reklama




naši partneři
 
reklama


Paříž chci ohromit jablky
Jana Nekolová  
SANQUIS č.93/2011, str. 34


Opravdu tvrdošíjný, potrhlý, fantasta,“ píše roku 1877 Le petit Parisien o Paulu Cézannovi. Ještě mnoho urážek si mistr z Aix vyslechne, než se mu na sklonku života dostane uznání. Na 80 pláten malíře vystavuje od 12. října Musée du Luxembourg v Paříži.
Předtím než Ambrois Vollard, mladý pařížský obchodník s uměním, Cézannovi uspořádá první samostatnou výstavu, chvíli váhá. Nepatří k těm, kteří mají vrozené nadání rozpoznat kvalitu uměleckého díla, a tehdejší kritika malíře nešetří. Neúnavně se vyptává Pissarra, Renoira i Degase. Všichni do jednoho jej ujišťují, že Paul Cézanne si samostatnou výstavu zaslouží. V prosinci roku 1895 do výlohy své galerie v ulici Laffi tte vystaví, možná trochu provokativně, jeden z Cézannových obrazů koupajících se mužů. Náhodní kolemjdoucí před ním zastavují, někdo se posmívá, někdo neskrývá rozhořčení. Ale jeden z nich směrem k Vollardovi pronese: „Uvidíte, že ty obrazy se budou nakonec kupovat, i když jsou ošklivé, potajmu si budou myslet, že právě ta ošklivost zaručuje budoucí vysoké ceny.“ Všichni přátelé se od prvních dní výstavy zdržují v galerii. Monet si kupuje tři plátna, Deagas dvě, prokazují tím poctu starému příteli. A Paul Cézanne? Ten se prochází po kopcích v blízkosti Aix-en-Provence, daleko od pařížských vášnivých diskusí.

Navzdory otci

Malování bylo Cézannovi jedinou vášní, jen pro něj žil. Ale nejdříve musel přesvědčit svého otce. Pragmatický bankéř chce mít ze syna právníka. A Paul, který je od mládí nerozhodný, plný pochybností, mu vzdoruje velmi těžce. Začíná tedy studovat práva na universitě v Aix. Škole se příliš nevěnuje, raději maluje, chodí do Musée Granet. Jeho přítel z mládí Emil Zola mu z Paříže píše: „Bolí mě, že trpíš takovou nejistotou, a věřím, že to je další důvod, proč bys do toho měl vložit všechno. Buď jedno, nebo druhé – buď se staneš dobrým právníkem, nebo opravdovým malířem, ale nesmí se z tebe stát nerozhodný tvor v plášti poskvrněném barvami.“
Ulice des Saules na Montmartru, olej na plátně, 1867, soukromá sbírka

Když Ludvík August vidí, jak se syn uzavírá do sebe, cestu do jeho vysněné Paříže mu nakonec povoluje. Nerozluční přátelé Zola a Cézanne se konečně setkávají. A kam vedou jejich první společné kroky? Do Louvru! Jenže venkovan se silným přízvukem sice vydrží stát nekonečné hodiny před plátny Rubense, Tiziana, před sochami Michelangela, hlučná Paříž mu je však cizí. Má raději ticho a samotu. Neumí se pohybovat v pařížské mondénní společnosti, jsou mu vzdálené intelektuálské diskuse, sám se do nich raději nezapojuje. Bojí se, aby si neudělal ostudu. A k tomu ty neustálé pochybnosti! Když k němu jednoho rána Zola přijde na další sezení k portrétu, Cézanne balí kufry: „Odjíždím,“ říká svému příteli. „A můj portrét?“ táže se Zola. „Ten jsem roztrhal, byl stále horší a horší.“

Mám vlasy a vousy větší než talent
„Paul může mít génia velikého malíře, ale nikdy nebude mít génia stát se jím,“ poznamenává smutně Emil Zola. Snad jen Ludvík August cítí zadostiučinění z návratu marnotratného syna, který hned nastupuje do banky. Cézanne nad všemi těmi čísly sedí netečně, duchem je jinde. V Paříži, v Louvru před obrazy. Kancelář často beze slova opouští, potuluje se po venkově a pozoruje barvy Provence. Tentokrát Ludvík August sleduje svého syna s obavami. Mlčky přehlíží jeho nenadálé odchody... a konečně mu vše dojde. Ze syna bankéře nikdy mít nebude. Dává mu měsíční kapesné 125 franků a s podmínkou, že bude studovat Ecole des Beaux-Arts, jej podruhé pouští do Paříže.
Je rozhodnuto. Paul Cézanne bude malířem! Jsou před ním nekonečné hodiny vášnivého malování portrétů, zátiší i zákoutí Provence, kam se často vrací. Zažije spoustu nepochopení, odmítnutí svých obrazů, bude postaven před nemilosrdné kritiky novinářů, dočká se posměchu lidí. A stále jej bude provázet nejistota. „Mám vlasy a vousy větší než talent. Přesto však neztrácím kuráž, pokud jde o malbu,“ píše svému příteli Numovi Costovi.
Nádoba na mléko a jablka, olej na plátně, 1880, MoMA / The Museum of Modern Art

Malíř jablek

Sklenice, cukřenky, džbány, dózy na olivy… Ty mlčí, nestěžují si, nehýbou se. Plachému malíři, pro kterého bylo tak těžké se přiblížit a porozumět živým modelům, jsou prosté předměty inspirací. Na jeho plátnech získávají neobyčejnou hloubku. „Cítím, že k tomu, čeho nikdy nedosáhnu u postav na portrétech, k tomu se mi možná podařilo přiblížit na mých zátiších. Jsou v nich měsíce práce. Slz, smíchu. Cukřenka prý nemá tvář, duši. To se ale den ode dne mění… Ty sklenice, ty talíře spolu mluví, neustále se vzájemně svěřují.“ Zátiší, která akademická obec považovala dlouho za méněcenná, se díky Cézannovi dostávají do popředí uměleckého zájmu. Sušenky, ovoce, zelenina, džbánky i sklenice se objevují na jeho plátnech stále častěji. A jablka... Jablka malovaná výraznými barvami, od červené ke žluté, až po zelenou. Pod Cézannovým štětcem mění tvary, někdy se stávají až abstraktními. Ne nadarmo malíř prohlašuje: „Chci ohromit Paříž jablky!“

Hora Sainte-Victoire
Poslední léta svého života tráví Cézanne v Aix-en-Provence a blízkém okolí. Občas do Paříže zajede, ale většinu času pracuje v ateliéru. Rád vyráží na pravidelné procházky po okolí. S paletou, samozřejmě. Přitahuje jej hora Sainte-Victoire, která se mu cestou zjevuje z různých pohledů. Fascinován její majestátností ji maluje. Za ranního světla, v podvečer, v barvách podzimu, jara i léta. „Podívejte se na ty modře, na ty modře pod borovinou…“ zastavuje povoz, kterým se veze nahoru do kopců. Tady, uprostřed barevné Provence, dává souhlas ke své první samostatné výstavě, tady daleko od Paříže se dovídá, že se o jeho obrazech začíná mluvit. S obdivem…
Léto roku 1906 bylo suché a horké. Cézanne, i přes občasnou slabost, nepřestává malovat. Ba co víc, pracuje do úmoru. Jako by chtěl ještě využít toho, že až v pokročilém věku „vidí své barevné pocity“. Jednou jej v pozdním létě při malování překvapí silná bouřka, upadne, po delší době jej najdou v bezvědomí u cesty. Ještě se probere, ještě jednou, zesláblý, odchází do svého ateliéru alespoň na hodinu malovat. Naposledy. Nemoc je silnější. 22. října posílá Cézannova hospodyně Brémodová telegram do Paříže jeho ženě a synovi. „Přijeďte ihned oba. Otec je velmi nemocen.“ Hortense však dává přednost zkoušce u krejčího, synovi smutnou zprávu zamlčí. Do Aix oba dorazí pozdě. Paul Cézanne již nežije. Umírá osamocen. Literatura: Henri Perrouchet, Cézannův život, Nakladatelství Obelisk 1972
Skály ve Fontainebleau, olej na plátně, 1893, The Metropolitan Museum of Art, vpravo Autoportét ve slaměném klobouku, 1875–76, olej na plátně, MoMA

Paul Cézanne (1839–1906)
Francouzský impresionistický malíř Paul Cézanne se narodil v Aix-en-Provence. Zanechal po sobě přes 800 pláten, na 350 akvarelů a mnoho kreseb. Roku 1863 se Cézanne zúčastnil Salonu odmítnutých. První samostatnou výstavu mu uspořádal Ambrois Vollard roku 1895. Na jeho dílo se odvolává většina umělců moderních směrů. výstava cézanne a paříž, musée du luxembourg, paříž, francie, 12. 10.–26. 2. 2012 Repro
 
Repro–foto: © The Metropolitan Museum of Art, Dist. Service press Rmn-Grand Palais/image of the MMA/ Malcolm Varon, © Soukromá sbírka


obsah čísla 93 ročník 2011





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek