reklama




naši partneři
 
reklama


Mezi minulostí a budoucností aneb K čemu je nám paměť na mrtvé
Jefim Fištejn  
SANQUIS č.39/2005, str. 9


Výsledky nedávného sociologického průzkumu v náhodné shodě se 60. výročím ukončení 2. světové války mě přiměly nově se podívat na časté nářky současníků: „Staré hroby chátrají, o minulost se nikdo nestará, včerejší velikáni umírají v bídě a zapomnění. Cožpak lidé ztratili paměť?“

Psychologie zná pojem „subjektivní zastoupení“. Existujeme jen potud, pokud jsme zastoupeni v jiných. Jinými slovy, jak tvrdí existencionalisté, žijeme, dokud nás někdo potřebuje. Když tato podmínka není naplněna, člověk, jehož lautr nikdo nepotřebuje, se ocitá v psychologickém vakuu a na prahu suicidu. Míru naší potřebnosti pro široké okolí přesně obráží doba, po kterou si nás pamatují po našem odchodu ze života. Památka na nás - to je náš posmrtný život. Za dlouhé dějiny lidstvo vypracovalo na tisíce způsobů uctívání nebožtíků: rituály, zvyklosti, hrobky, hřbitovní pomníčky, slavnostní věnce opentlené státní stuhou. Zdání nesmí klamat: dnešní lidstvo, které ve své praktičnosti nedá za mystiku zlámanou grešli, prožívá akutní krizi paměti. Pohřby mohou být velkolepé a náhrobky z kararského mramoru, leč nic naplat - doba je postmoderní, plná všemožných simulakrů, tj. náhražek neodlišitelných od skutečnosti. Sebenákladnější vzpomínkové slavnosti nezaručují nebožtíkovi, že paměť na něho přetrvá léta.
Z průzkumu, o němž zkraje byla řeč, vyplývá, že jen 9 % Evropanů zná své prarodiče plným jménem a ví, čím se živili. Ve velkých městech se jen ve 2 % případů dají najít rodinné relikvie nebo fotky, které by sahaly do třetí generace. V nejlepším případě paměť na nebožtíka trvá 200 let po smrti, v průměru jen půl století. Na otázku „Jak dlouho přetrvá památka na vás?“ 85 % tázaných reagovalo s notným optimismem, ve smyslu: najdou se ještě ctihodní jedinci, kteří pronesou mou památku skrze věky. Avšak většina z nich raději spolkla jazyk, než by odpověděla na dotaz: „Jak se jmenovali jejich praprarodiče?“
Někteří současníci vysvětlují ztrátu paměti tím, že ve starých dobách nebyly fixační prostředky: počítače, fotoaparáty a videokamery. Dalo by se tedy předpokládat, že nynější a příští generace, technicky náležitě vybaveny, budou chovat paměť na předky mnohem déle. Chyba lávky! Znalci již dnes upozorňují, že „na této informační skládce naplněné anonymním smetím a odpadky“ zachovat cílenou vzpomínku bude ještě méně snadný úkol než dnes. A není důvodu jim nevěřit. Neexistence vzpomínky na naše předchůdce má ničivou sílu. Člověku je totiž vlastní pocit odpovědnosti ve dvou rovinách: v rovině odpovědnosti konkrétní - za dítě, za rodiče, za bližní, a v rovině existenciální - za sebe jakožto za mezičlánek mezi minulostí a budoucností (za svůj rod, za svou generaci, za své místo v životě). Paměť - toť odpovědnost existenciální. Dokud si pamatujeme, cítíme se být článkem mezi minulostí a budoucností. Odsud je jen krůček ke smyslu života. Člověk žije, protože pociťuje odpovědnost. Jinými slovy, dokud přetrvává paměť, život má smysl. Nepřítomnost paměti vyvolává neurózy a strach ze smrti.
Žijeme v době „informačního znečištění“. Každý má možnost bezmezně množit a šířit své myšlenky. Paměť je filtrem schopným oddělit podstatné od náhražek. Pravda sedimentuje, smetí odplaví čas. Pamatujeme si události, které zapříčinily radost, ale také ty, které způsobily bolest, a z těch druhých se snažíme vyvodit jakési ponaučení. V posledních týdnech se sdělovací prostředky hemžily vzpomínkami věnovanými válečnému utrpení a veteránům a mnozí si mohli povšimnout, jak z opravdového prožitku se stávají mrtvé, smysluprázdné lingvistické bloky. Prožitek účastníků se nedá přetavit do slov. Snad jenom hudba je schopna jakž takž rezonovat se silou jejich prožitku. Výročí vítězství v nich vyvolává vzpomínky na své vlastní hrůzné, absurdní a destruktivní pocity, připomíná jim tehdejší náhlé uvědomění, že lidský život nemá cenu a že člověk je tvor značně destruktivní.
Zajímavé je, že kromě paměti přetrvávající po smrti jedince lze podle odborníků uvažovat také o paměti předcházející zrození člověka. Přes 90 % dotazovaných ve zmíněném průzkumu tvrdilo, že mají zřetelnou „vzpomínku“ na události, které se neodehrály v žitém čase. Dejme tomu, matka živě sní o svém budoucím dítěti nebo si ho představuje ve stavu bdělosti jako by ho laskala. Polovina tázaných tvrdí, že skutečnost se velmi blížila těmto jejich představám. Někteří filozofové tomu říkají „první nebytí“ a vidí v tom pendant ke „druhému nebytí“ - posmrtné paměti. Nebudeme zde rozebírat různé koncepce existence těchto dvou „něco“. Důležité jsou četné důkazy, že jsou vůči sobě naprosto symetrické. Teorie, o níž mluvíme, pokládá nebytí před narozením a nebytí po smrti za protipóly. Mezi nimi je život člověka. Dětství a stáří jsou přechodná období mezi prvním nebytím, životem a nebytím druhého řádu. Existuje-li symetrie mezi dvěma přechodnými obdobími, můžeme mluvit také o symetrii mezi protipóly.
Cíleným i náhodným pozorováním je zjištěno nápadné množství obdobných charakteristik mezi dětmi a starci. Obě věkové kategorie to táhne k půdě (starci pracují na zahrádkách, batolata se hrabou v písečku). Starci stejně jako děti se zajímají o drobné věci, jsou schopni celé hodiny trávit u jednoduchých operací a radovat se z každého prožitého dne. Čas jim plyne pomalu. Milují hračky - hrou starých je drobné kutilství a sběratelství. Staří a mladí jsou rozmarní a moudří (ústy dítěte promlouvá pravda), věří v Boha, mýty, pohádky. Jsou rádi v přírodě, hodně spí. Tak jako člověk ve stáří začíná připomínat sám sebe v kojeneckém věku, také novorozenec připomíná starce - vrásčitá tvářička, faldíčky na kůži, často plešatá hlavička. Ještě, nebo už nemají erotický zájem o opačné pohlaví, zato hůř vidí, méně artikulovaně mluví, nejsou schopni kousat tuhou stravu, často nekontrolují vyměšování. Starci, zvlášť před smrtí, mívají halucinace, vidění „onoho světa“, andělů nebo čertů, podle stupně „hříšnosti“. Američtí vědci dokázali, že batolatům je vlastní jev synestezie (schopnost vnímat svět nekonvenčními smysly: slyšet barvu, cítit hudbu atd.). Stařec pláče před smrtí, dítě při narození. Staří i malí snadno navazují známosti s vrstevníky, nestydí se za svou nahotu. Starý člověk odchází ze života osamocen (často nepoznává své okolí). Dítě přichází na svět zcela samo a nezná ani své rodiče. Na sklonku života v sobě lidé často objevují zvláštní schopnosti, pronikavě vnímají umění. Totéž platí i o dětech. Starci se nebojí smrti, protože jsou unaveni životem, děti se jí nebojí proto, že život je nekonečný a smrt nepostižitelná.
V takové konstrukci se rychlé zapomínání na mrtvé rovná rezignaci na radostné očekávání dítěte. Starci odsouzení k zapomnění - toť nechtěné děti.


obsah čísla 39 ročník 2005





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek