reklama




naši partneři
 
reklama


Fyzika pro básníky
Jefim Fištejn  
SANQUIS č.40/2005, str. 5


Tak se jmenuje zvláštní přednáškový cyklus zavedený na některých amerických univerzitách pro studující humanitních oborů.
Úkolem populárního, i když neobvyklého předmětu je učinit vědecký obraz světa součástí poetického vědomí. Dočetl jsem se o tom v časopise „Záhady vesmíru“, v diskuzi na staronové a vždy aktuální téma: věda a náboženství, Bůh a fyzika. Popudem pro nové kolečko věčného sporu se stala kniha, vlastně román, v němž autor, jistý James Gardner, mimochodem povoláním právník, ne vědec, tvrdí, že náš všehomír je výtvorem jakéhosi nadrozumu.
Opravdoví vědci, fyzici a astronomové z duše nenávidí právě takové amatéry posedlé výmysly o původu vesmíru, vyvraceče Einsteinových objevů, tvůrce vlastních teorií gravitace atd. Takoví rádoby objevitelé se vyznačují maniakálním přesvědčením o vlastní pravdě, zanedbatelnými vědeckými poznatky a o to větší horlivostí. Avšak případ spisovatele Gardnera do této řady nezapadá, neboť jeho dílo vyvolalo pochvalné ohlasy z úst tak věhlasných vědců, jako jsou hlavní astronom Jejího Veličenstva Martin Reece a samotný Steven Hawking. Není divu, že se Gardner stal velmi žádaným řečníkem i na těch nejodbornějších konferencích. Jeho biokosmická teorie, jakkoli rukodělná, je pokusem odpovědět na otázku, která trápí každého vysokobrvého vědce: jak to přijde, že je vesmír tak mimořádně vhodný pro život? Víme, že kdyby aspoň jedna složka - přitažlivost, elektromagnetismus, molekulární skladba - byla jiná, než jaká byla v okamžiku Velkého třesku, život, jak ho známe, by nemohl vzniknout. Byl to právě Martin Reece, kdo určil, že takových rozhodujících složek existuje všehovšudy šest. Představě o tom, že vesmír jako by byl stvořen pro vznik života a později člověka, se říká antropní princip. Vědci se k němu staví různě. Víc než vědce však antropní princip vzrušuje bohoslovce, kteří v něm spatřují důkaz existence Stvořitele, jenž pojímal svět jako místo pro pobyt lidí. Stojí za zmínku, že jak stoupenci Vyššího Rozumu (kreacionisté), tak vyznavači Darwinovy teorie (evolucionisté) jsou v programech amerických univerzit zastoupení přibližně stejným dílem.
Vážení vědci, třeba již zmíněný Hawking, samozřejmě nevidí v antropním principu důkaz toho, že náboženští myslitelé mají navrch. Ale ani je ten princip neuráží. Mám za to, že oba dva přístupy nejsou v nepřekonatelném protikladu. Na rozdíl od náboženských mystiků vědec se opírá o přesné výpočty a experimentální údaje, neboli řeší jen dílčí problémy. Dílčích problémů je však nekonečné množství. Jakmile vědec vyřeší jeden, má před sebou další, navazující. Einstein prý nevěřil v to, že Bůh s námi hraje ve vrhcáby. Hawking naproti tomu tvrdí, že Bůh nejenže s námi ve vrhcáby hraje, ale hází kostky tak daleko, kam už nemůžeme dohlédnout. Niels Bohr prohlašoval, že se nejvíce k jeho vědeckým názorům přiblížila učení Buddhy a Lao Tsi. Zkrátka některé vědecké představy jsou natolik závratné, že je nelze vyjádřit jinak než básnickým nebo filozofickým textem. Tudíž vědecké a humanitní poznání nejsou v protikladu. Člověk není jenom tvorem myslícím, nýbrž tvorem schopným přemýšlet o samotné své schopnosti přemýšlet. Jsme sami sobě účinkujícími i diváky. V čínském taoistickém traktátu ze 2. století před naším letopočtem čteme: „Na rozumu spočívá jak nit podzimní pavučinky, tak stavba bezmezného všehomíru.“
Básník Boris Pasternak říkával, že nám není dáno poznat svět za oponou. Avšak opona se jemně vlní. Jak vědě, tak umění je dáno pouze popisovat toto jemné vlnění opony. Každý vzdělanec v tom obraze snadno rozpozná ozvěnu Platónových idejí: lidé uvnitř jeskyně mohou zahlédnout jen slabé stíny, jež jim dávají velmi přibližnou představu o tom, co se děje venku. Možná se náš současník ještě pořád podobá Platónovým jeskynním lidem. Možná, že představa o tom, že vesmír je uzpůsoben tak, aby ho mohl pozorovat člověk a je na svého pozorovatele odkázán, je krasodušným východiskem z nouze. Však mnohem bezútěšnější je představa, že vše už je vysvětleno a o všem rozhodnuto.
Každé globální kataklyzma, které se na nás valí jako loňské vánoční tsunami, je výzvou nejen pro geology, ale také pro teology. Kde byl Bůh, když umírali nevinní? Když v 18. století ničivé zemětřesení zbořilo Lisabon, Voltaire napsal Candida, v němž zesměšnil naši optimistickou víru v hodného Pánbíčka. Po zániku Titaniku si básník Aleksandr Blok poznamenal do svého deníku: „Je tu ještě oceán!“ - vzdal tím hold hrozivým silám přírody, která relativizuje každý lidský pokrok. K vánočnímu tsunami, z jehož obětí celou jednu třetinu činily bezhříšné děti, nejstarší sloupkař deníku New York Times William Safire poznamenal, že mu ten příběh nejvíc připomíná biblického Joba. I ti nejzanícenější věřící dnes pokládají Hospodinovi stejné „prokleté“ otázky, jakými Job dotíral na Jahveho. Nejpronikavější komentátoři této biblické knihy však podotýkají, že se i Bůh se stejnou dávkou ironie tázal Joba: „A kde jsi byl ty, když jsem já pokládal základy země?“ A tím nutil těžce zkoušeného Joba podívat se jeho, Božíma, očima na děsivou moc prvotního chaosu. Analýzy vykladačů zpravidla končí postřehem, že na žádnou ze svých otázek se Job nikdy nedočkal odpovědi. Možná, že na stejnou věc by si mohla stěžovat také druhá strana dialogu.


obsah čísla 40 ročník 2005





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek