reklama




naši partneři
 
reklama


Něha a síla (2012/96)
Jana Nekolová  
SANQUIS č.96/2012, str. 8


Prohlížím si katalogy výtvarníků Pavly Aubrechtové a Vladimíra Gebauera, její křehké ženské koláže, jeho mužské až naturalistické asambláže a obrazy krajin. Věci zdánlivě odlišné, přitom něčím blízké. Ti dva mají skoro stejné datum narození, stejnou adresu v Novém Strašecí. Na společné cestě, výtvarné i životní, jsou už celých čtyřicet let.


Cesta to byla často krkolomná, ale oni z ní neuhnuli. Šli a vlastně po ní jdou stále dál. Dříve žili stranou od oficiálního výtvarného dění, nyní sice vystavují, ale žijí daleko od uspěchaného životaběhu dnešních dní. Procházeli jsme spolu ztichlou galerií, za každým z jejich obrazů, koláží i asambláží byl příběh, vzpomínka. Pavla a Vladimír se vzájemně doplňovali, někdy i s úsměvem přeli. Jako by se na tu cestu vydali znovu, a mě pouze přizvali, abych naslouchala. Byla jsem tomu ráda.
 

Pavla Aubrechtová a Vladimír Gebauer se vzali po ukončení vysoké školy roku 1971. Tento rok oslavili čtyřicet let společné cesty životem. Životem uměleckým i osobním.


Neklidná šedesátá léta
Pavla Aubrechtová vystudovala u profesora Františka Muziky na VŠUP, zajímala ji grafika a kresba, japonské dřevořezy. Vladimír Gebauer se o kousek dál, na AVU, u profesora Františka Jiroudka zabýval krajinomalbou. Na cestě k výtvarnému umění však jednou zaváhal. Na základní škole si nejprve napsal studium na lesnické škole. Na poslední chvíli přihlášku změnil. „Malováním jsem si přinášel kousek přírody domů, možná právě proto jsem se někde uvnitř rozhodl pro malbu.“ Oba dva na škole zažili neklidný konec šedesátých let i pozvolný nástup normalizace. Absolvovali roku 1970. Bylo jim dvacet čtyři, před nimi celý život. Kolem nich však začíná další období českého temna, zanedlouho se zavřou hranice, mnoho lidí si klade otázku, co bude dál? Jenže člověk někdy i v těch nejvypjatějších emocionálních okamžicích musí řešit věci čistě pozemské. Před Vladimírem byla povinná vojenská služba. „Pro nás ten rok začal kupodivu dobře. Po čtyřech měsících se mi podařilo získat modrou knížku. Další rok jsme se vzali, koupili si ruinu, a pak jsme ji několik let dávali dohromady. Dělal jsem všechna možná řemesla.“ V té době jim moc času na samotnou tvorbu nezbývalo. Jen když odjeli na stipendijní pobyt – tři měsíce se pak nemuseli starat o živobytí a mohli v poklidu tvořit.
 
Kredenc Pavly Aubrechtové skrývá mnoho zajímavých drobností

Jste příliš moderní!
Jedno ze stipendií bylo na téma Lidic. „K Lidicím jsme přicházeli pěšky, zrovna zapadalo slunce, byla trochu mlha, trochu mrzlo…“ vzpomíná si Pavla. Vladimír vytvořil působivý cyklus kreseb s koláží. Schvalovací komisi se jeho věci nelíbily. Prý jako by tam vybuchl plyn, poznamenal někdo. Ani Pavla u komise neuspěla. „Bylo svazující vědět, kdo vaše obrazy hodnotí.“
Oficiálním místům se jejich práce zdály příliš moderní. Když někde své obrazy nabídli, byli odmítnuti. „Ředitel galerie v Mělníku mi chtěl uspořádat výstavu. Všechno ale nejdříve musela schválit středočeská komise. Když se otevřely dveře, zaslechl jsem, jak někdo říká, že mé obrazy jsou mimořádně agresivní, dokonce tam zazněl termín gebauerismus!“ Těžko si představit, jak člověk může tvořit bez konfrontace s ostatními malíři, bez diváka. Vždyť v tom je přece celý smysl tvorby – ukázat ji ostatním. „Nebyla žádná naděje, že kromě našich přátel naše věci někdo někdy uvidí,“ říká Pavla. Žili bez pravidelného příjmu, bez možnosti něco prodat. Občas jim pomohla náhoda, jako setkání v lese, kam si šli pro vánoční stromek. Investor nedaleké výstavby dálnice měl stejný úmysl. Dělali pak pro něj na mosty cedule s letopočtem, sádrové modely, které se odlévaly do bronzu… Nebo se podíleli na výzdobě mateřských školek. „Nemohli jsme mít děti, kdybychom je měli, určitě by jeden z nás musel restaurovat nebo učit. Takhle byl život prostě někdy lepší, někdy horší,“ dodává stoicky Pavla.
 
Pavla Aubrechtová, Bez názvu, březová kůra a akvarel na papíře, 1981, výřez
 
Vladimír Gebauer, Trny, zač 80.let, asambláž dřevo a papír
 
Pavla Aubrechtová, Padrť, 2009, Asambláž, nitě, stužky na dřevitém papíře z lýka, výřez

Galerie H a Krabičky
K těm lepším okamžikům patřila i jejich cesta na Západ. Trochu konspirativní, jak v té době bylo zvykem. Pavla „doprovázela babičku“, o jejíž existenci samozřejmě nic nevěděla. Před odjezdem podepsali, že se nebudou stýkat s emigranty, pak u nich bydleli. Paříž, Londýn, Amsterdam! Najednou viděli na vlastní oči slavné originály, viděli, kam směřuje umění za hranicemi všedních normalizačních dní. Potvrdili si, že oni sami jdou ve své tvorbě správným směrem.
 
Vladimír Gebauer, Kalendář 2, 1998-1999, Asambláž, překližka, dřevo, papír drát

Pak tu také byla Galerie H bratří Zdeňka a Jiřího Hůlových, kteří v Kostelci nad Černými lesy zrekonstruovali starý dům. Stodolu a zahradu proměnili na soukromou galerii. Uzavřený prostor, schovaný před zvědavýma očima policie. Setkávali se tu výtvarníci, jejich přátelé, takový malý ostrov svobody. Vladimír a Pavla s nimi spolupracovali od počátku, pomáhali s instalacemi, účastnili se všech jejich akcí. Jako například Čtyřverší – projektu na hranici výtvarného umění a poezie. Anebo úspěšných Krabiček. „Továrna, která vyráběla dřevěné rozkládací košíčky na šití, nabízela zmetky – krabičky různých 14 rozměrů. Jiří se Zdeňkem oslovili spoustu výtvarníků, aby prázdné krabičky zaplnili. Každý po svém.“ Vladimír jich tehdy udělal devět, vložil do nich nalezená dřívka, větvičky, drátky, noviny, inspirací mu byla příroda a krajina i život kolem. Později na ně navázal i svými asamblážemi. Krabičky se staly nedílnou součástí i Pavlíniny tvorby. Do svých krabiček vkládá laboratorní sklíčka, zkumavky se stočenými drátky, barevné skleněné střepy, korálky či přívěsky. A také dětské nádobíčko.
 
Pavla Aubrechtová, Krabička III, 1983, asambláž, výřez
Vladimír Gebauer, Kruhy, 2006, dřevo, hobra, dřevotříska, klihová barva, výřez

Něha i síla
„Nad díly Pavly Aubrechtové mne často napadá úsměvná otázka, jak je možné, že dílo tak křehké může být tak silné, a jak je možné, že poselství tak něžné může být tak tvrdošíjné. A je mi jasné, že je tomu tak, protože taková je ona sama,“ píše Jana Orlíková. Důležitým materiálem je pro ni i papír. Papír ruční, jemný cigaretový, z Indie či Číny, papír trhaný, stříhaný nebo rozemletý v mlýnku na nudle. „Mne papír sám o sobě inspiruje. Podle jeho síly použiji jinou techniku, jinou kresbu, materiál je pro mne důležitý, stejně tak jako zážitek z přírody, z četby či setkání.“ Na svých kolážích ráda používá stříbrné papírky z cigaretových krabiček. Těmi ji hojně zásobuje její manžel.
 
Pavla Aubrechtová, Krabičky VI, 1983, asambláž, výřez
Vladimír Gebauer, Reliéf, 1984, dřevotříska, překližka, klihová barva

Jedinečnost Vladimírova díla slovy Jiřího Hůly spočívá „v silném vztahu ke každému motivu, k použitému materiálu, ve zjitřeném citu. Pocit veliké krásy ale vždycky hraničil s bolestí. Bolí natržený papír, zlomená tužka, bolestivá je čára dělící plochu plátna, barevná skvrna na bílém papíru. Co bolí, je možná zraněné, určitě živé…“ Náhodně nalezené předměty mohou samy o sobě inspirovat. „Člověk svou práci musí dělat podle svého citu, jak vše prožívá. Je na tomto světě na chvíli, musí těžit z toho, co pozná, co jej ovlivní, co jej inspiruje,“ dodává Vladimír Gebauer.
Ženský a mužský svět. Ženská něha a mužská síla. Anebo naopak? Koláže Pavly v sobě mají sílu, asambláže a obrazy Vladimíra obrovský cit. Oba dva jejich světy se odlišují, přitom vzájemně doplňují. Kdysi spolu tvořili v jedné místnosti, i když byla oddělená přepážkou. Pavlu však občas rozčilovalo Vladimírovo sakrování. „Někdy si prostě potřebuji trochu zanadávat, zvlášť když to jde ztuha.“ Teď má každý svůj ateliér. Ten Pavlin je momentálně úplně prázdný. Je celý přestěhovaný do Muzea Montanelli. Kredenc, kde má své „výtvarné nádobíčko“, stůl s mlýnkem na nudle, u kterého tvoří. Když se za něj posadíte, na protilehlé stěně uvidíte to, co Pavla Aubrechtová vidí z okna při práci. Co se asi za oknem skrývá, a je právě tento výhled její inspirací?

Pavla Aubrechtová (*1946)
Narodila se v Praze, po Střední odborné škole výtvarné studovala u Františka Muziky na VŠUP.

Vladimír Gebauer (*1946)
Narodil se v Kladně, po Střední odborné škole výtvarné studoval u Františka Jiroudka na AVU. Oba výtvarníci žijí a pracují v Novém Strašecí.

V Muzeu Montanelli právě probíhá jejich společná výstava. „Vystavená díla se v citlivé instalaci prezentují jak v kontextu s prvotní tvorbou Aubrechtové a Gebauera, tak v setkání s pracemi českého výtvarníka Radka Kratiny, ke kterému oba umělci chovali přátelský, srdečný vztah.“

Tajemství Pavly Aubrechtové a Kabinet Vladimíra Gebauera – tak zní název výstavy. Na pozvánce, která je vlastně koláží, má Pavla Aubrechtová v rukou kapra. Oba jsou totiž vášnivými rybáři. A že je kapřík pěkný kousek! Jen místo němé rybí tváře je tvář Vladimíra. Ten s úsměvem poznamenává: „Kapra jsem ale chytil já!“ TAJEMSTVI PAVLY AUBRECHTOVE A KABINET VLADIMIRA GEBAUERA, MUZEUM MONTANELLI, PRAHA, DO 31.1., WWW.MUZEUMMONTANELLI.COM


Foto: Oto Palan, Günter Bartoš



obsah čísla 96 ročník 2012





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek