reklama




naši partneři
 
reklama


Elegantní chrámy smrti
Günter Bartoš  
SANQUIS č.97/2012, str. 54


Krematoria v Bratislavě a Pardubicích představují v kontextu československé architektury mimořádné stavby.
Pohled z bratislavské obřadní síně – loučka se sochou, za ní staré borovice a duby.

Co potřebuje architekt
k tomu, aby vytvořil dílo světové úrovně? Na návrhu bratislavského krematoria nám slovenský tvůrce Ferdinand Milučký (nar. 1929) ukázal, že vlastně docela málo. Do svažitého parku za městem umístil střídmou kompozici jednoduchých kubických hmot. Ani materiály nejsou nijak exkluzivní – beton, kámen, sklo a dřevo. Redukcí výrazových prostředků však Milučký úspěšně posunul architektonický výraz až ke krajním polohám abstrakce. „Krematorium, rozloučení s odcházejícími blízkými, je duchovní sférou. Pokoušel jsem se vytvořit co nejabstraktnější architekturu – je to však trochu paradox, poněvadž výrazové prostředky architektury jsou hmotné,“ vysvětluje Milučký v rozhovoru pro internetový portál ASB. Historik architektury Zdeněk Lukeš označil Milučkého minimalismus za zjevení: „Podle mého názoru je to nejvýznamnější realizace na území bývalého Československa po druhé světové válce.“

Harmonie otevřených forem

Bratislavské krematorium z let 1962–1968 bylo vůbec prvním zařízením tohoto typu na katolickém Slovensku. V jeho minimalistickém reduktivním pojetí vidí odborníci vliv velkých modernistů, jako byl Mies van der Rohe, Wright či Niemeyer. Citlivým začleněním do přírody pak evokuje skandinávskou architekturu. Samotný Milučký vzpomíná, jak ho při jeho snaze o abstrakci fascinovala i slovenská lidová architektura: „Pokud si odmyslíme dekorativní prvky, jsou to všechno krásné, úžasně jednoduché abstraktní tvary formované samotnou funkcí, jíž sloužily.“ Jeho otec byl klempíř, Milučký doma často vídával pláty plechů. Jednoduché plochy a hrany se mu prý vryly do paměti jako archetyp a je jimi jako architekt poznamenán.
Inspirace z dětství se zhmotnila v kompozici jedenácti rovnoběžných stěn, které Milučký považuje za „jakousi stěnovou skulpturu“. Prostory mezi stěnami jsou co nejméně ohraničené hmotnými předěly, aby vnitřek stavby zůstal co nejvíc propojen s vnějším přírodním prostředím. Proto příčné stěny čekárny pro účastníky smuteční slavnosti jsou skleněné od podlahy po strop, a celá místnost je v hlavní ose transparentní. Také čelní strana obřadní síně se otevírá celoskleněnou plochou přímo do parku, kde je v popředí loučka se sochou, za ní pak staré borovice a duby. Během obřadu sjíždí katafalk s rakví do suterénu. Pohledy pozůstalých neutkví tedy na zavírajících se vratech, ale přes skleněnou stěnu míří do „věčné“ přírody, což symbolizuje mystérium smrti jako návratu, a poskytuje útěchu. Harmonii otevřených kubických forem i jejich zasazení do okolní přírody můžeme vlastně považovat za meditaci svého druhu. Architektovi se podařilo vdechnout hmotě duši, povýšit účelovou stavbu na chrám.
„Toto všetko, stvárnené zákutie prírody, priestor, architektúra, má svoju prísnu zákonitosť, svoju čistotu... Vážnosť a dôstojnosť tohto diela nie je chladná, ale srdečná a vľúdna, tak by sa mohol charakterizovať výsledný efekt celého diela,” napsal o bratislavském krematoriu slovenský spisovatel Dominik Tatarka.
Rondokubismus neboli obláčkový dekorativismus

Veselé krematorium

Také první české krematorium v Pardubicích z roku 1923 (úplně první na našem území bylo německé krematorium v Liberci) je výraznou stavbou, ale úplně jinak. Jeho dekorativní styl označila historička umění Markéta Svobodová za jeden z nejvýstřednějších projevů kubismu ve službách nového československého státu: „Snoubí se v něm rádoby mysticismus kuriózního kremačního hnutí a bizarní směs nejrůznějších slohů. Proto bylo toto dílo modernisty Pavla Janáka v opovržení u představitelů avantgardy, než ho rehabilitovala postmoderní kritika.“
Architektonický styl pardubického krematoria se označuje za rondokubismus nebo obláčkový dekorativismus. Bohatstvím tvarů a ornamentů, jakož i veselou barevností, se zdá přitakávat spíš životu než smrti. To však není v rozporu s ideou smrti jako změny mezi různými formami života, které kremační hnutí vyznávalo. Život formami nešetří a ani Janák coby architekt se nedržel zpátky. Na vnitřním prostoru krematoria se projevila inspirace antickými chrámy, na dvoubarevné fasádě zase uplatnil tvarosloví florentské renesance. Pro dřevěné prvky v interiéru byla vzorem česká venkovská architektura. Nejpůsobivější na celé stavbě je však schodiště a štít s oknem ve tvaru kruhové výseče, který může katolíkům připomínat symbol trojjedinosti Boží. Po stranách schodiště stojí sochy světlonošů coby symbolů intelektuální svobody, které katolicismus zase negují...
Bizarní stavba hrála hlavní roli v neméně bizarním filmu Spalovač mrtvol Juraje Herze. Jeho hlavní postavu, pana Kopfrkingla, chrám smrti nikdy nepřestal „obestírat posvátnými pocity.“ Černobílé filmové obrazy dodnes jakoby potlačují cukrkandlovou estetiku Janákovy stavby a dávají vyniknout její plastičnosti...
První české krematorium bylo postaveno v Pardubicích v roce 1923
 
Foto: Günter Bartoš


obsah čísla 97 ročník 2012





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek