reklama




naši partneři
 
reklama


Jak sny přicházejí k básníkům. Sen, který změnil ráz vědy
Libuše Koubská   František Houdek  
SANQUIS č.84/2010, str. 49


Jak sny přicházejí k básníkům
Letos v listopadu se připomínalo dvousté výročí narození K. H. Máchy. Ve své poezii dával také značný prostor snům. V Máji se Vilém uvězněný v kobce během noci před svou nadcházející popravou děsí toho, co přinese budoucí čas?! – zejtřejší den?! – Co přes něj dál, pouhý to sen. / Snad spaní je i život ten, / jejž žiji teď; a příští den / jen v jiný sen jej změní.
Když uvažoval o svých snech, které bývaly, jak si zapsal do deníku, podivné, poznamenal si, že jejich příčinou by mohlo být čtení lorda Byrona, Mickiewicze a zříceniny bezdězské. „Bůh vás chraň takových snů. Jediný snad účinkuje na celé živobytí,“ usuzoval Mácha. V povídce Pouť krkonošská pak pustil jeden z těch „podivných“ snů ze řetězu. Podle literárních teoretiků měl reálný základ v básníkově zážitku z výletu na Bezděz, kde se v ruinách válely kostry mrtvých mnichů. Ti pak ve snu a následně i v povídce ožili a vystavili mladého poutníka strašlivému divadlu. To vše v kulisách přeludu gotického kláštera na vrcholu Sněžky.
Vášnivý chodec neúnavně putující po lesích, horách, zříceninách jednou také uprostřed noci dorazil do hradu Houska na Kokořínsku, kde přenocoval v podzemní chodbě. Sen a skutečnost se i tam dokonale prostoupily, básník v dopise svému příteli popsal dantovské peklo. Dobrou noc! Tichý sen!!!, uzavřel pak jednu ze svých tajemně fantasmagorických básní. Přání, o němž byl přesvědčen, že vyplní-li se, tak jedině až po smrti.
Letos v listopadu zemřela básnířka Viola Fischerová. Svými verši dokázala čarovat, vyslovit nevyslovitelné. V jedné z jejích sbírek Matečná samota jsem našla text nazvaný V tom snu. Věnováno Pavlovi. V tom snu / jsi přiběhl živý / Hltali jsme se a milovali / na chodníku i na postelích / V tom snu / šeptala jsem ti do vlasů / jsi byl mrtvý / V tom snu jsme oba zaplakali / nad lítostí / která nám zaživa / kopala hrob. Onen Pavel byl první muž Violy Fischerové – spisovatel Karel Michal (autor brilantních próz Bubáci pro všední den, Čest a sláva, Gypsová dáma), který v roce 1980 – po dvanácti letech, co spolu žili v exilu v Basileji, spáchal sebevraždu. Emigrace byla nad jeho síly.
Tak tedy: Dobrou noc! Tichý sen!!!

Sen, který změnil ráz vědy
Šlechtickému synku René Descartesovi se dostalo skvělého základního vzdělání, načež byl poslán na univerzitu, aby se stejně jako jeho otec stal právníkem. Ze studií však zběhl a jako žoldnéř se potuloval po středozápadní Evropě.
Po vypuknutí třicetileté války se přidal k bavorskému vévodovi Maxmiliánovi. Na podzim 1619, to mu bylo třiadvacet, jeho jednotka tábořila kdesi na horním Dunaji. Descartes tam bydlel na privátu, sám v klidném, vyhřátém pokoji. Tam v noci na svatého Martina (10./11. listopadu) jeho meditace vyvrcholila třemi za sebou jdoucími sny: 1. Vítr jím zcela ochromeným smýká ke kostelu, cestou dostává darem žlutý meloun z cizí země. Procitá a modlí se za spásu svojí duše. 2. Druhý sen ho probudil rachotem podobným hřmění, místností zasršel snopec jisker. 3. Ve snu třetím našel na stole knihu s názvem Corpus poetarum a otevřel ji na verši Quod vitae sectabor iter? (Kterou stezkou života se dám?). Kdosi neznámý mu nabídl verše začínající slovy Est et non (Ano a ne). Pak kniha záhadně zmizela a nahradil ji slovník.
Jak si náš hrdina ony sny vyložil? První pochopil jako připomínku svých hříchů a pobídku k pokání, meloun zde představoval „půvab samoty“. Ve druhém snu na něj sestoupil duch pravdy a posedl ho. Ve třetím pak odpověď Est et non (pochází z Pythagorových spisů) naznačovala rozdělení mezi pravdou a nepravdou v lidském poznání. Slovník pak symbolizoval sjednocení všech věd.
Byl té noci Descartes přejedený, přiotrávený kamny, nebo se mu nějak projevil Bůh? Či prostě rozpor mezi stávajícím způsobem života a vnitřním puzením zbytněl natolik, že za příhodných podmínek vytryskl z nevědomí?
Následky této noci byly dalekosáhlé: Descartes tehdy zřejmě první na světě pochopil společný základ přírodních věd (skepse místo důvěřivosti, racio místo citů, matematika místo slov). Praštil s vojančením, vykonal očistnou pouť do Lorety a až do konce života „rozum pěstoval a k poznání Pravdy jak jen možno se bral“. A jelikož stále hluboce věřil v Boha, musel v člověku striktně oddělit nehmotnou a věčnou „božskou“ duši od její fyzické, proto smrtelné, smysly poznatelné a matematicky popsatelné schrány.
Tak ze sna zrozená idea karteziánského dualismu posunula vědu na zcela novou kvalitu. Dnes je tato idea překonána a lidský jedinec se (arci na zcela jiné úrovni) opět pojímá jako bio-psycho-spirituální kontinuum.
 
 Kresby: Luděk Bárta, pramen textu F. Houdka: Boorstin III, 167 + Sartori 45



obsah čísla 84 ročník 2010





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek