reklama




naši partneři
 
reklama


Katedrály informací
Günter Bartoš  
SANQUIS č.95/2011, str. 53


Každá doba po sobě zanechává architektonické monumenty. Dlouho se zdálo, že památkou na dobu konzumního kapitalismu budou obchodní centra a logistické areály. Naštěstí se v posledním dvacetiletí objevil nový trend. Po celém světě, od Seattlu po Tokio, se stavějí nové reprezentativní knihovny. Katedrály informační éry.

Ani naše země nezůstává stranou.
Pod stůl sice spadl návrh nové prařské dominanty, Kaplického Národní knihovny, a moravskoslezský hejtman Jaroslav Palas přibrzdil ambiciózní projekt ostravské vědecké knihovny, takzvané Černé kostky. Frustraci bibliofilů pomáhají překonat dvě výjimečné novostavby z posledních let – Národní technická knihovna v Praze (NTK) a Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové. V případě NTK to byl ovšem běh na dlouhou trať. Architektonická soutěž byla uzavřena v roce 2000, potom se celé čtyři roky řešilo financování. Vlastní výstavba proběhla až v letech 2006 až 2009. „Dlouhé roky to vypadalo, že NTK půjde do kytek,“ říká architekt Roman Brychta ze studia Projektil architekti, které vyprojektovalo obě knihovny.
Vnitřek Národní technické knihovny charakterizují „obnažené betony“ a hravé kresby na ochozech

Počmárané betony

Národní technická knihovna stojí v kampusu ČVUT v pražských Dejvicích. Sousedí s novou fakultou architektury od Aleny Šrámkové, o které jsme referovali v minulém vydání Sanquisu. Stavba na půdorysu zaobleného čtverce nemá žádnou hlavní fasádu. Zaoblením a předsunutím skleněného pláště se výrazně odlišuje od starší zástavby ČVUT i strohého funkcionalismu Šrámkové. Oproti tradičněji koncipované architektuře zaznamená návštěvník ještě jeden významný prvek – do budovy lze demokraticky vstoupit ze čtyř stran a je vlastně průchozí, jako byl dřív průchozí pozemek, na kterém teď stojí. „Chtěli jsme zachovat otevřenost místa, nezabít to. Lidé mohou budovou volně procházet, nic jim nebrání ve vstupu a výstupu. Knihovna slouží celému okolí, proč by tedy měla mít jeden vchod?“ táže se architekt Adam Halíř. Ještě jako studenti si architekti z Projektilu zkracovali přes pozemek cestu do školy.
Od hustého zabydlení spodních dvou pater interiér budovy směrem nahoru postupně řídne. V původním návrhu byla knihovna ještě otevřenější, ale kvůli provozním požadavkům se parter rozdělil na dvě patra. To je trochu škoda, protože do velkorysého atria tak musí návštěvník vyjít po schodech nebo vyjet výtahem. A ještě mu překážejí turnikety. „Plánovali jsme otevřenou instituci, jako je třeba pražská Městská knihovna na Mariánském náměstí, ale ČVUT si takto chrání vstupy do všech svých budov,“ vysvětluje Brychta. Na druhou stranu vytvořilo zhuštění parteru prostor pro další služby a instituce, jako je například pobočka Městské knihovny, prodejna počítačů, knihkupectví, galerie a kavárna.
Vnitřek knihovny charakterizují „obnažené betony“ – přímo po holých stropech vedou rozvody elektřiny a protipožárního systému. Je to vlastně živý výkres v měřítku 1:1, technická příručka. Nezakryté betonové desky se také podílejí na tepelném hospodaření budovy jako sálavé nebo chladicí plochy. Když na knihovnu zasvítí slunce, ožije surový beton veselými barvami, které se odrážejí od barevných podlah. Architekti z Projektilu se podle Brychty snaží věci nevymýšlet, ale nechávat vznikat samovolně, což ukazují právě na výtvarném řešení podlah: „Dlouho jsme s grafiky přemýšleli, jak to bude uvnitř vypadat. Potom jsme přišli na technický výkres od statika s barevnou mapou průhybu stropních desek, kterou jsme přenesli na podlahy. A bylo hotovo.“
Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové stojí na břehu Orlice, v sousedství Gočárovy koželužské školy

Dalším významným výtvarným prvkem jsou hravé kresby na ochozech, zlidšťující monumentální prostor. Počmárané betony návštěvníky uvolní, usmívají se, když na ně pohlédnou, pokaždé mohou najít mezi kresbami něco nového. V médiích byli architekti z Projektilu chváleni za otevřenou spolupráci s dalšími tvůrci, společná synergie pak vedla k tak originálnímu designu. „Máme odvahu nechat tvořit i jiné lidi, důvěru v jejich schopnosti. Oni nám pak třeba i počmárají betony, popíšou schody… Jsou to další vrstvy v architektuře, přidaná hodnota, která ale značně ovlivňuje výsledný dojem z našich domů. Otevřenost k spolupráci je pro náš ateliér signifikantní,“ dodává Brychta.

Bibliotéka pro Gočára

Osud NTK byl několik let nejistý. Nebýt osobnosti ředitele Martina Svobody, nejspíš by žádné počmárané betony v Dejvicích nikdy nebyly. Během čtyř let, kdy projekt NTK přešlapoval na místě, se architekti z Projektilu účastnili dalších tří anonymních architektonických soutěží na knihovny. Jedna z nich, Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové, už stojí. A opět je to v kontextu současné české architektury vysoký nadstandard. Další návrh z Projektilu, městská knihovna v Kutné Hoře, je ve fázi územního rozhodnutí. Možná má Projektil téma knihoven natolik osahané, že už od nich nemůže vyjít špatný projekt. Podle Adama Halíře ani nehrozí, že by se jako tvůrci opakovali či vykrádali: „Každá naše knihovna je jiná. Jenom mají společnou otevřenost a respekt k místu.“
Pro svůj skvělý urbanismus si Gočárův Hradec Králové respekt určitě zaslouží. Stejně jako výborný pozemek, který byl knihovně přidělen. Stojí na břehu řeky Orlice, v sousedství Gočárovy koželužské školy a jen pár minut chůze od historického centra. Architekti místo zvýraznili či „zaškrtli“ stavbou na půdorysu ostrého X. Zůstalo však průchozí, protože přes průchody v jejích křídlech si lze zkracovat cestu. Betonový plášť zdobí rastr kruhových oken, kruhové jsou také světlíky ve stropech nad studovnami. „Koncept X evokuje odlitý štoček písma, pevnou hmotu. A do pevné hmoty potřebujete udělat díry tak, aby tu hmotu nerozbily. Nejvhodnějším možným způsobem je kulatá díra,“ říká Halíř. Tyhle díry by prý mohly evokovat děrné štítky, ale kdo si dnes na tak archaickou technologii vzpomene? Uvnitř knihovny jsem si nemohl nevzpomenout na vězeňskou architekturu – jak se její křídla sbíhají do komunikačního tubusu se schodištěm a výtahy. Při stoupání po schodech se nabízí, pokud pohlédnete vzhůru, úžasná hra křivek a přímek, jak se schodiště mezi patry pravidelně křižují v kruhovém tubusu.
Centrální prostor bohužel zaplnil uživatel výstavními panely a dalšími objekty, a tím ho znehodnotil. Zbytečný je též oddělený vstup a výstup do knihovny, do organismu budovy není dostatečně integrována kavárna, respektive je přístupná jen zvenčí. Na židlích tu mají látkové „zámecké“ potahy, které se k monolitickým pohledovým betonům a kruhovým oknům opravdu nehodí. Přes kruhová okna je ale netradiční výhled ven, i na Gočárovu koželužskou školu. Příděl světla je přes ně menší, což vůbec nevadí, protože stoly pro návštěvníky jsou většinou přímo pod nimi. Každý druhý dnes stejně pracuje na notebooku, světlo spíš vadí, a mezi regály se musí svítit tak jako tak.

Ikony naší doby

„Knihovny jsou jednou z mála možností, jak postavit ikonografickou stavbu. Tyhle stavby reprezentují společnost,“ říká architekt Brychta. Studio Projektil architekti tuhle šanci už využilo dvakrát a doufejme, že ne naposled. Jinak je Brychta k českému prostředí skeptický. „Státní instituce se chovají alibisticky. Nechtějí věci měnit, posouvat dopředu, ale jen opravovat.“ Smutným příběhem nevyužitých možností je podle něj rekonstrukce Národního muzea a Klementina, kde ani pořádně nevíme, kdo je hlavní architekt. „Kdyby ředitelem NTK nebyl Martin Svoboda ale Milan Lukeš z Národního muzea, tak to dopadlo stejně.“
 
Foto: Günter Bartoš


obsah čísla 95 ročník 2011





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek