reklama




naši partneři
 
reklama


Hledáme pochopení a zájem (97/2012)
Jana Nekolová  
SANQUIS č.97/2012, str. 44


Kdysi někdo navrhl, aby se Jedličkův ústav přestěhoval na okraj Prahy. Naštěstí k tomu nedošlo. Jedličkův ústav přece na Vyšehrad patří! Založil ho tady – v nádvorním domku číslo 13 – přesně 1. dubna roku 1913 profesor Rudolf Jedlička. Dnes „jeho“ ústav poskytuje vzdělání a ucelenou rehabilitaci handicapovaným dětem od 6 do 26 let.
Volný čas tráví každý po svém, při táboráku, při hře boccia či na maturitním plese
 
Ještě roku 1989 byl Jedličkův ústav ukryt bezpečně za neproniknutelným plotem, snad aby na děti nebylo moc vidět. Dnes je otevřeným prostorem, kam může zajít kdokoli. Ať už do Takavárny, na sportovní hřiště či na různé akce. Kromě školy a internátu mají klienti „Jedle“ k dispozici také vyhřívaný bazén, budovy s rehabilitačními místnostmi či byty, ve kterých si nanečisto zkoušejí žít samostatně. A co se stalo s domečkem č. p. 13? Učí se v něm švadleny, knihaři, jsou tu také keramické dílny, ateliéry pro práci s dřevem i na pletení košíků. Za těch dvacet let se opravdu mnohé změnilo k lepšímu. O Nadaci Jedličkova ústavu, která působí v rámci volného seskupení Centra služeb Vyšehrad, jsem si povídala s její ředitelkou Alenou Peštovou. A nejen o Nadaci.

Předpokládám, že posláním nadace je pečovat o handicapované děti žijící v Jedli. Anebo...?
Nadace byla založená roku 1990 z podnětu rodičů dětí, které v tu dobu pobývaly v Jedličkově ústavu. Rodiče chtěli tenkrát zlepšit nejen výchovně vzdělávací podmínky, ale i rehabilitaci a společenské vyžití a uplatnění svých dětí. Původní poslání nadace přetrvalo, ale postupem doby se začaly zvyšovat především nároky na vedení nadace. V polovině 90. let se správní rada proměnila a dnes v ní nejsou zastoupeni jen rodiče klientů, ale z padesáti procent také zaměstnanci Jedličkova ústavu a škol. Přemýšlíme o tom, že bychom skladbu správní rady ještě více proměnili, chybí nám odborníci. Potřebujeme někoho z oblasti bankovnictví, realit, kdo nám poradí, aniž by byl osobně zainteresován. Staráme se o nabytý majetek, sháníme finanční prostředky, organizujeme veřejnou sbírku. Nicméně příjmy klesají.
 
Vidíte a já bych si myslela, že lidé přispívají čím dál více.
V letech 1999–2001 jsme veřejnou sbírkou vybrali každoročně nejméně jeden a půl milionu korun. Loni už pouze pět set šedesát tisíc. Od roku 2000 však vzrostl počet organizací pomáhajících v neziskovém sektoru. Také vznikly významné nadace s celorepublikovou působností, které mají v některých případech velkou mediální podporu, nezřídka bývají zaštítěny známou tváří. Lidé mají větší možnost výběru, kam směřovat pomoc. Náš současný úkol číslo jedna je vypracovat novou marketingovou strategii, věnovat pozornost PR a připravit takové projekty, které zaujmou.
 
Nepoohlédnete se také po nějaké známé osobnosti?
Chystáme se k tomu. Během uplynulých 20 let nás několikrát podpořily a spolupracovaly s námi vynikající osobnosti, ale rádi bychom si vybrali někoho, kdo nám bude rozumět, koho osloví konkrétně naše prostředí a naše potřeby. Nechceme jenom známou tvář, ale i pochopení a zájem.

Jsou velké bohaté firmy ochotné přispívat?
Neřekla bych, že by byly tak moc ochotné. Na druhou stranu velké firmy mají často své nadace se svým programem. Když někoho oslovíme, přivedeme k nám nebo nás i sám navštíví, vše mu ukážeme, zdá se, že zájem má. Ale dál se neozvou a neřeknou, proč zájem upadl. Někdy se setkáváme s tím, že po nás firmy chtějí silný příběh konkrétního člověka. My se snažíme chránit soukromí svých klientů a nevystavujeme jejich těžký stav na oči veřejnosti. Jsou to silné příběhy, ale tímto způsobem na charitu vybírat nechceme. Vnímáme to jako „laciný“ tlak na přispěvatele. Snažíme se říct: ‚Podívejte se, tady jsou mladí lidé, potřebují zaplatit asistenta, koupit vozík, potřebovali bychom je zaměstnat…‘ Raději tedy představujeme firmám své projekty a program a konkrétní pomoc pro jednotlivce zajišťujeme z celorepublikové kasičkové sbírky.

Necítíte někdy beznaděj?
Pokud se dennodenně setkáváte s lidským trápením a nemůžete ze statutu Nadace pomoci, beznaděj občas pocítíte. O klienty Jedličkova ústavu je postaráno dobře, můžeme pomoci i absolventům do 30 let jejich věku. Občas se na nás ale obrací i lidé mimo ústav a já je musím bohužel odmítnout. Zrovna teď připravuji odpověď na srdceryvný dopis maminky, která nás prosí o finanční výpomoc s doporučenou alternativní léčbou pro syna. Když to moji kolegové, lékaři, viděli, říkali, že by se dalo mluvit až o nátlakovém jednání ze strany distributorů léků. Musím odmítnout, nejenom proto, že onen chlapec není naším klientem, ale léčebný efekt by byl téměř nulový. Ale rozumíme tomu, že v těžké situaci se každý chytá jakékoli naděje. Zatím tedy nemáme zdroje, abychom mohli změnit statut nadace a způsob podpory.

Pomáhá Nadace dětem také s integrací do společnosti?
Nadace se svou pomocí snaží podpořit integraci v různých rovinách – je to buď konkrétní pomoc organizacím, které samy pořádají program nebo zajišťují osobní asistenci. V loňském roce nadace založila obecně prospěšnou společnost, jejímž cílem je právě vytvoření pracovních míst a pomoc při zaškolení mladých lidí v práci na PC. Samozřejmě že přispíváme i jednotlivcům na jejich osobní asistenci, vzdělávání či pomůcky. V Jedličkově ústavu je několik bytů, kde mohou na rok vyzkoušet samostatné bydlení jeho absolventi. Vyzkouší si tu, jak jsou schopni sami fungovat, přitom mají v případě potřeby někoho nablízku.

A jak se na děti z Jedličkárny dívá dnes veřejnost?
Zlepšení přístupu většinové společnosti k lidem s postižením je od konce totality patrné. Téma už není tabuizováno, objevuje se v médiích a různých kampaních. Lidé chtějí pomáhat. Přesto stále existují předsudky a nezájem. Často se lidé s postižením setkávají s podceňováním. Kolega na vozíku, který vystudoval vysokou školu, říká, že lidi s ním občas mluví, jako by nebyl mentálně v pořádku.

Co bariéry fyzické?
Když sem přijedou vozíčkáři z Kanady, USA nebo západní Evropy, říkají, že doma si nepřipadají handicapovaní, ale tady u nás ano. Stěžují si i na dopravu. Dnes už jsou často na chodnících bezbariérové nájezdy, jenže někdo zaparkuje tak, že vozíčkář nemůže tam ani zpátky. Na druhou stranu studentky pedagogické fakulty před časem mapovaly, jak se cestuje po Praze na vozíčku a jak jsou Pražané ochotni pomoci. Bariéry v dopravě byly omezením, ale lidé byli ohromní, nebyli lhostejní, pomáhali.

Práce v ústavu musí být jistě psychicky vyčerpávající. Jaký typ člověka tu může pracovat ?
Musí být empatický, musí jej zajímat pomoc druhým. Nedá se říct, že bychom měli typického zaměstnance, už proto, že je v Jedli potřeba řada rozdílných odborných profesí i pomáhajících profesí. Je to práce náročná, nejen po psychické, ale i fyzické stránce, proto má každý na začátku pouze smlouvu na jeden rok, když se osvědčí a má sám zájem, může pokračovat.

Práce je to náročná, ale zároveň určitě dává člověku pocit naplnění a smysluplnosti.
Když jsem v roce 2003 do Jedličkova ústavu a škol nastoupila a šla poprvé na oběd do naší školní jídelny, uvědomila jsem si, kolik je zde mladých lidí, kteří mají velmi těžký úděl. Bylo to velmi intenzivní být uvnitř. Jako matka jsem si říkala, jestli zvládnu pracovat v takovém náročném a pro mne novém prostředí. Když jsem ale po pár dnech viděla, kolik lidí se snaží pomoct, jaké úsilí a péče je zde mladým lidem věnována a jak oni sami se snaží studovat, cvičit, rozvíjet své možnosti, dodalo mi to sílu. Ano, ta práce smysl má.

Profesor MUDr. Rudolf Jedlička
(20. 2. 1869 – 26. 10. 1926)
„Není důležité člověku, aby žil dlouho, ale aby člověk byl uspokojen svým způsobem života a šťasten svým konáním: je-li v tomto štěstí člověka obsažen i kousek štěstí jiných, pak je život krásný.“ Takto kdysi reagoval zakladatel Jedličkova ústavu profesor MUDr. Rudolf Jedlička, když děti z „jeho“ ústavu vyslovily přání, aby se dožil vysokého věku. Rudolf Jedlička byl nejen vynikajícím chirurgem, rentgenologem a radiologem, ale i mecenášem v oblasti sociální a zdravotní. Narodil se v Lysé nad Labem v rodině obvodního lékaře. Po gymnáziu začal studovat na lékařské fakultě české univerzity, kde 28. 7. 1895 promoval. Roku 1901 habilitoval prací O subarachnoideálních injekcích a spinální chirurgické analgesii a 18. 9. 1907 mu byla udělena mimořádná profesura.
Specializoval se především na kostní a břišní chirurgii, byl i výborným diagnostikem. V lednu 1897 provedl první operaci, které předcházela diagnóza pomocí rentgenu. Rentgenologii prosazoval, v té době velmi odvážně, i jako doplněk léčby zhoubných nádorů. Roku 1921 byl profesor Jedlička jmenován prvním přednostou II. chirurgické kliniky Univerzity Karlovy v budově Pražského sanatoria v Podolí (dnes Ústav pro péči o matku a dítě). V té době to byla jedna z nejmodernějších nemocnic, kterou sám Jedlička navrhl a dokonce i z části financoval. Pro kliniku zakoupil první rentgenový přístroj.
V roce 1911 se Rudolf Jedlička, s hluboce lidským přístupem k pacientům a ochotou vždy pomoci stal předsedou „Spolku pro léčbu a výchovu rachitiků a mrzáků“. Cílem spolku bylo založit instituci, která by poskytla postiženým dětem ucelenou léčbu. A jak by podle Jedličky měla léčba vypadat? Mělo by to být odborné léčení spojené s odbornou výchovou, s cílem pokud možno samostatného a plnohodnotného života každého jedince. 1. dubna 1913 zahájil ústav činnost na Vyšehradě a dodnes, i když v jiné podobě, prosazuje principy svého zakladatele. Zdroj: www.nadaceju.cz

Ing. Alena Peštová (*1957)
Dříve pracovala jako středoškolská učitelka, poté působila v ziskovém sektoru. Od roku 2003 byla členkou správní rady Nadace Jedličkova ústavu. Od 18. listopadu 2010 stojí v jejím čele.

Léčebné rehabilitace pro klienty Jedličkova ústavu

Fyzioterapie
Individuální cvičení probíhá paralelně s výukou. Žáci prvního stupně cvičí 2–4x týdně, starší děti 1–3xtýdně. K léčbě akutních bolestí je využívána vodoléčba, používají se i speciální přístoje MOTO-med, S-E-T rekord. Nabídka konzultací a instruktáže cvičení rodičům.

Hipoterapie
Individuální terapie především pro děti s DMO, vadným držením těla a svalovými onemocněními. Hipoterapii vedou zkušení fyzioterapeuti ve spolupráci s ekologickou farmou Toulcův Dvůr v Hostivaři. Při hipoterapii je kůň veden vodičem krokem, klient je pasivní, pouze je na koni polohován za účelem dosažení terapeutického cíle – normalizace svalového napětí.

Ergoterapie
Název pro různé hravé, zábavné, rukodělné činnosti, práce v zájmových uměleckých a řemeslných dílnách. Cílem ergoterapie je podporovat aktivní přístup k uchování si svého zdraví a celkové kvality života, přispívat k integraci do společnosti formou předpracovní léčebné rehabilitace.

Logopedie
Probíhá nejčastěji formou individuálních terapeutických sezení. Nejčastěji se tu logoped setkává s následujícími logopedickými diagnózami: vývojová dysartrie, dyslalie, anartrie, vývojová dysfázie, posttraumatická afonie, afázie, balbuties, rhinolalia aperta, opožděný vývoj řeči.

Rehabilitační inženýr
Práce rehabilitačního inženýra je zaměřena na zpřístupnění výpočetní techniky dětem v JÚŠ.
Zdroj: www.jus

Foto: archiv Nadace Jedličkova ústavu, Günter Bartoš


obsah čísla 97 ročník 2012





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek