reklama




naši partneři
 
reklama


Rodina v chaosu lásky
Günter Bartoš  
SANQUIS č.98/2012, str. 38


Poslední statistiky ukazují, že formální manželství ustupuje volnějším vztahům. Podle socioložky Radky Dudové se budou formy rodinného soužití ještě měnit a diverzifikovat.

Podle statistiky se v roce 2000 narodilo mimo manželství 22 procent dětí, v roce 2010 už 40 procent. Znamená to, že tradiční rodina bude jevem menšinovým či dokonce okrajovým?
Musíme si položit otázku, co to je takzvaná tradiční rodina, k jakému období se vztahujeme. V různých kulturách a historických obdobích vypadala rodina různě. Někdy to bylo i docela široké společenství, ve kterém žilo více příbuzných pohromadě a patřilo do něj i služebnictvo.

Můžeme to zjednodušit a za „tradiční“ model rodiny považovat společné soužití dvou rodičů různého pohlaví, dětí a eventuálně prarodičů?
Tohle není tradiční forma rodiny, ale měšťanský model, který se vynořil na konci 18. století. Nižší vrstvy a aristokracie takhle nežily. Dnes převládá takzvaná nukleární rodina, tedy společné bydlení rodičů a dětí. V této formě existuje asi 55 procent domácností. Modely soužití se ale diverzifikují, mění v čase, člověk jich může zažít během svého života i několik.

Co způsobilo tak rychlou změnu, že během deseti let stoupl počet nemanželských dětí na dvojnásobek?
Kvůli nástupu komunismu u nás došlo k této demografické změně mnohem později a radikálněji než na Západě. Tam probíhala už od konce šedesátých let a její průběh byl postupný. Přitom k některým změnám u nás došlo už za komunistů, jako byla třeba zvýšená rozvodovost, potraty, zaměstnanost žen. Jiné přišly až s novým režimem. Lidé začali odkládat sňatky, rození dětí.

Proč to ale probíhalo tak dynamicky?
V české sociologii se vyprofilovaly dvě interpretace. Podle první za to může pokles životní úrovně a ekonomická nejistota v 90. letech, takže lidé odkládali založení rodiny. Druhé vysvětlení je kulturní. Objevily se nové možnosti seberealizace, individualistický étos, lidé se mohli najednou realizovat i mimo rodinu. Neženili se ve dvaceti letech jako jejich rodiče za komunismu, odložili to třeba o deset let, proto došlo k tak drastickému propadu.

A mnozí už rodinu nestihli založit...
Když něco takhle odsouváte, tak je pak otázka, jestli to vůbec zrealizujete. Někteří už partnera nenašli, nebo zpohodlněli, nebo stihli jedno dítě, avšak druhé už nikoliv. V pozdějším věku jsou ženy i nedobrovolně neplodné. Vlastně celá generace, která se měla ve dvaceti letech oženit či vdát, to neudělala. A teď se ukáže, co se bude dít. Jestli ještě založí rodinu jako jejich rodiče nebo budou svůj život organizovat jiným způsobem.

Jak to tipujete?
Asi se nebudou všichni ženit a vdávat jako jejich rodiče. Budou sice žít v nukleárních rodinách jako oni, ale neoficiálně, „bez papíru“.
 


Ve vyspělých západních zemích a vlastně i u nás roste podíl vzděla40 ných žen, které nemají děti, nebo je ani neplánují. Čím se to vysvětluje?
Kombinují se vlivy sociální politiky a práce. V zemích, kde mají ženy k dispozici jesle a školku v době, kdy je potřebují, a také jsou schopny to ze svých příjmů zaplatit, se děti rodí. Třeba mimo manželství, svobodným matkám, ale rodí. Například v Německu měli hodně tradicionalistickou rodinnou politiku a museli ji změnit, protože mladé vzdělané ženy tam přestávaly rodit děti. Konzervativní křesťanská vláda byla nucena navrhnout reformu ve stylu skandinávské socialistické politiky, což je poněkud absurdní.

Bude mít velký podíl dětí žijících mimo manželství nějaké důsledky?
Podle výzkumu Dany Hamplové ze Sociologického ústavu se skutečně přibližně polovina nemanželských dětí rodí osamělým matkám. To je hodně. Dlouho se předpokládalo, že o nic vlastně nejde, protože se jedná o ženy, které se sice nevdaly, ale mají partnera a stejný životní styl jako ty vdané. Osamělé ženy jsou statisticky hodně zranitelnou či rizikovou skupinou. Často mají jen základní vzdělání a žijí v regionech, kde je těžké najít práci i vhodného partnera.

Možná by těmto ženám víc vyhovoval starý patriarchát, kde se muž musel postarat, než emancipace, o kterou třeba ani nestály.
Dlouho se myslelo, že trend demografických změn ponesou vysokoškolačky, které chtějí dělat kariéru a nějak se realizovat, a proto se nevdávají a nemají děti. V Čechách to tak není. Vysokoškolačky nejčastěji uzavírají sňatek a nejčastěji vychovávají děti v úplné rodině. Naopak ženy z nižších vrstev obtížně hledají perspektivního partnera či otce a zároveň nedokáží najít jinou životní realizaci, než je rodičovství. Proto do toho jdou.

A jak to vypadá na vyšším konci společenského žebříčku?
Podle našeho výzkumu mívají manažeři na vyšších pozicích tradiční rodinu a „tradiční ženu“, která se jim stará o servis, protože by to jinak nezvládali. Ženy manažerky naopak mívají dvoukariérní manželství, kdy oba manželé dělají kariéru i se starají o rodinu. Ženy často zůstávají na nižších pozicích, protože přece jen rodí děti a víc o ně pečují. Jejich pozice je proto těžší.

Podle vašeho výzkumu z roku 2005 považují tři čtvrtiny populace nukleární rodinu za ideální. Proč se tedy Češi málo žení a často rozvádějí?
Ono se to paradoxně nevylučuje. Lidé si manželství idealizují a často pak mají pocit, že jejich partner ten ideál dostatečně nenaplňuje. Německý sociolog Ulrich Beck nazývá současnou situaci „chaosem lásky“. Podle něj se na lásku v manželství dává příliš velký důraz – že manželství by mělo být z lásky, že lidé by se měli mít rádi a obohacovat se... Tak velkou tomu přikládáme důležitost a tolik si vztahy idealizujeme, že v realitě nejsme schopni vydýchat, že to tak není.

Romantizace vztahů tedy poškodila manželství, který bylo historicky chápáno především jako ekonomická jednotka a stroj na děti?
Přesně tak.

Povede ohlašovaný zánik sociálního státu k renesanci instituce manželství? Vynutí si ekonomické tlaky větší racionalitu ve vztazích?
Možná ekonomické tlaky povedou k tomu, že se ženy opět budou muset ve vztahu podvolovat, překousávat věci, které se jim nelíbí, jen aby měly nějakou ekonomickou jistotu pro sebe a své děti. Před emancipací byla žena v rodině na pozici dětí. Nemohla vlastnit majetek, manžel musel souhlasit se vším, co chtěla udělat, musela se podvolovat jeho rozhodnutím, na vlastní seberealizaci musela rezignovat. Ještě v padesátých letech se zájem muže rovnal zájmu rodiny, i proto bylo udržení rodiny mnohem jednodušší. Dva rovnocenní jedinci s různými zájmy se vždy domlouvají složitěji. Ale teprve se uvidí, jestli to půjde zpátky tímto směrem, nebo se ženy o sebe postarají samy.

Co k tomu potřebují?
Především uplatnění na pracovním trhu. Podle našeho výzkumu matek samoživitelek si naprostá většina z nich se svou situací poradí. Najdou si práci, kterou mohou vykonávat s dětmi, zvýší si kvalifikaci. Někdy jsou na tom lépe než před rozvodem.

Pokud osamělé matky svou situaci ekonomicky nezvládají, jak ji řeší?
Obvykle hledají podporu u své původní rodiny. Stěhují se zpátky k rodičům, tedy hlavně k matce. Potom se generace řadí či organizují po linii matky. Pokud muž nejeví o své děti zájem, pak ani jeho rodiče nemají k vnoučatům přístup. Osobně se toho také bojím, protože mám syna a jednou se může stát, že se ke svým vnoučatům nedostanu. S dcerou by ten problém nebyl.

Můžeme dnes považovat neformální rodiny za standard?
Je jich stále více, zatím však ne tolik jako formálních manželství. Dokonce se mimo manželství začíná rodit stále více druhých dětí v pořadí. To znamená, že už nejde jen o odkládání svatby z různých důvodů, jak tomu bylo dříve, ale svůj vztah si takhle uspořádali natrvalo.

Měl by stát na demografický vývoj nějak reagovat?
I když se statisticky podíl rodiny s dvěma rodiči stále snižuje, stát ho pořád bere jako normu, jíž se přizpůsobuje veřejná politika. Třeba důchodová reforma předpokládá, že si lidé mohou spořit. Matky samoživitelky žijí „z ruky do huby“ už teď a žádné peníze na stáří jim nezbývají.


Radka Dudová, Ph.D.
(*1977)
Radka Dudová je vědeckou pracovnicí Sociologického ústavu AV ČR. Ve své práci se zaměřuje na proměny rodiny a rodičovství. Vedle několika studií je autorkou knihy Otcovství po rozchodu rodičovského páru (2008).

Foto: Günter Bartoš


obsah čísla 98 ročník 2012





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek