|
reklama
| Káva, co léčí duši |
|
Jana Vlková |
| SANQUIS č.93/2011, str. 70 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
Nová kavárna pomáhá těm, kteří sami pomáhají – a to většinou pacientům z Thomayerovy nemocnice.
|
|
|
Zakladatelky se inspirovaly v motolské nemocnici. Vytvořily místo, kam se lidé rádi vracejí.
|
|
Kavárna nabízí zaměstnání lidem, kteří pečují o své blízké, již jsou v nemocnici dlouhodobě hospitalizováni. Sídlí kousek za hlavní branou Thomayerovy nemocnice v pavilonu A1, v prostorách, které kdysi sloužily jako jídelna starobince. Původně totiž komplex budov patřil sociálnímu ústavu. Masarykovy domy, jak se tehdy areál jmenoval, byly otevřeny při příležitosti desátého výročí vzniku Československé republiky. Historii ústavu a pozdější nemocnice (a také osobnost Tomáše Garrigua Masaryka) dnes přímo v kavárně připomínají dobové fotografie. Dobře ladí s interiérem zařízeným v historizujícím stylu třicátých let.
Od bazaru k dobrovolnictví V roce 2004 se sešlo pět kamarádek na mateřské dovolené, které měly chuť a odhodlání pustit se do něčeho výjimečného. Nejprve pro Thomayerovu nemocnici uspořádaly bazar oblečení, jehož výtěžek byl použit na mikulášskou nadílku pro pacienty na dětských odděleních. O půl roku později připravily další bazar, díky kterému pak v nemocnici mohl proběhnout Dětský den určený pro nemocné i zdravé děti. Malých hostů přišly přibližně dvě stovky. Skupině organizátorek začalo být jasné, že musí vykročit někam dál.
„Dozvěděly jsme se o dobrovolnických programech a inspirovaly jsme se v motolské nemocnici,“ vzpomíná Karin Pospíšilová, ředitelka dobrovolnického centra Lékořice neboli občanského sdružení, které kamarádky jako základnu pro své další aktivity založily v červnu roku 2005. Karin se tehdy stala koordinátorkou dobrovolníků, kterých stále přibývalo. V polovině roku 2006 jich působilo v Thomayerově nemocnici sedmdesát.
|
|
Občanskému sdružení Lékořice se dařilo – dostalo od nemocnice vlastní kancelář a získalo šest grantů na podporu své činnosti – příspěvky přišly z ministerstev, z komerční sféry, od jiných sdružení a nadací. A s tím, jak se celá organizace rozrůstala, byly také potřeba stále větší prostory. „Přicházeli k nám lidé, kteří si s námi chtěli povídat, potřebovali podpořit. Pamatuji si, jak u nás jednou seděla dobrovolnice, která potřebovala přečkat čas, než dostane výsledek vyšetření, jež určí, zda má rakovinu, či nikoli,“ vzpomíná Karin Pospíšilová.
Dalším impulzem pro zakladatelky Naší kavárny byl příběh dvou žen, jejichž děti se řadu let léčily na jednotce intenzivní péče pediatrické kliniky. Matky za nimi denně musely docházet na oddělení a víceméně musely rezignovat na normální zaměstnání. Jak to udělat, aby mohly pracovat přímo v nemocnici? Nápad zřídit podnik, který by jim to umožnil a zároveň byl útočištěm pro nemocné a jejich blízké, byl nasnadě.
Krizi navzdory
Do období rekonstrukce a výstavby kavárny nepříznivě zasáhla globálně probíhající finanční krize. Původní rozpočet, který dosahoval 2,5 milionu, se snížil na necelé dva miliony. V tu chvíli se ale našli dárci včetně těch individuálních, kteří občanskému sdružení pomohli projekt dokončit – přispěli vlastní prací anebo penězi.
Provoz Naší kavárny byl slavnostně zahájen začátkem února. Mezi zákazníky očekávají provozovatelé personál nemocnice a studenty – mediky stejně jako ty, kdo sem přišli na návštěvu za rodinou či známými anebo sami čekají na výsledky vyšetření.
V současné době se v kavárně střídají dvě vedoucí na plný úvazek a čtyři další pracovníci na kratší úvazky. K zaměstnancům se může připojit v podstatě každý, kdo musí do nemocnice denně docházet za někým dlouhodobě nemocným. Může mu tak být nablízku, setká se navíc s lidmi s podobnou životní situací a snad alespoň na chvíli přijde na jiné myšlenky. www.nasekavarna.com
|
|
|
|
obsah čísla 93 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
|
