podstatné zvýšení podílu seniorů v populaci (jak ukazuje pro rok 2060 tabulka vpravo). Do roku 2060 bude v ČR pokračovat tento trend výrazného stárnutí populace v násobcích současných čísel – u osob nad 80 roků jde téměř o pětinásobný vzestup oproti současnosti a nad 85 let dokonce o více než sedminásobek. Střední délka života pro rok 2060 se předpokládá u mužů 85,5 roku a u žen 90,1 roku.
Podobně jako ve společnosti dochází k významnému stárnutí, je i současná medicína svědkem fenoménu – „geriatrizace medicíny“. Tato skutečnost se výrazně prolíná do všech odvětví medicíny, a to první linií počínaje a nejrůznějšími specializacemi konče.
 

Charakteristika stárnutí a geriatrického pacienta
Geriatričtí pacienti jsou lidé vyššího věku (formálně nad 65, prakticky nad 75 let), u nichž involuční a chorobné změny (obvykle multimorbidita) významně ovlivnily funkční stav, adaptabilitu, regulační schopnosti, toleranci k zátěži. Tito pacienti profitují ze specifického geriatrického přístupu, vyžadují složitější koordinaci služeb, často aktivní dispenzarizaci zdravotního a/nebo funkčního stavu, jsou ohroženi náhlou ztrátou soběstačnosti, nebezpečím z prodlení, častějším výskytem nežádoucích účinků léků či ústavní péče (geriatrický hospitalismus) i častějším odborným pochybením pro atypickou symptomatologii oproti patognomickému klinickému obrazu, který je typický pro určitou nemoc v dospělém (středním) věku.
Stárnutí představuje neodvratný fyziologický děj, jenž je poslední ontogenetickou periodou lidského života. Většina jedinců dospěje do svého stáří bez nezvladatelných problémů. Dožije se tedy „úspěšného stáří“ v relativně uspokojivé tělesné, duševní i sociální rovnováze. Problémy v oblasti somatické (choroby), psychické (demence, deprese) i sociální (osamělost) začínají vystupovat do popředí zejména po 75. roku (více ženy), kdy nastává zlomový bod ontogeneze.
Stáří a chorobu nelze v žádném případě ztotožňovat, i když tomu tak nejen v laické, ale i profesionální veřejnosti nejednou bývá. Většinou jsou lidé vyššího věku samostatní a zachovávají si dobrou psychickou kondici až do posledního období svého života (mnohdy až do posledních dnů). Závislost na péči druhé osoby přichází z důvodu onemocnění, které může být jak somatické, tak i psychické. V rozmezí 65–75 roků nemá dokonce 85 % jedinců žádné významné handicapující nebo běžný život omezující choroby. I ve věku nad 85 roků je ještě 40 % osob schopno vést samostatný normální život.

Geriatrický pacient a kategorie seniorů

  • 65–74 let: mladí senioři, orientačně dominuje problematika penzionování, volného času, aktivit, seberealizace.
  • 75–84 let: staří senioři, problematika adaptace, tolerance zátěže, specifického stonání, osamělosti. Věk nad 75 roků, kdy začíná stáří v užším slova smyslu, se jeví jako zlomový bod ontogeneze, kdy dochází k rozvoji významnějších změn spojovaných s fyziologickým stárnutím.
  • 85 a více let: velmi staří senioři („oldest old“), bývá vyčleňována jako samostatná kategorie pro vysoký počet výskytu křehkých seniorů a vysoké riziko možnosti vzniku náhlé závislosti.

Funkční kategorizace seniorů:

  1. zdatní (fit) – senioři s dobrou kondicí a fyzickou zdatností.
  2. nezávislí – nevyžadují nějakou zvláštní péči ani služby. Za běžných podmínek mohou být zcela soběstační a vést nezávislou domácnost, selhávají jen při zátěži (nemoc, úraz, operace, virové epidemie atp.). Sem patří většina seniorů.
  3. křehcí (frail) senioři – jsou nestabilní a rizikoví i za standardních podmínek a potřebují pomoc při běžných aktivitách denního života nebo jsou omezeni v pohybu, případně dlouhodobě upoutáni na lůžko.
Česká republika – 2009 a prognóza 2060 (ČSÚ ročenka)

Stárnutí staré populace ČR
Stárnutí populace není totéž co stárnutí jedince, jde o strukturální proces, který zásadním způsobem mění složení populace.
Početně silná skupina dětí narozených v polovině sedmdesátých let s největší pravděpodobností zůstane v prvních třech dekádách 21. století nejsilnější věkovou skupinou obyvatelstva. Nastane tak neobvyklá situace, jaká se zatím nikdy nejen v České republice, ale ani v žádné jiné zemi neobjevila. Kolem roku 2015 budou nejpočetnější skupinou v obyvatelstvu čtyřicetiletí, kolem roku 2030 pětapadesátiletí a pravděpodobně ještě v roce 2040 budou pětašedesátileté osoby představovat zvlášť výraznou složku obyvatelstva. Další velmi početnou generací budou ovšem i narození kolem roku 1950. Jejich vysoký počet způsobí prudký růst počtu šedesátiletých kolem roku 2010 a sedmdesátiletých kolem roku 2020.
Po roce 2020 a zejména po roce 2030, kdy hranici stáří překročí mimořádně početné ročníky 70. let, nastane v ČR období zvlášť vysokého počtu starých lidí, ostře kontrastující s devadesátými lety 20. století. Dlouhodobé populační stárnutí v tomto období vyvrcholí a vytvoří situaci, kterou si lze nyní představit jen velmi obtížně – je to nesnadné i pro současné sociology a demografy.

Specifika geriatrické medicíny
Přes veškerý nesporný význam atypičnosti klinického obrazu nemocí ve stáří je těžištěm geriatrické medicíny involucí podmíněný pokles potenciálu zdraví, frailty a s ní související multikauzálně podmíněné geriatrické syndromy a funkční deficity. Tento stav je spojen s vyčerpáním orgánových rezerv (homeostenóza). Geriatrické syndromy se liší od běžného chápání pojmu „syndrom“ v klinické medicíně, kde jejich společný výskyt je typický pro určitou nemoc. Pro geriatrické syndromy je typická multikauzalita a různě propojené příčiny, jež v závěru vedou k objevení se geriatrického syndromu. Geriarická syndromologie je podstatnou součástí tzv. komplexního geriatrického hodnocení přesahujícího rozsah klinického vyšetření u mladší negeriatrické populace.

Velké geriatrické syndromy (GS):

  • imobilita (dekubit aj.),
  • instabilita (závrať, poruchy chůze, pády),
  • inkontinence,
  • intelektové poruchy (delirium, demence a deprese),
  • iatrogenie (riskantní polyfarmakoterapie).

Jejich společným jmenovatelem je:

A) Multikauzalita
B) Chronický průběh
C) Pokles nezávislosti
D) Náročná péče a obtížná léčitelnost

Tyto syndromy neohrožují život pacienta, ale podstatně ovlivňují jeho další kvalitu. Tito senioři se stávají plně závislí na pomoci druhých (rodina, přátelé, sousedé atp.). Nezřídka jejich výskyt může vést k nutnosti institucionální péče (nemocnice, domovy důchodců atp.) přechodně nebo i dlouhodobě.
Významným pojmem, těsně spjatým se stárnutím, je zmíněna stařecká křehkost („frailty“). Ta patří ke klíčovým charakteristikám geriatrických pacientů. Jde o biologický syndrom multiorgánového poklesu rezerv zasahujícího více systémů jako následek dysregulace, jenž se může objevit se stárnutím a je podmíněn fyziologickými změnami stáří, chorobami a/nebo chyběním aktivity a malnutricí.

 
Závěr
Jako základní cíle moderní geriatrie lze definovat:
1. zachovat zdraví seniorů
2. žít kvalitní a nezávislý život co nejdéle
3. minimalizovat období života se syndromem frailty

Uvedená demografická data jsou natolik alarmující, že jen podtrhují zásadní význam potřeby připravit se po všech stránkách (personální, technického vybavení a dalších) na zásadně se měnící demografickou skladbu populace České republiky v příštích desetiletích. Stárnutí populace se stalo významným celospolečenským faktorem, vyžaduje aktivní přístup profesionálů a hledání optimálních východisek a řešení ve všech sférách života. Rostoucí počty seniorů přitom mezi jiným představují nevyhnutelný fakt vyšších nákladů za zdravotní péči, související těsně s geriatrizací medicíny. Senioři tvoří jako celek mimořádně heterogenní skupinu, kde jsou jak nemocní, tak zdraví jedinci. Všem přitom náleží adekvátní zdravotní a sociální péče spojená s lidskou důstojností. Je úkolem nás všech být na tuto skutečnost profesionálně připraveni a pomáhat spoluvytvářet příznivé podmínky při jejím vzniku.


Foto: Ondřej Petrlík


obsah čísla 83 ročník 2010





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek