reklama




naši partneři
 
reklama


Vyjde na scénu a zkrásní
Jana Nekolová  
SANQUIS č.89/2011, str. 26


A tak si Marsyas zámen flétnou věří a musí přetnout  jedno pravidlo, sázku, a hrát líp než bůh.“ Bájný příběh troufalého satyra zpívá autorka textu i hudby Zuzana Michnová. Roku 1973 stála u zrodu kapely Marsyas. Jejich písničky ovlivnily celou jednu generaci.


Marsyas
sázku s bohem Apollónem, ochráncem umělců, prohraje a stává se symbolem umění zavrženého, opovrhovaného. Avšak Karel Čapek ve své stejnojmenné knize Marsyas píše, že i literatura na okraji nás může obohatit... Marsyas tak určitě učinil.
Cestou na setkání se zpěvačkou, skladatelkou a textařkou mi v hlavě zní melodie a vybavuje se mi i text: „Opřou si jen tak záda, jen tak se zpívá, povídá, jen tak se říká, hádá, kdo si kde ráno posnídá.“ Vyvolává vzpomínky na večírky 80. let, kde nechyběly kytary a zpívaly se právě písničky skupiny Marsyas. Tenkrát pomáhaly.

Uvědomovala jste si v té době, jakou měly vaše písničky sílu?
Dodnes mě to těší. Stála jsem ale vždycky pevně nohama na zemi. Dělala jsem si, co jsem chtěla. Kolikrát jsem se však pohupovala na okraji chodníku Vinohradské ulice a přemýšlela, jestli to mám všechno zapotřebí. Jenže pak jsem si řekla, že mám, a šla dál. Vykašlala jsem se na lidi, kteří mi zakazovali texty, dělali lumpárny. Je fajn, když teď slyším, jak si všichni s námi na koncertě zpívají.

Cítíte zadostiučinění?
Zadostiučiněním bych to vůbec nenazvala. Mně dnes stačí, když vyjdu před publikum. Jedna kamarádka mi řekla: „Zuzko, ty vylezeš na jeviště a zkrásníš.“ Tu její větu jsem si vzala za svou a pěkně si během koncertu krásním.

Teď jedete koncertní šňůru se skupinou Petr Kalandra Memory Band. Jaký je návrat na pódia?
Nemyslím si, že je to nějaký comeback. Nikdy jsem nepřestala úplně hrát. Oskar Petr mi minulý rok řekl, abych si poslechla kluky z Petr Kalandra Memory Bandu. Vůbec se mi nechtělo, protože já jsem od přírody hodný člověk, kdyby se mi to nelíbilo, asi bych jim neřekla, že mají špatný zvuk… Pozvali mě do Balbínky a byli výborní. Měla jsem sice nějaké výhrady – ale to mám vždycky ke všemu. Oskar s nimi už nějakou dobu hrál, tak jsem se přidala.

Jak se hraje s muzikanty, kteří jsou o generaci mladší?
Užívám si. Jsem hýčkaná jako nikdy. Hýčkaná ženská, to je to nejlepší, co může být. Musím se přiznat, že mám velký problém zapamatovat si všechny jejich křestní jména. Dřív jsem znala maminky, babičky, sestry všech členů kapely, byli jsme jedna rodina. Ne, že bych o to dneska nestála, ale už by to bylo náročné. Jsme spolu ale moc rádi. Časem si asi stejně cestu k jejich babičkám najdu.


Říkala jste, že jste nikdy nepřestala hrát, ale po roce 1989 jste z hudební scény přece jen zmizela. Proč?
V roce 1989 se mi narodil syn. Sedmnáct let po narození dcery. Byla jsem prostě matkou a starala se o dítě. Moje máma tou dobou už nežila, táta umřel dva roky po narození kluka. Moje tchyně a tchán vždycky na půl roku odjeli na chalupu. Jinak to nešlo, ale rozhodně si nestěžuju, byla to hezká doba.

K hudbě vás přivedl otec?
Učil mě hrát na kytaru, jeho idolem byl Elvis Presley. Moc na ni ale neuměl. Zato hrál výborně na foukací harmoniku. Hrál i půltónovky, to Kalandra nedovedl. Chtěla jsem ho přivést na jeviště, ale nepodařilo se. Lidi by určitě koukali, takový starý chlap – a jak hraje blues! Doma maminku škádlil hrou na okarínu. Když spustil, stávala se skoro nepříčetnou, přitom byla tak mírumilovný, laskavý člověk. Okarína ji dokázala vyvést z míry, ani nevím proč.

Maturovala jste na gymnáziu. Kdy jste se rozhodla hudbou živit? Po gymnáziu jsem pracovala v bance…

... vás si jako bankovní úřednici v kostýmku nedovedu představit.
Já bych asi ani dobrou bankovní úřednicí nebyla. Pracovala jsem v České národní bance, abych si vydělala nějaké peníze a mohla zpívat. Platila jsem si hodiny zpěvu, večer jsem koncertovala. Moji kolegové se na mě dívali jako na holku od kolotoče, byla jsem pro ně takový plebs.

Jak dlouho jste tam vydržela?
Dva roky. Ale nebouchla jsem jim dveřmi. Z banky jsem šla přímo do porodního sálu. A pak rovnou na pódium.

Skupinu Marsyas jste založili s Petrem Kalandrou a Oskarem Petrem. Kdo vymyslel název kapely?
Můj muž. Zkoušeli jsme jednou u mě doma a každý něco navrhoval. Manžel právě přišel z práce, podíval se do knihovny a uviděl tam knihu Marsyas od Karla Čapka. Najednou nám to došlo, Čapek se v té knize zabývá literaturou na okraji. My jsme na okraji oficiální kultury byli a v té době i být chtěli.

Muži do kapely přicházeli a odcházeli z ní, zatímco vy jste zůstávala... Jak se Marsyas proměňoval?
Například s Jirkou Vondráčkem v kapele nastala slušnost, kterou jsem strašně potřebovala. Oskar s Petrem byli takoví raziči každým coulem. Kdežto Jirka byl galantní. Kapelu obohatil i o svou vrozenou muzikálnost. Olin Nejezchleba zase přinesl další várku humoru a velké muzikantství.

Skládala jste hudbu, tvořila texty. Nepsaly se v době nesvobody samy?
Texty, napsané po revoluci, mi daly zabrat stejně jako dřív. Píšu o vztazích, ty jsou v každé době stejné.

Třeba písnička Leonard ale o vztahu není.
Leonard připomíná mé setkání s Leonardem Cohenem roku 1979. Měla jsem pupínky po celém obličeji, jak jsem byla rozrušená. Nechala jsem si od něj podepsat program. V době, kdy nám tady opravdu bylo těžko, mi napsal: „To the Czech people all courage“. Víte, že nevěděl, jak se píše Czech? Hrozně se styděl a musela jsem mu to spelovat.

S Luisem zase vzdáváte hold španělskému režisérovi Buñuelovi…
V osmdesátých letech se mi dostala do rukou neuvěřitelná knížka, přišlo mi až nemožné, že tady v té době mohla vyjít. Byla to Buñuelova autobiografie Do posledního dechu. Četla jsem ji jedním dechem, nemohla jsem kvůli ní ani spát. Řekla jsem si: Luisi, já ti musím napsat písničku.

Před třemi lety vám vyšla knížka textů Země Bójů. Ve stejnojmenné písni zpíváte: Tam, kam patřím já, vím jenom já. Prozradíte, kam patříte?
Bójové byli Keltové a mě to stále táhne na jejich hradiště. Když byl kluk malý, procházeli jsme se na Závisti nad Zbraslaví. Říkala jsem mu: „Tady maminky našich předků vařily, tady drtily zrní a tamhle tatínkové seděli a koukali ze stráně, kde by si tak mohli s někým zabojovat.“ Na těch místech cítím velkou spřízněnost. Nabíjím se tam.

 
Zuzana Michnová (*1949)
Zpěvačka, skladatelka a textařka roku 1971 vytvořila s banjistou a zpěvákem Jiřím Jeřábkem folkové duo, které vzápětí rozšířil na trio kytarista, zpěvák a hráč na foukací harmoniku Petr Kalandra. V roce 1973 nahradil Jeřábka kytarista a zpěvák Oskar Petr. Začala se psát historie Marsyas. Roku 1978 nahráli své první album Marsyas, poté následovala alba Kousek přízně (1982), Jen tak (1983), sólové Rány (1987, ve spolupráci s Michalem Pavlíčkem), V přítmí (1989). Roku 2004 vyšlo CD Marsyas 1978–2004. Zuzana Michnová je vdaná, má dceru a syna. V poslední době propadla sudoku, nedávno postoupila ze třetí do druhé sudokové ligy.
 
Foto: archiv Zuzany Michnové a Marsyas, © Radovan B. Smokoň



obsah čísla 89 ročník 2011





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek