reklama




naši partneři
 
reklama


Iluze a vize Jana Vojty (93/2011)
Jana Nekolová  
SANQUIS č.93/2011, str. 12


Koncem roku 1983 se cestou domů malíř zastavil v Národním divadle. V té době se rekonstruovalo. „Byly tam jen obvodové zdi, sedl jsem si do první galerie na zábradlí, koukal do prázdné díry a omlouval se dědovi, že chci opustit českou hroudu.“
 

Jan podobu se svým dědečkem, hercem Jaroslavem Vojtou, nezapře. Zemřel, když mu bylo třináct, dodnes má ale před očima jeho pracovnu, hromadu dopisů na stole. „Dával si odpoledne šlofíka v křesle a já se strašně otravoval. Pak mě bral do nedalekého lesa na dlouhé procházky, během nichž si opakoval své role.“ Na základní škole si všichni mysleli, že po dědovi, herci, musel zdědit talent, pro něj však byla peklem pouhá recitace básničky. „Chtěl jsem být dobrý, všichni to ode mne očekávali, jenže já ze sebe nedostal ani slovo, měl jsem strašnou trému.“ A tak raději od dětství pozoruje, co se děje kolem něj, a maluje. Své myšlenky, pocity nevyjadřuje příliš slovy, dává je na obrazy. Mrazí z nich v zádech i v teple, ve světnici s velkou pecí, ve starém domě, kde jsme se setkali. Vydali jsme se v něm spolu na cestu plnou vzpomínek, příjemných a také těch, o kterých se i dnes špatně mluví. Absolvent Hollarovy střední výtvarné školy, vystudovaný scénograf, malíř tělem i duší dnes říká, že buď neměl odcházet do emigrace, nebo se vracet.
 
Žrout, 1988, papír, kombinovaná technika
Zloděj, 1994, papír, kombinovaná technika

„Plánoval jsem dokonce přejít kopce na lyžích, ale to bych asi nepřežil. V půl jedné v noci jsem vylezl z tunelu, svítil měsíc, všude zářil sníh. Teď to asi bude znít dost pateticky, ale já si klekl a políbil zem. Přede mnou byl nový život.“ Kam jít? Doprava? Doleva? V dálce uviděl opuštěnou stodolu, vlezl si na balíky se slámou a počkal do svítání. Ráno nasadil lyže, a jako by se nic nedělo, začal sjíždět do údolí. Na první autobusové zastávce počkal na autobus, který svážel děti do školy, a dojel s ním až do Klagenfurtu. Tam nasedl do prvního vlaku, směr Vídeň.
Ve Vídni se za něj zaručili přátelé jeho rodičů, sehnali mu byt a práci v grafické agentuře. „Neuměl jsem moc německy, ocitl jsem se v úplně jiném systému. Práce jsem si vážil, ale typografie je rutina a já jsem toužil rozvíjet svou kreativitu.“ V té době jej oslovil jeden vídeňský architekt, dva roky pak do jeho návrhů exteriérů a interiérů zakresloval postavy lidí… A maloval. „První rok byl sice se starostmi, ale také se spoustou kamarádů, kteří si pomáhali, život ve Vídni pro mne byl velmi důležitým obdobím.“
 
Brett 2, 2010, papír, kombinovaná technika
Barvy malebného Gargana
Roku 1987 odjíždí s kamarádem na půl roku do Itálie. Jeden známý jim půjčuje starý rybářský domek stojící na skále, obklopený ze tří stran mořem. Bez elektřiny, bez topení. „V životě jsem nezažil takovou očistu, byli jsme tam v zimě, po třiceti letech tam sněžilo, neměli jsme čím topit. Nevadilo nám to. Vstával jsem za svítání a až do večera jsem maloval.“
 
Brett 1, 1988, papír, kombinovaná technika

Druhá emigrace
Konec osmdesátých let je nabitý historickými událostmi. Jan Vojta se po šesti letech smí vrátit do Čech. Natrvalo jej sem však zavedou až tragické rodinné události, nečekaně mu umírají rodiče. Ani dnes, po tolika letech, se mu na tuto dobu nechce vzpomínat. „Po revoluci byl zmatek, ale hlavně jsem všude v galeriích slyšel: ‚Vaše práce se mi líbí, ale vás tady nikdo nezná.‘ Chtěl vstoupit do nějakého spolku, nepodařilo se. Vypadalo to, že se místní malíři bojí o své vydobyté pozice. „Pro mě to byla druhá emigrace. V Rakousku mi trvalo dva roky se zviditelnit, tady o mnoho déle!“ Prostě čas iluzí i rozčarování. Jan si najde práci v reklamní agentuře, ve volných chvílích stále maluje. Po čase si plní i svůj dávný sen. Kupuje si velký tiskařský lis, studuje knihy o tisku a začíná tisknout. „Alchymie celého postupu mě chytla, ze začátku jsem spoustu věcí dělal špatně, ale našel jsem chuť tvořit jinak.“ A téma? Grónsko.

Jan Vojta (*1955)
Vystudoval scénografii na DAMU. Jeho diplomovou prací byla Ibsenova inscenace Nápadníci trůnu. Po absolutoriu se věnoval užité grafice, ilustracím a kostýmním realizacím. V malbě pokračoval i po svém odchodu do Rakouska (1984). Roku 1987 byl přijat do vídeňského uměleckého spolku Künstlerhaus. Po návratu do Čech vedle malování proniká i do tajů hlubotisku a litografie. Má osmiletého syna Filipa.

Krajiny ledovců
Rok a půl po Itálii odjíždí ke své sestřenici žijící v Grónsku. Vzdálená krajina, chladné ledovce jej přitahovaly. Obrazy, které tam namaloval, měly velký úspěch. Navíc kontrast černé a bílé, pevniny a ledovce, byl pro grafickou práci ideální. Napadá mě, jestli ponurost krajiny neměla blízko k jeho myšlenkám. „Ale tam když vysvitlo slunce, všechno se rozsvítilo – modrá obloha, červené domky, lodě – to bylo spíš pohlazení po duši.“ Když v zimě tvořil na chalupě, nemohl ve svém ateliéru, který má v otevřené stodole, tisknout ani leptat. „Moc se mi líbí, když leptám do plechu. Jenže ve stodole byla hrozná zima, nešlo to. Napadlo mě použít tlusté kartony, ty mohou napodobit proleptanou desku.“ Vzniklo pár obrazů. Opět krajiny ledovců, pro našince trochu tajemné, přesto na jeho obrazech něčím blízké.
Minulý rok se mu splnilo velké přání. Své grónské práce mohl ukázat na místě nejpříhodnějším – v Grónském centru v Kodani. Kurátorka výstavy poznamenala, že jsou vystavěny jako samostatné příběhy. Ocenila i pochopení pro grónskou krajinu. A tak jednoho listopadového odpoledne roku 2010 grónští Eskymáci mohou v rozhlase slyšet českého malíře Jana Vojtu, jak se vyznává ze svého vztahu k jejich zemi. S Grónskem mu však pomalu dochází dech. Chtěl by začít pracovat s teplejšími barvami, malovat barevněji, lákají ho kontrasty mezi stínem a světlem. Pro inspiraci by rád odjel do jedné z jižních arabských zemí ...
 
Torzo, 1987, papír, kombinovaná technika
Dravé ryby, 2010, karton, kombinovaná technika

Foto: Günter Bartoš


obsah čísla 93 ročník 2011





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek