reklama




naši partneři
 
reklama


Umanutá holka
Jana Nekolová  
SANQUIS č.99/2012, str. 26


Proč dnes žije tolik lidí bez vztahu, proč se tak snadno opouštíme? Kde začíná a končí svoboda člověka? Dokumentaristka Jana Počtová si ve svých autorských filmech klade spoustu otázek.
Čtyři z šesti hlavních aktérů dokumentárního filmu o nezadaných lidech Generace Singles


Při našem setkání
nezapřela svou profesi. Často odpovídala otázkami a já jsem pak měla o čem přemýšlet. Jana Počtová ale také ráda cestuje po světě. Když jsem jí poprvé volala a chtěla si domluvit rozhovor, odpověděla: „Jasně, ale teď to nejde. Jsem v Kambodži.“

Jak bylo v Kambodži?
A Laosu a Vietnamu. Pro mě je dobře skoro kdekoliv, protože ráda cestuju. Kambodža byla nádherná, lidi byli skvělí. V Laosu to samé, navíc výborné jídlo. Jen Vietnam mě trochu zklamal, lidi tam nebyli tak milí, vlastně nebyli vůbec milí. Mám pocit, že všichni příjemní Vietnamci jsou tady u nás.

Svůj bakalářský film Eshq jste jela natáčet do Afghánistánu…
Ve škole zrovna nadšení nebyli. Mysleli si, že jsem blázen, dali mi nejhorší kamery, báli se, že o ně přijdou. Nám se pak kamery rozbíjely, byly už totiž opravdu staré. Před odjezdem mě všichni vystresovali. Dodneška si pamatuji, jak jsem přistála na letišti v Kábulu, vyšla ven a všechno ze mě spadlo.

Co znamená Eshq?
Láska, v jazyce dárí. Film je portrétem čtyř afghánských žen, potažmo i mým, a je především o lásce. Dostala jsem kopačky od kluka a byla zhrzená. Ve svých dvaceti čtyřech letech jsem měla pocit, že se tu lidé opouštějí moc snadno. Tak jsem se rozhodla odjet a natočit film někde, kde rozchod není možný. Kde někoho opustit je sebevraždou. Zvlášť pro ženu.

Byly k vám afghánské ženy otevřené?
Doufám, že ano a že je to na filmu vidět. Ale málokdo, i tady v Evropě, se otevře. Je však velkým předsudkem si myslet, že islám je nepřístupné náboženství. Jeho prapodstatou je postarat se o člověka, být k němu vstřícný, uvítat ho, dávat mu dary. V koránu je vše uzákoněné, jenže pak mnoho tisíc lidí vše zdiskredituje svým fanatismem. V těchto zemích, pokud nemáte smůlu na nějakého fanatika, se cestuje skvěle. Obyčejní lidé jsou velmi vstřícní.

Pomohl vám film s odpovědí, proč se lidé tak snadno opouštějí?
Nepoznala jsem vůbec nic. A pozná vůbec někdo něco? V tomto světě? Já mám pocit, že pořád točím filmy o vztazích a jsem úplně stejný nýmand jako na začátku.

Zdá se, že svými filmy hledáte odpovědi na otázky, které vás trápí. Film Generace Singles jste natočila, když jste žila sama.
Zajímají mě lidé a lidské příběhy. Generaci Singles jsem opravdu natočila v době, kdy jsem byla sama. Přišlo mi absurdní, že já a spousta mých kamarádek a kamarádů si nejsou schopní najít nějakého partnera, i když na první pohled neexistuje nějaká zjevná příčina. Všechny hezké, milé, úspěšné, inteligentní ženské, chlapi zaopatření, sympatičtí. Ptala jsem se, proč to není jako dřív, proč se to nesepne. Samozřejmě, dříve se člověk nemohl moc realizovat, společnost vás do vztahu tlačila…

Dnes netlačí?
Babičky možná stále říkají, ať už je holka hlavně pod čepcem. Ale vy už netrpíte následky, pokud tou cestou nejdete a nerespektujete ji. Možná se na vás rodina dívá divně, ale to se dá přežít. Po ekonomické a sociální stránce jste ale naprosto svobodná. Nesnažila jsem se filmem hledat řešení, jenom jsem se chtěla zamyslet. Svět se kolem nás prostě mění. Rodina, která byla kdysi základem všeho, je stále výhodná. Ale jedinec už do ní není, díky všem ekonomicko-sociálním podmínkám, nucen. Nejsem schopná posoudit, jestli je to dobře, nebo špatně, otázka tak nestojí. Rodina však přestává být striktně daná a jasná a člověk si musí uvědomit, že svět stojí na jedincích.

Takže bude normální žít sám?
Co je normální? Generace se proměňují, naši vnuci a pravnuci na tom budou jinak. Za sto let děti budou třeba vyrůstat s tím, že rodina je absolutní blbost. Zdá se, že k tomu směřujeme. Nebo se stane pravý opak, uzavře se kruh, vše začne od začátku. A zase nebudeme moct jít na rande bez dozoru.


Že bychom se vrátili zpátky?

Jeden psycholog mi řekl svou teorii. Rozmnožují se vlastně ti, kteří v rodinu věří, ti uzavírají manželství, mají děti. Svobodomyslnější se nerozmnožují, nepředávají geny. Tím pádem by přirozenou selekcí měli zbýt lidé, pro které je rodina středobodem všeho a kteří jsou ve svém přesvědčení pevnější. Na první pohled to vypadá logicky.

Tak, uvidíme... Nad čím se zamýšlíte ve svém novém filmu?
Právě se ve střižně snažíme přestříhat film „Sněhová pole Ivana Hartla“. Je to takový začarovaný projekt. Snad se nám jej letos podaří odpremiérovat.

Kdo je Ivan Hartl?
Ivan Hartl je jaderný fyzik, na konci šedesátých let odsud utekl a už se nikdy nevrátil. Žije v Londýně, nemá občanství, české mu tady sebrali, o britské nikdy nezažádal. Chce být prostě absolutně svobodným člověkem. Ale zdá se, že jej svoboda už hodně omezuje.

Jak může svoboda omezovat?
Člověk se nemůže cítit absolutně svobodně, pokud žije v jakémkoli systému. Jenže žít mimo systém znamená se vyčlenit ze společnosti, kterou člověk ze své podstaty potřebuje. Ten, kdo má absolutní potřebu svobody, musí být zákonitě nešťastný. To je moje teorie, možná takhle přemýšlím, protože já sama nejsem schopná té svobody dosáhnout. On teď musí vyplňovat spoustu lejster, žádat o rodné listy, přidělení rodného čísla. Člověk, který pro republiku udělal mnohé, pomáhal disidentům, sháněl peníze pro lidi, kteří tu byli zavření, najednou musí žadonit o to, aby se stal občanem své vlasti.
Jana Počtová se svým filmovým štábem a Ivanem Hartlem (druhý zleva)

Chce to vůbec?
To je hlavní téma filmu. Podle mě se bojí. Je to opravdu zvláštní a tajemný člověk. Má i svůj umělecký projekt. Prohlásil svůj byt za galerii. Studoval jadernou fyziku a vytvořil si teorii sedajícího prachu. Ve své podstatě byt zanesl tunami věcí. Má tam ostrůvky, kterých se dvacet let nedotkl, sedá na ně prach, on vše pozoruje a točí. Když k němu jdete, otevřete dveře a před vámi je dvoumetrová předsíň zanesená věcmi, lezete tam u stropu.

Není ale ve svém světě šťastný?
Kdo z nás je šťastný. Jste šťastná?

Mám chvilky, kdy štěstí pociťuji. Jsou vzácné, ale jsou.
On má asi taky chvilky, kdy je šťastný. Například, když mu z okna dopadá pruh světla na jeho výstavku z prachu a on vidí nějaké geniální propojení. Pak je šťastný. Chtěla jsem mu pomoct byt vyklidit. Hloupě jsem se snažila ho znormálnit, zasadit zpátky do společnosti, získat pro něj české občanství. Umanutá holka přijede do Anglie změnit život někomu, komu se staly všechny myslitelné i nemyslitelné hrůzy v životě. Najednou chce jeho problémy vyřešit. Ten film je hodně ambivalentní, najde si své diváky, ale i své nepřátele.

Proč nepřátele?
Někomu se nebude líbit moje snaha až urputnost mu pomoct.

Je už Ivan Hartl občanem?
To je tajemství, ale od poloviny filmu je jasné, jak to dopadne.

Kdesi jste zmínila, že chcete točit film o mateřství. Stále to platí?
Mám napsaný námět, ale teď nemám sílu pouštět se do velkého projektu. Mateřství je zajímavé téma. Jedno z těch, které za poslední dobu prošlo velkou proměnou. Chtěla jsem najít několik prototypů žen s různým přístupem k mateřství. I ženy, které děti nechtějí. Dnes už spousta lidí přizná, že chce žít single, ale málokterá žena řekne: Já nechci děti. Je to stále společensky nepřijatelné. Možná proto s tímto filmem otálím, obtížně bych hledala ženy, ochotné mluvit před kamerou.

Co vy a mateřství?
Je mi skoro třicet dva, takže přemýšlím. Vždycky jsem chtěla velkou rodinu, ale teď zjišťuju, že zatím děti nechci. Strašně mě mate ta zodpovědnost. Nikdy se vám nepodaří vychovat dítě, aniž byste do něj nezaseli nějaké trauma. Je těžké vychovat dobrého člověka, nechci přivést na svět dítě, pak se rozvést, najít mu jiného otce. Nechce to nikdo, já vím, ale mě to straší. Mateřství je pro mě stále fatálním rozhodnutím, i kvůli práci. Jasně, spousta matek práci zvládá, ale pro mě by to zatím byl konec světa.

Jenže pak může být pozdě.
To je risk a tak to má být. Teď to říkám hodně frajersky. Určitě by mě to zasáhlo. Nechci si ale pořizovat děti jenom proto, abych předcházela nějakým budoucím negativům. Není to fér vůči partnerovi, se kterým jste, ani vůči dětem. Váš život je přece stejně cenný.

Někdo asi namítne, že to zní sobecky…
Možná, ale je to tak. Málokdo to však přizná. V jednom rozhovoru jsem řekla, že nechci mít děti. Pak jsem četla reakce čtenářů. Ani jsem je nedočetla. Co lidi pudí všechny soudit a vymezovat se vůči nějakému názoru? Nejenom vůči nezadaným lidem, vůči ženě, která nechce děti, ale i třeba vůči homosexuálům. V tom podle mě tkví nesvoboda. Lidi nejsou schopní akceptovat jiný přístup k životu. Vždyť nejde o to, jestli je dobrý, nebo špatný. Prostě je jiný. A tak to má být.

Jana Počtová (*1980)

Začala studovat na Katedře teorie a dějin dramatických umění Filozofické fakulty, poté přešla na FAMU na Katedru dokumentární tvorby. Roku 2004 natočila dokument Eshq, který byl uveden na MMF Jihlava. Spolupracovala s Českou televizí, například na cyklech Příběhy slavných či Cestománie. Minulý rok byl s velkým úspěchem uveden do kin film o nezadaných lidech Generace Singles, nyní dokončuje film Sněhová pole Ivana Hartla. Pro festival Jeden svět připravuje filmy s ekologickou tematikou. Česká televize přijala její scénář o Pavlu Kouteckém
 

Foto: Günter Bartoš



obsah čísla 99 ročník 2012





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek