reklama




naši partneři
 
reklama


V hlavě mám drama
Jana Nekolová  
SANQUIS č.93/2011, str. 31


Je vtipná, často a ráda se směje, přesto jí režiséři, divadelní i filmoví, osazují do dramatických rolí. Asi mám drama v hlavě. V naší rodině jsou samé silné ženské, takové trpitelky, říká herečka Eva Vrbková.

Ve čtyřech letech
se naučila písničku z filmu Cikáni jdou do nebe. Škola ji ale nebavila, tak se vyučila pánskou krejčovou. Jenže divadlo ji stále lákalo. Dala výpověď a přihlásila se na DAMU. Talentové zkoušky do ročníku Borise Rösnera udělala, na školu ji nepřijali. První herecké zkušenosti získala ve Studiu Dům Evy Tálské. Když Divadlo Husa na provázku hledalo obsazení do role Viktorky, Eva Tálská jim doporučila Evu. Dnes tam hraje dvanáctým rokem a v poslední době hostuje i v Národním divadle v Praze. Do kin vstupuje 13. října film Roberta Sedláčka Rodina je základ státu, ve kterém Eva Vrbková hraje jednu z hlavních rolí. Je to jejich třetí společný film.

Přemlouval vás Robert Sedláček?
Všechny Robertovy filmy mají duši, sedí mi. Proto mě on nemusí nikdy přemlouvat. Myslím, že už mě má prokouknutou, když o mně něco řekne, uvědomím si, jak je to přesné.

Postava Ivy je vám tedy šitá na tělo?
Je mi hodně blízká, ale o to víc byla pro mě ta role složitá. Navíc jsem si neuměla představit, že mám děti, manžela. Nemám s tím zkušenost. Ten přechod z holky v ženu byl dost těžký.

Časem se jistě změnil vztah s režisérem.
My oba jsme se změnili. Když jsem hrála v jeho prvotině Pravidla lži, byl chvilkami i mile nejistý. Teď už je sebevědomější. Máme mezi sebou více konfliktů, které jsou ale ku prospěchu věci. Jsme na sebe drzejší, ale náš vztah se prohloubil.

Film je o manažerovi, který vytuneloval banku. Rodina žije v přepychu, manželka Iva nic netuší…
… a z neplánovaného výletu se stane útěk před policií. Jenže on všechno dělá pro rodinu, aby byli šťastní. Jeho žena opravdu ze začátku nic netuší, pak jedná velmi rozhodně. Když někoho moc milujete, nejde všechno z ničeho nic vymazat. Pro mě je film hlavně o vztahu dvou lidí, o tom, co znamená rodina v dnešní společnosti, v životě vůbec.

Je ještě dnes rodina „základ státu“?
Bez rodiny přece nic nefunguje. Já jsem se teď trochu zasekla. Nemám ještě ani rodinu, ani partnera. Mám pocit, že přešlapuju na místě. Moc mi chybí rodinné zázemí. Je fakt, že dnešní doba je zvláštní. Kamarád mi řekl, že lidé budou za pár let raději sami. Možná má pravdu. V okamžiku nějakého konfliktu se rozvádíme, než abychom něco řešili. Je to pravděpodobně jednodušší, ale představa, že je člověk zalezlý sám, někde v nějaké noře, je pro mě strašná.

Když z nory vyleze, kam sám jde? Do divadla?
Naštěstí do divadla lidé ještě chodí. Naštěstí do divadla lidé ještě chodí. Ale raději na lehčí kusy. Na Provázku hrajeme koláž z her Václava Havla a návštěvnost je vždy o něco slabší.

Nechce se nám v divadle přemýšlet?

Když někoho zvu do divadla, říká mi: ‚Hlavně aby to bylo veselé.‘ To miluju. Lidé se nechtějí po představení zabývat něčím, co je zatěžuje. Divadlo je obrazem společnosti a ta se dnes prostě nechce zabývat sama sebou. Chce se bavit.

Vaše role jsou převážně dramatické. Nechybí vám herecká škola?
Možná mi někdy chybí technika. Když mi role není vlastní, nevím, co s ní, a chvíli mi trvá, než si najdu něco, co mě s postavou vnitřně propojí. Režisér Vladimír Morávek mi řekl, že jsem si našla ojedinělý divadelní styl – máchání rukama. Mám ráda, když je role expresivní, rozpohybovaná, ale moje máchání je dané asi i tím, že jsem neuměla moc mluvit, a tak jsem začala máchat. Někdy jsem říkala text až skoro v nebezpečném záklonu.

Přiznala jste, že jste se nerada učila, jak se učíte texty?
Musím se hodně dopředu připravovat. Stává se mi docela často, že mám na jevišti „okno“. Nejhorší jsou záskoky. Jednou jsem zaskakovala a hrála krásnou roli smrtky, měla jsem dlouhý veršovaný monolog. Vešla jsem na scénu, klepla kosou o zem a všechno zapomněla. Mám ale jednu pojistku – vždycky si pamatuju poslední větu, abych nahrála kolegovi. Vynucené ticho na scéně je hodně nepříjemné.

Míváte trému?
Někdy ano. Ale před představením Balada pro banditu už vůbec. Tam si plavu jako ryba ve vodě.

Balada pro banditu je muzikál, vy zpíváte v něm, máte kapelu, co je vám bližší? Hudba, nebo divadlo?
Cítím se být víc herečkou. Hudba mi jde ale přímo z duše. Když mi nejde nějaká role zahrát, říkám si, kdyby tak text mohl být napsaný v notách.

Hrajete, zpíváte, skládáte, co takhle nějaký autorský projekt?
Přemýšlím o něm, ráda bych zužitkovala všechno, co umím. Zpívala bych, mluvila, nějaké kejkle by tam byly, chodila bych po laně…

Eva Vrbková (*1976)

Narodila se v Brně. Vyučila se pánskou krejčovou, do základů herectví pronikla ve Studiu Dům Evy Tálské. Dvanáctou sezonu hraje v Divadle Husa na provázku, (Balada pro banditu, Hordubal či Bratři Karamazovi). V Praze hostuje v Národním divadle (Radúz a Mahulena a Co se stalo, když Nora opustila manžela). S režisérem Robertem Sedláčkem natočila filmy Pravidla lži (2006), Muži v říji (2009) a Rodina je základ státu (2011). Koncertuje s kapelou, ve které zpívá, ke svým písničkám si skládá hudbu i text.
 
Foto: Vlado Kníž


obsah čísla 93 ročník 2011





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek