reklama




naši partneři
 
reklama


Papillomaviry: vývoj, výzkum a vakcinace
RNDr. Eva Hamšíková  
SANQUIS č.91/2011, str. 82


Říše virů zahrnuje tvarově velice rozdílné mikroorganismy, mnohem menší než bakterie – největší virus pravých neštovic je přibližně pětkrát menší než bakterie Escherichia coli a padesátkrát menší než červená krvinka. Papillomaviry velké přibližně 55 nm se řadí mezi malé viry s genetickou informací ve formě DNA.

Název virus
je latinským označením jedu a pochází z konce 19. století. Viry se v živých hostitelských buňkách velice rychle množí, k množení využívají replikační aparát hostitelské buňky – nové viriony (virové částice) vznikají uvnitř infikované buňky a mohou mutovat. Jejich genetická informace je buď deoxyribonukleová kyselina (DNA) stejně jako u vyšších organismů, nebo ribonukleová kyselina (RNA). Velikost virových částic se pohybuje v rozmezí od 5 do 300 nm.
Papillomaviry velké přibližně 55 nm se řadí mezi malé viry s genetickou informací ve formě DNA. Infikují řadu obratlovců včetně člověka, mezi jednotlivými druhy jsou nepřenosné. Předpokládá se, že jejich vývoj probíhal zároveň s vývojem jejich hostitelů. Lidské papillomaviry (human papillomaviruses, odtud zkratka HPV) provázejí člověka od počátku jeho vývoje. Společný předek různých variant celosvětově nejrozšířenějšího typu HPV16 se objevil před přibližně 200 000 lety zároveň s moderním Homo sapiens.

Vývoj poznání
Genitální bradavice jako klinické projevy HPV infekce byly známy již 400 let před naším letopočtem v dobách Hippokratových. První část jejich latinského pojmenování – condyloma – pochází z řečtiny, znamená okrouhlé zduření okolo anu. Druhá část názvu – acuminatum (vystouplé) – pochází z konce 19. století. Od antických dob byly genitální bradavice spojovány se sexuálním chováním, zvláště často se objevovaly v anální oblasti homosexuálních mužů. Z období Říma máme rovněž popis několika morfologicky rozdílných typů bradavic, které postihují kůži.
Ačkoli počátek systematické práce virologů v oblasti papillomavirů se datuje na začátek 20. století, již v roce 1842 publikoval italský lékař Rigoni Stern výsledky analýzy úmrtních listů žen, které zemřely v období 1760–1839 ve Veroně na „rakovinu dělohy“ (ve většině případů se jednalo o karcinom děložního hrdla). Zjistil, že ve srovnání se skupinou vdaných žen a vdov byla tato příčina smrti velice vzácná u jeptišek a panen. Jeho sdělení lze považovat za první epidemiologický příspěvek, zdůrazňující vztah mezi sexuálním chováním a vznikem karcinomu děložního hrdla.
Na přelomu 19. a 20. století byl rozpoznán infekční přenos jak genitálních, tak kožních bradavic a experimentální práce Ciuff a ukázaly, že vznik takových lézí podmiňuje nějaké přenosné agens; to až v roce 1949 připravili v mikrokrystalické formě Strauss a spolupracovníci. Dalších dvacet let panovala obecná představa, že nejrůznější manifestace bradavic kožních i genitálních vyvolává jeden typ viru – lidský virus bradavic. Teprve v roce 1954 americký lékař Barrett se spolupracovníky klinicky prokázali a popsali sexuální přenos bradavic. Vyšetřovali mladé americké vojáky po jejich návratu z korejské války. Po sexuálních kontaktech s prostitutkami v Koreji přenesli vojáci virus na své sexuální partnerky v USA, u kterých se po inkubační době 4–6 týdnů objevily genitální bradavice. V současné době řada zemí uvádí genitální bradavice na seznamu sexuálně přenosných nemocí.

Nové souvislosti

Až do 80. let minulého století byly papillomaviry považovány za víceméně neškodné původce sice obtížných, ale benigních onemocnění člověka. Koncem 70. let minulého století byl prokázán příčinný vztah mezi HPV infekcí a tzv. rekurentní respirační papillomatózou. HPV infekce nejčastěji postihuje sliznici laryngu (hrtanu), manifestuje se zde benigními, většinou zevně rostoucími lézemi na sliznicích dýchacího traktu. Dětská forma má pak větší tendenci šířit se distálně do dýchacích cest a působit tak jejich obstrukci. Průběh onemocnění je nepředvídatelný, od spontánního ústupu přes přetrvávající stav, kdy je nutné rostoucí papillomy občas odstranit, až po agresivní formu, která vyžaduje často opakovaný chirurgický zásah (v řádu týdnů). Léčba kombinuje chirurgickou a imunomodulační terapii, ale není příliš účinná.
Prudký rozvoj všech oblastí výzkumu lidských papillomavirů s rychlou identifikací stále rostoucího počtu typů HPV následoval poté, kdy v roce 1980 zur Hausen a jeho spolupracovníci izolovali a charakterizovali nejprve HPV typ 6 a typ 11, původce genitálních bradavic (a rekurentní respirační papillomatózy), a především identifi- kovali v roce 1983 v buňkách karcinomu děložního hrdla dva nové typy – HPV16 a HPV18. Profesor zur Hausen za objev lidských papillomavirů jako původce tohoto karcinomu získal v roce 2008 Nobelovu cenu. Vědecká obec celého světa se poté zabývala hromaděním důkazů o vztahu HPV a karcinomu děložního hrdla a přípravou vakcíny, která by eliminaci této závažné nemoci usnadnila. V roce 1995 byly mezi původce vyvolávající rakovinné bujení zařazeny první dva typy HPV – typ 16 a 18, do současnosti se jejich počet zvýšil na 15.

Efektivní očkování
Dnes je již prokázáno, že onkogenní (vysoce rizikové) typy HPV jsou v příčinné souvislosti nejen s karcinomem děložního hrdla, kde je tento vztah téměř stoprocentní, ale i s částí nádorů v anogenitální oblasti člověka (vulva, vagina, anus, penis) a s částí nádorových onemocnění hlavy a krku, hlavně v oblasti orofaryngu. Nádory asociované s HPV ve všech těchto lokalitách jsou vyvolány v celosvětovém měřítku nejčastěji typem HPV16. Další nejčastější typ je HPV18 – tyto dva typy jsou zodpovědné za více než 70 % případů karcinomu děložního hrdla (ve studii provedené v naší laboratoři jsme nalezli HPV16/18 v 76 % případů).
Je tedy zřejmé, že očkování současně dostupnými profylaktickými HPV vakcínami by mohlo zabránit nejen většině případů karcinomu děložního hrdla, ale i řadě případů lézí, které tomuto závažnému onemocnění předcházejí. S největší pravděpodobností by mohlo zabránit i vzniku dalších nádorů spojených s infekcí stejnými typy HPV. Tetravalentní vakcína, která kromě vysoce rizikových typů HPV16 a 18 obsahuje rovněž typy 6 a 11, by se navíc mohla uplatnit v imunoterapii rekurentní respirační papillomatózy.
Výzkum papillomavirů vývojem a úspěšným využitím HPV vakcín nekončí, stále zbývá řada otázek. Důležitý je také vývoj terapeutických vakcín nebo specifických virostatik, protože v populaci bude ještě dlouho mnoho žen, které jsou infikovány vysoce rizikovými typy HPV a tudíž ohroženy vznikem karcinomu děložního hrdla.
 
Repro: Auguste Rodin – archiv


obsah čísla 91 ročník 2011





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek