reklama




naši partneři
 
reklama


Konec tichého teroru
Günter Bartoš  
SANQUIS č.96/2012, str. 63


Východoněmeckou tajnou policii Stasi označili za „meč a štít dělnické třídy“. Zlomil se v lednu 1990.

Po pádu Berlínské zdi dne 9. listopadu 1989 bylo jen otázkou času, kdy zanikne i „stát dělníků a rolníku“, jak se deklarovala Německá demokratická republika. Pro většinu občanských aktivistů už tehdy nebyla největším soupeřem východoněmecká komunistická strana, která se pomalu rozkládala, ale nenáviděná tajná policie. Ministerium für Staatssicherheit – Ministerstvo státní bezpečnosti, známé pod zkratkou Stasi. To bylo v polovině listopadu 1989 přejmenováno na Úřad pro národní bezpečnost (Amt für Nationale Sicherheit – AfNS) a dlouholetého šéfa Ericha Mielkeho nahradil u kormidla jeho zástupce Wolfgang Schwanitz. Občanské iniciativy to považovaly za pokus Stasi zachránit. Proto na jednáních u kulatého stolu požadovaly zrušení AfNS a obsazení ministerských budov v Normannenstrasse v Berlíně – Lichtenbergu, aby se zabránilo likvidaci tajných dokumentů. Skartovačky však už tehdy jely naplno. Podobně jako jiné východoevropské tajné služby připravovala Stasi přeměnu NDR na demokratický kapitalistický stát s tím, že si ho „zprivatizuje“, jako to udělala třeba Putinova KGB v Rusku.
 
Znak Stasi, proslulého ministerstva strachu v NDR

Na to jim však nezbyl čas, dějiny běžely rychleji. Odpoledne 15. ledna 1990 se před komplexem Stasi na Normannenstrasse začali scházet demonstranti. Když jich bylo na dva tisíce, vzali budovu útokem. Příslušníci Volkspolizei rabování davu jen přihlíželi. Z oken létal nábytek i fotografie Honeckera, na chodbách se válely tajné spisy a střepy z roztřískaných vitrín. Jenže kdo vstoupí do budov na Normannenstrasse, vstupuje zároveň do světa lží a manipulací, kde věci často nejsou tak, jak na první pohled vypadají. Časem se ukázalo, že agenti Stasi davem manipulovali, směřovali ho na nedůležitá místa a naopak využili zmatek k tomu, aby zlikvidovali další citlivé dokumenty a zahladili po sobě stopy.

Stát ve státě
Stasi se zformovala v roce 1950 z policejních a bezpečnostních složek, které pod ruským vedením vznikly ve východní části Německa v roce 1945. Zrodila se k „obrazu KGB“ a byla také KGB kontrolována až do konce. Oficiálně byla „nástrojem aktivní podpory v uskutečnění rozhodnutí strany,“ jak tichý teror popisoval jazyk komunistické ideologie.
V roce 1989 žilo v NDR 16,4 milionů obyvatel. Stasi tehdy měla 91 015 zaměstnanců a 174 200 prokázaných spolupracovníků či donašečů. Jejich celkový počet se však odhaduje až na půl milionu. Východoněmecká společnost tak byla infiltrována a kontrolována způsobem, jaký v evropské historii nemá obdoby.
 
Hlavní budova Stasi
Zadržovací vazba
Erich Mielke a jeho parta
Pokoj Ericha Mielkeho,

Vybavení Mielkeho pracovny
 

Odposlouchávací zařízení

V zahraničí Stasi operovala ponejvíc v Západním Berlíně a Spolkové republice Německo, kde pro ni pracovalo 15 000 agentů. Nejznámějším byl Günther Guillaume, osobní asistent bývalého západoněmeckého kancléře Willyho Brandta, který po odhalení agenta musel sám rezignovat. Stasi se nezříkala žádné špinavosti. Organizovala únosy a vraždy disidentů, podporovala teroristické skupiny jako RAF, rozjížděla dezinformační kampaně i puče v zemích třetího světa. Tajný stát ve státě přišel daňové poplatníky na 3,6 miliard marek ročně, což představovalo 1,3 procenta HDP.
Když se řekne Stasi, musí se hned dodat Mielke. Erich Mielke. Ministerstvo strachu řídil od roku 1957 až do listopadu 1989, kdy ho odvolali. Byl jeho ztělesněním. Od roku 1961 sídlila Stasi v rozsáhlém administrativním komplexu na Normannenstrasse, tedy v panelákově nehezké části Berlína, v Lichtenbergu, kde ve více než dvaceti budovách pracovalo sedm tisíc zaměstnanců. Mielke obýval kancelář v druhém patře budovy č. 1, jejíž interiér se podařilo zachránit téměř v autentické podobě. Okna jsou zde zakryta kvůli družicím a odposlechům. Masivní dřevěný nábytek byl ve své době považován za luxus, dnes však kancelář a její zázemí působí až asketicky. Mielke byl kovaný komunista. Požitky ho nejspíš nezajímaly, libido si uspokojoval mocí. Ze své kanceláře, kterou takřka neopouštěl, kontroloval a ničil „životy těch druhých“.
 
Vězení v budově Stasi

Nepotrestané zločiny
Mielkeho zadrželi v prosinci 1990. V roce 1993 ho odsoudili k šesti leům vězení za vraždu dvou policistů v roce 1931. Po dvou letech ho však z vězení propustili na podmínku, a za zločiny Stasi ho nikdy nesoudili. Ze zdravotních důvodů. V roce 1999 Mielke dokonce vysoudil finanční kompenzaci za pobyt ve vězení. Zemřel ve věku 93 let v domě s pečovatelskou službou.
Nepotrestán zůstal i druhý architekt Stasi, Marcus Wolf, který od roku 1957 řídil zahraniční operace. Prý byl jedním z největších mistrů špionáže studené války. Zemřel klidně ve spánku ve svém berlínském bytě ve věku 83 let. Až na pár střílejících pohraničníků nebyli příslušníci tajné policie vlastně vůbec potrestáni.
Tichý teror Stasi připomíná muzeum v budově č.1 na Normannenstrase, které vzniklo z iniciativy občanských aktivistů na podzim 1990. Prošlo rozsáhlou rekonstrukcí za 11 milionů eur a v půlce ledna 2012 by se mělo znovu otevřít. V připomínání temných stránek vlastní historie jsou Němci přeborníci. V trestání zločinů už nikoliv. WWW.STASIMUSEUM.DE

Foto: Günter Bartoš a archiv Stasi


obsah čísla 96 ročník 2012





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek