reklama




naši partneři
 
reklama


Temná optimistka Načeva
Jana Nekolová  
SANQUIS č.84/2010, str. 28


Když si se zpěvačkou Monikou Načevou povídáte o hudbě, vstupujete do jejího života. Když vám vypráví o svém životě, slyšíte její hudbu.

Nejnovější album
pojmenovala podle básně Williama Blakea The Sick Rose (Nemocná růže). Natočila jej s anglickým zvukovým experimentátorem Timem Wrightem. Nové písně zazněly poprvé na vernisáži výstavy Dekadence Now! v Rudolfinu, která mapuje dekadenci v současném umění. Monice Načevě však k srdci přirostla dekadence česká z období konce devatenáctého a počátku dvacátého století.

Co vás na ní přitahuje?
Především to tajemství, když člověk hledá sám sebe a vstupuje do hlubin své duše, do temna. Pak také spojení s přírodou, která je tajemná, silná... Když jsem v divoké přírodě, mohu zažívat čisté emoce strachu i krásy. To mě zajímá.

Jste věřící?
Žádnou konkrétní víru nevyznávám. Je to všechno pro mě velké tajemství, ve kterém si sama studuji. Myslím, že to tajemství je pro nás nekonečné, a proto pořád máme co zkoumat. A to je krásné!

Příroda je pro vás očividně důležitá.
Jako malá jsem jezdívala k dědovi do Bulharska, pamatuji si široké pláně a kopce okolo. Děda, pastevec ovcí, moc nemluvil, když jsem byla s ním, pozorovala jsem jen ten úžasný prostor kolem sebe. Teď už také devátým rokem bydlím v přírodě, odstěhovala jsem se z města. Startem v tomto ohledu pro mě byly děti.

Necítíte se na venkově trochu sama?
Potřebuji být sama. V tu chvíli můžu přemýšlet o svých niterných záležitostech. Zatímco ve městě má člověk stále někoho kolem sebe. Jsem velmi emocionální a když už se ocitnu mezi lidmi, pořád něco řeším, čas běží a já nic neudělám, nevytvořím.

Pro vás hudba – emoce – žití jedno jest. Co kdybychom prošly vaším životem skrze vaši hudbu?
Dobrý nápad. Ráda.

Vaše první a velmi úspěšné album Možnosti tu sou vyšlo v roce 1994.
Rockové album… Tak začala moje hudební cesta. Chtěla jsem být herečkou, ale nedostala jsem se na školu. Hrála jsem tedy v různých amatérských divadlech, zkusila jsem i zpívat. Měla jsem to štěstí dostat se rovnou k Michalu Pavlíčkovi, který mou desku produkoval Temná optimistka Monika Načeva (*1966) Začínala jako herečka (A Studio Rubín, HaDivadlo, divadlo Sklep). Od roku 1992 se věnuje hudbě. Nejdříve působila jako zpěvačka ve skupině Něžná žláza, poté ve vlastní kapele Načeva. Její manžel, Angličan Martin, otevřel v Praze první obchod s vinylovými deskami. Mají dvě děti, jedenáctiletého syna Ryu a osmiletou dceru Marii. a ve většině i zhudebnil. Byla jsem takový „naturščik“, řídila jsem se svým pudem. Najednou se mi otevřely jisté možnosti a já je šla zkoumat. Za důležité pro tuto dobu považuji i setkání s Jáchymem Topolem. V jeho samizdatové knížce Miluji tě k zbláznění mě zaujal text „Udržuj svou ledničku plnou...“. Oslovila jsem ho, aby pro mě něco napsal. Později mi řekl, že kdybychom se nepotkali, nikdy by nevznikly takové básně.

Další deska Nebe je rudý z roku 1996 se dá nazvat jako elektronická. Proč zrovna elektronika?
Já nikdy nevím proč. Jdu životem, potkávám lidi a nechávám se nadchnout novými věcmi. Někdy narazím na neznámé dveře a zajímá mě, co je za nimi. Baví mě je otevírat. U nás se v té době poslouchal hodně Massive Attack, elektronická hudba z Anglie, ovlivnilo mě to. Hudbu k této desce jsme vytvořili spontánně s kapelou.

O dva roky později vyšlo album Mimoid. Co vás nadchlo tentokrát?
Mimoid, to bylo setkání s anglickým dýdžejem Gusem a úžasná doba strávená v Paláci Akropolis, kde se odehrávalo vše podstatné. Dolů se chodilo hrát, nahoru bydlet, mezitím byla restaurace... S Gusem jsme na desce pracovali u nás v bytě – strávili jsme tak sedm intenzivních měsíců. Poprvé jsem tehdy vnikla do čisté elektroniky, zažila samplování, minimalismus. Natáčeli jsme různé zvuky, měli jsme z okna našeho bytu spuštěný mikrofon, chodili s ním po parku, po hospodách a točili. Hodně jsme experimentovali. Spoustu lidí tehdy Mimoid překvapil.

Album muselo zaznamenat největší odezvu u cizinců žijících v Čechách, ne?
Je to tak. Pro našince to asi bylo příliš. Já ale moc nepřemýšlím, jestli lidé přijmou moji hudbu, anebo ne. Vše dělám upřímně, tak jak to cítím. Nedělám pop music. Hudba mě zajímá jako experiment – kam mě zavede, co nového můžu poznat.

Další album: Fontanela z roku 2001. Podle názvu je jasné, za jakých okolností vzniklo.
Ryu jsem měla ve 33 letech. Nebyla jsem už tak mladá a mateřství jsem si užívala. Zároveň vše bylo nové – výborný materiál! Zaznamenávala jsem si zvuky miminka, chtěla jsem do alba vtisknout silné pocity z porodu a z mateřství. Ty pro mě vyvolávaly etnické nástroje. Použili jsme dva africké bubny, didgeridoo...

Je vaše „porodní“ deska temná?
Slovo ‚temné‘ pro mě znamená hluboké, neznámé. Vše, co vychází zevnitř, z neznáma. To byl také pro mě i porod.

Takže i mateřství je vlastně temné?
Jasně. Celé mateřství je tajemné a neznámé, ale ne depresivní. Spousta lidí říká, že jim moje hudba tak připadá. Já depresemi netrpím. Řekla bych, že moje muzika je – když už – spíš melancholická.

Následovalo další mateřské album...
Měla jsem druhé dítě a to už je docela velký zápřah. Hledali jsme dům na venkově, potřebovala jsem si zvyknout, srovnat se a uvědomit si, co přesně chci. Chtěla jsem vytvořit hnízdečko, kde budeme bydlet. Na muziku jsem dlouho nemyslela a opravdu jsem se soustředila jenom na rodinu. Když byla Maruška větší, děti si už vystačily samy, teprve pak přicházely zase nápady. Na svět přišlo album jednoduše nazvané Mami.

A vaše poslední cédéčko?
Moje zpracování písně Serge Gainsbourga La Décadanse provázelo před dvěma lety výstavu Česká dekadence v Bruselu. Mezi působivými obrazy jsem našla inspiraci pro další práci. Hodně výtvarníků z té doby psalo básně, například Karel Hlaváček. Když zpívám jeho „Jdou mraky pod vodou, jdou nad vodou“, připadá mi, jako by je psal nějaký stařec. A on je napsal ve svých 23 letech! Pravda, zbýval mu jen rok života. Dále jsem pak v knihovně Klementina našla Antonína Sovu, Irmu Geisslovou a řadu jiných osobností z české moderny a dekadence.

Jsme zpátky u dekadence.
Jste dekadentní? Nerada bych se pouštěla do teorií, co znamená být dekadentní. Řídím se tím, co mě zajímá. Třeba i smutné melancholické věci považuji za krásné, protože přinášejí živé, povznášející pocity. Slovy to nelze dobře popsat.

Jak vypadá váš běžný den?
Vstávám v šest, děti odjedou do školy, udělám povinnosti, uklidím. Potom mám čas na sebe. Buď na něčem pracuji, nebo odpočívám. Nejsem žádný workoholik, umím sedět na zahradě, projít se v lese. Poslouchám stále novou muziku. Čtu. Znovu a znovu se vracím ke Carlu G. Jungovi a Krishnamurtimu. Jsou to mí učitelé, kteří mě provázejí myšlením.

Četba Junga není příliš odpočinková…
Za ta léta jsem se jím prokousala. Myslím, že mu rozumím. Ať otevřu jakoukoli stránku, vždy mě něco osloví a posilní... Tedy to jsem toho napovídala.

Tak skončeme dekadentním básníkem Oscarem Wildem. Ten řekl: Člověk nedosahuje své dokonalosti tím, co má, dokonce ani tím, co dělá, ale jedině tím, čím je. Čím je Monika Načeva?
Pořád se hledám. Možná jsem ta nemocná růže z básně Williama Blakea.


Monika Načeva (*1966)
Začínala jako herečka (A Studio Rubín, HaDivadlo, divadlo Sklep). Od roku 1992 se věnuje hudbě. Nejdříve působila jako zpěvačka ve skupině Něžná žláza, poté ve vlastní kapele Načeva. Její manžel, Angličan Martin, otevřel v Praze první obchod s vinylovými deskami. Mají dvě děti, jedenáctiletého syna Ryu a osmiletou dceru Marii.
 
 Foto: Ondřej Petrlík



obsah čísla 84 ročník 2010





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek