reklama




naši partneři
 
reklama


Zrcadlo doby
Günter Bartoš  
SANQUIS č.84/2010, str. 108


Nejrušnější místo předválečného Berlína srovnalo bombardování se zemí. Dlouhá desetiletí bylo územím nikoho, tichým prázdným prostorem mezi dvěma mocenskými bloky. Po sjednocení Berlína a Německa se znovuzrozené Postupimské náměstí mělo stát svorníkem rozděleného města a symbolem jeho nového statusu. Povedlo se? Ano.

 
Atmosféra prostranství láká všechny generace
  
Demonstrace německé prestiže začíná v Berlíně již na ultramoderním hlavním nádraží (Hauptbanhof). Odtud může návštěvník kráčet asi dva kilometry po „ose moci“ podél vládních architektonických monumentů – spolkového kancléřství, parlamentních budov a Reichstagu – a Pařížského náměstí s Postupimskou branou. Na jejím konci se nachází Potsdamer Platz, po Alexandrově náměstí na východě a stanici ZOO na západě třetí velké městské centrum. Ještě před deseti lety tu stálo největší staveniště Evropy, nad nímž se zvedaly jako les desítky jeřábů. Berlíňané mohli vznik nového Postupimského náměstí sledovat z pozorovacích plošin, jakoby v přímém přenosu. „Nejlepší architekti světa nám tady staví své nejhorší stavby,“ lamentovali někteří. Dnes vidíme, že obavy byly liché. Výškové budovy vytvořily nejen novou „skyline“ Berlína, ale pod ní také vznikl živý městský prostor, přitahující každý den desetitisíce návštěvníků. Žádná mrtvá kancelářská zóna, jako je například pařížská La Défense.
 
Oválná střecha nad Sony Center
Železniční stanice Potsdamer Platz
Skyline náměstí s „horou Fuji“ nad Sony Center
Nepotřebujeme kluby, pobavíme se sami
   
Periferie se stává centrem
Historické Postupimské náměstí přijelo, obrazně řečeno, po železnici. Město nechtělo vpustit dráhu za hradby, a tak skončila v roce 1838 v těsné blízkosti před nimi. O pár set metrů dál vzniklo v roce 1841 další nádraží – Anhaltské – a první stanici U-Bahnu tu otevřeli v roce 1896. Transportní brána do města, na konci 19. století třetího největšího na světě, se v dalších desetiletích postupně etablovala na jeho centrum. Všechno, co tu postavili, bylo nej – nejrušnější křižovatka v Evropě s vůbec prvním semaforem a průjezdem desetitisíců automobilů denně, obrovský obchodní dům Wertheim s 300 metrů dlouhou fasádou, dva největší kontinentální hotely Excelsior a Esplanade, každý s 600 pokoji, nebo restaurant Café Piccadilly s 2500 místy. Postupimské náměstí, plné divadel, barů a tančíren, žilo dnem i nocí.
 
Postupimské náměstí – moderní architektura s lidským měřítkem
 
Wendersův film Nebe nad Berlínem z roku 1987 ukazuje, co z něj zbylo po válce – téměř nic. Přetrvává už jen jako geografické označení na mapě, cedule na sloupu uprostřed ničeho, vzpomínka v hlavě devadesátiletého herce Curta Boise. Chodíval každý den do slavného Café Josty „poklábosit, pozorovat publikum a vykouřit cigáro“. Masivní bombardování ale udělalo ze středobodu Berlína prázdný prostor, žijící už jen na fotografiích a v dobových filmech. Jako by Postupimské náměstí bylo zrcadlem novodobých berlínských dějin, v němž se více než kde jinde odráží duch doby, Zeitgeist: rychlý rozvoj v industriální éře, dekadentní předválečná atmosféra, zkáza za války i rozdělení města po ní. Prostor zmizelého Postupimského náměstí proťala v roce 1961 berlínská zeď. Za studené války bylo tichým, prázdným „mezisvětem“ mezi dvěma mocenskými bloky, kde místo publika „korzují“ jen hlídky pohraniční policie.
 
Ze zbourané berlínské zdi dovezli alespoň zbytky
Velkorysý vstup do suterénu náměstí
Prostor přívětivý v klidu i ve spěchu
  
Život se vrací
Pád Berlínské zdi osvobodil nejen obyvatele východní části města, ale též samotné Postupimské náměstí. Najednou se uvolnil velký pozemek v atraktivní lokalitě v samém centru metropole, což je v historické Evropě výjimečná možnost. Obnova Potsdamer Platz však znamenala víc než jen příležitost pro developery. Bylo to též politikum, symbol spojení rozděleného Berlína a jeho nového statusu hlavního města celé země. Citlivá záležitost. Příklad pařížské La Défense ukazuje, že postavit dobré a funkční městské centrum není kvůli protichůdným zájmům jednoduché. La Défense koncipoval prezident François Mitterrand jako impozantní památník své éry. Výborná příležitost pro investory, ale místo samé je pro běžné obyvatele Paříže a návštěvníky nepřátelské. „To, čím La Défense na návštěvníka zapůsobí v první řadě, je evidentní nepohostinnost místa: všechno kolem tu sice vzbuzuje úctu a respekt, ale přesto odrazuje člověka, aby se zastavil a delší dobu zde pobyl,“ píše sociolog Zygmunt Bauman. Budovy se zdají panovačné a nepřístupné, záměrně se odvracejí od náměstí, na kterém stojí.
 
Bahn Tower – sídlo německých železnic
 
V Berlíně tak egocentričtí politici jako Mitterrand od jisté doby nejsou a po dlouhých bojích udrželi na uzdě i developery. Na plánovacím sympoziu v Berlíně v roce 1990 před nimi varoval i významný britský architekt Richard Rogers, který se na vzniku nového Postupimského náměstí podílel: „Když navrhneme projekt investorovi, táže se: Proč potřebujete stromy, proč arkády? Developery zajímá jen kancelářský prostor, že se budova zaplatí za deset let.“ Kancelářské, obytné a komerční plochy stanovili v poměru 50:30:20.
 
Tři kancelářské věžáky s Kollhoff Tower uprostřed
 
Harmonie velkoměsta
Urbanismus nového Postupimského náměstí vznikl podle vítězného plánu mnichovské architektonické firmy Hilmer a Sattler. Náměstí se rozdělilo na čtyři části, ty se prodaly velkým investorům, kteří je v intencích urbanistické koncepce zastavěli. Přestože je celkové řešení víceméně konvenční – bloky domů a prostor mezi nimi – a ačkoli se proti prvním plánům zvedly kancelářské budovy na samotném náměstí do značné výšky, působí celek harmonicky. Ulice a hmoty budov v západní polovině náměstí se sbíhají do jednoho středobodu, v němž stojí, možná symbolicky, replika původního semaforu z dvacátých let. Plochu náměstí člení světelné tubusy a dva velkorysé vstupy do obrovských suterénních prostor se stanicí podzemní dráhy a nákupním centrem. Tři kancelářské věže a výškový hotel za soumraku září jako majáky do tmy. Poletují mezi nimi hejna havranů, kteří svým krákoráním poněkud zmírňují technicistní strohost.
Renzo Piano, Richard Rogers, José Rafael Moneo, Arata Isozaki... Světoví architekti dostáli na Postupimském náměstí své pověsti. Dvě realizace se vymykají. Cihlová „retroarchitektura“ sto metrů vysoké budovy Kollhoff Tower od německého architekta Hanse Kollhoff a a hi-tech stan či šapitó, připomínající svým tvarem posvátnou horu Fuji, které nad Sony Center zavěsil architekt Helmut Jahn. Oválná neobarokní struktura bývá dokonce přirovnávána k vatikánskému náměstí sv. Petra od Berniniho. 
 
S-Bahn, U-Bahn, autobusy. Veřejná doprava je výborná.

 
Ekologie především
Na Postupimském náměstí se podařilo vybudovat funkční veřejný prostor, kam má člověk důvod přijít a pobýt. Turisté sem přijíždějí za moderní architekturou, Berlíňané za nákupy či zábavou do několika filmových multiplexů a divadel. Dá se tu i usednout na lavičku nebo si lehnout na trávník v přilehlém parku.
Nakonec se na novém Postupimském náměstí odrážejí dobové trendy stejně jako na tom starém. Stavěli ho ekologicky, veškerý materiál přijížděl po železnici. Budovy mají energeticky úsporné fasády a klimatizační systém. Na zelených střechách se sbírá dešťová voda, která se využívá na splachování. Potěmkinovské fasády na přilehlém oktogonu Lipského náměstí zase ukazují, jak na nové centrum Berlína dolehla ekonomická krize. Přestože se slavnostně otevřelo před deseti lety, nebylo ještě úplně dostavěno. Perfektní dojem kazí i lešení, které kvůli padající fasádě již několik let „zdobí“ prestižní Kollhoff Tower. Potsdamer Platz je, zdá se, dokonalým symbolem berlínského a německého sjednocení – v podstatě úspěch, i když s problémy.
 


Foto: Günter Bartoš



obsah čísla 84 ročník 2010





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek