reklama




naši partneři
 
reklama


Pán v buřince
Jana Nekolová  
SANQUIS č.96/2012, str. 24


Když René Magritte spatří obraz Giorgia de Chirica Píseň lásky, poznamená si: „Mé oči poprvé uviděly myšlenku.“ Roku 1926 namaluje svůj první surrealistický obraz Ztracený žokej. Dílo tohoto výsostného mystika vystavuje vídeňská Albertina do 26. února.

V přítmí kavárny Cyrano, nedaleko Moulin Rouge, na rohu ulice Lepic a bulváru Clichy, se mezi pátou a šestou hodinou schází zajímavá společnost. Popíjí pernod či picon-pivo (s kapkou grenadiny), vášnivě se dohaduje, předčítá své pamflety, sepisuje manifest. Právě probíhá pravidelná schůzka surrealistů. Je tu André Breton, Paul Eluard, Luis Buñuel, Max Ernst… Mezi nimi i nenápadný muž, belgický malíř René Magritte. Nedávno přijel do Paříže se svou ženou Georgette, zklamaný neúspěchem své první výstavy v Galerii le Centaure v Bruselu. Usadil se na pařížském předměstí Perreux-sur-Marne a přidal se ke skupině surrealistů. Španělský režisér Luis Buñuel na schůzky vzpomíná ve své knize Do posledního dechu: „Ale zvlášť mě uchvacovala morální stránka našich diskusí v Cyranu. Poprvé v životě jsem se setkal se soudružnou a přísnou morálkou, v níž jsem nespatřoval žádný rozpor. Pochopitelně byla tato surrealistická agresivní a jasnozřivá morálka namířena nejčastěji proti běžné morálce, která se nám zdála odpudivá. Odvrhovali jsme přijaté hodnoty jako celek. Naše morálka se opírala o jiná hlediska, vynášela vášeň, mystifikaci, urážku, černý smích, volání hlubin.“
 
Obtisk, 1966, olej na plátně

Klíč ke snům
„Nenávidím svou minulost i minulost jiných. Nenávidím rezignaci, trpělivost, profesionální hrdinství a všechny krásné povinné city,“ prohlašuje Magritte. Jak surrealistické! A přesto se něčím odlišoval od svých přátel Dalího, Bretona či Buñuela. Nebyl tím, kdo plánovitě pobuřoval, jako Dalí či Buñuel se nesnažil o „skandál“. René Magritte měl rád klid, se svým jemným černým humorem komentoval svět. Ale šokovat? To nechtěl. Oproti výstřednímu Dalímu na něm byla nápadná snad jen jeho buřinka, ve které se často objevuje na fotografiích. Vlastně muž s buřinkou se objevuje i na mnoha jeho obrazech. Nehybný, tvářící se nezúčastněně, jakoby bez emocí. Podivín vzbuzující sympatie, nebo přinejmenším zvědavost. Je to Magrittův autoportrét či jedna z jeho mystifikací?
Během tří pařížských let se René Magritte účastní surrealistických schůzek, přivydělává si reklamou. Jednak peněz není nikdy nazbyt, jednak svět reklamy Magritta neustále něčím přitahuje, což mu mnozí vyčítají. Ale hlavně maluje. Až sto obrazů ročně! Roku 1927 vytvořil Klíč ke snům. Na první pohled kompozice čtyř jednoduchých obrázků – taška, napůl otevřený kapesní nůž, list a mycí houba. Pod obrázky pečlivým, skoro školním písmem napsaný název. Jenže pod listem je napsáno slovo Stůl, taška se nazývá Nebe a otevřený nožík Pták. Na posledním obrázku je pod namalovanou houbou – světe, div se – název Houba. Co s tím? Má to nějaký význam? Má. Divák je vtažen do tajemství obrazu, Magritte jej přinutí se zamyslet. O to přece malíři jde.
 
Jasnozřivost, 1936, olej na plátně

Otázky bez odpovědí
Předměty běžné spotřeby v nečekaných kompozicích, obrazy plné tajemství. Parní lokomotiva, která vyjíždí z krbu jednoho obyčejného měšťanského bytu. Nudné zátiší, na kterém je láhev vína, sklenice, příbor a talíř s plátkem šunky. Z toho plátku šunky nesmyslně zírá oko. Diváka překvapí, postraší. Zvláštnost mezi zavedeným pořádkem. Před každým jeho obrazem je člověk nucen hledat souvislosti. Proč nás tak přitahuje obraz, na kterém je na jedné straně zařízený obyčejný pokoj a jeho druhá strana je neproniknutelná černočerná tma? Proč v nás vzbuzuje děs pohled do obrovského oka, v němž plují oblaka po modrém nebi? Je v něm strach, předtucha, nebo naopak naděje či překvapení? Proč člověka láká vstoupit do dutiny stromu? Ve vydlabaném kmeni svítí okna. Je za nimi jiný svět? Lepší než ten náš všední, prachobyčejný? A proč mají jeho milenci zahalené hlavy? Je důvodem vzpomínka z dětství, kdy viděl, jak jeho matku, která spáchala sebevraždu, vytahují z řeky se šaty přetaženými přes hlavu? Sigmund Freud by si s tím jistě věděl rady, ale Magritta by takové vysvětlení nezajímalo. Svá tajemství si hlídal.
 
Ilustrace ke knize Paula Eluarda Les Nécessités de la vie, 1945

Manetův balkon
Ještě za svého pařížského pobytu, roku 1929, odjíždějí s Georgette do Cadaqués k Dalímu. Spolu s ním tu jsou Buñuel a Eluard se svou ženou Galou (ta se však brzy stane ženou Dalího). Čas tráví filozofickými debatami, procházkami po mořském břehu. Jejich smysluplné řeči však občas přerušuje nesmyslný smích extravagantního pána domu. „Neptejte se Dalího, co si o tom myslí,“ říkali ostatní, „protože se bude pochopitelně smát, a na deset minut jsme vyřízeni.“ Dalí a Magritte. Na první pohled dva tak odlišní lidé. Věčně napomádovaný Dalí, přesvědčený o své výjimečnosti, a Magritte, obyčejný pán v buřince se svým jemným humorem. Přesto má jejich dílo mnoho společného. Oba dva si například rádi dělali dobrý den ze svých předchůdců. Tak jako Magritte a jeho Manetův balkon. Obraz impresionistického mistra Balkon věrně zachycuje postavy. Všechny detaily oblečení, okamžik výrazu lidských tváří. Jak si s tím poradil pan surrealista? Místo postav jsou na balkoně dřevěné rakve. A Magritte si dává tu práci, aby dřevěné, dekadentní rakve byly ve stejných polohách jako na slavném Manetově obraze. Jen kytka v květináči je věrnou kopií mistra okamžiku.
 
Edouard Manet, Balkon, 1868–69, olej na plátně, vpravo: René Magritte, Manetův balkon, 1949, olej na plátně
Ohrožený vrah, 1927, olej na plátně, New York, The Museum of Modern Art

Magrittovi a jeho ženě však ve Francii pomalu docházejí peníze. Roku 1930 se proto vracejí do Belgie. Od rušného pařížského života a výstředních přátel se René Magritte uchyluje do ústraní. Až do své smrti žije nenápadně „normálně“. Potkává se s belgickými surrealisty, vydává revue. Vystavuje v Belgii, Londýně, Římě i v New Yorku. Se svými přáteli Bretonem, Eluardem i Dalím si dopisuje. Většího uznání se však dočká až na sklonku svého života. Umírá na rakovinu slinivky 15. srpna 1967.
 
Noční pták, 1928, olej na plátně, Essen, Museum Folkwang

René Magritte (1898–1967)
Belgický malíř René François- Ghislain Magritte se narodil 21. listopadu 1898 v rodině krejčího a kloboučnice. Po matčině tragické smrti se spolu se svým otcem a dvěma bratry přestěhoval do Charleroi. Tam se seznámil se svou budoucí ženou, Georgette Bergerovou. V letech 1916 až 1917 studoval na Akademii des Beaux-Arts v Bruselu. Talent surrealistického malíře uznali kritici až v šedesátých letech minulého století.
 

Foto: archiv, © Charly Herscovici Brusel – 2011 © VBK Vídeň, 2011, © RMN, Hervé Lewandowski repro z knihy Magritte ,Taschen 1993


obsah čísla 96 ročník 2012





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek