reklama




naši partneři
 
reklama


Mým Pražanům!
Jana Nekolová  
SANQUIS č.99/2012, str. 82


„Jsou tu portréty, skříň, obrazy s vojenskou tematikou, jeden militantní dekonstruktivista nebo skládka. Portrétoval jsem Adrienu, podporučíka Martina a plukovníka Lukáše i malého Toma. Mimochodem, všichni jsou umělci a Pražané, akorát nikomu z nich není letos šedesát. Šedesát bylo shodou okolností Rembrandtovi, když se zpodobil s úšklebkem na tváři. Transpozice jeho portrétu visí proti Adrieně, ” představuje svou výstavu Jan Merta, který v tomto roce oslaví šedesátku a svou výstavu nazval Mým Pražanům k šedesátinám.

Co Pražanům chcete vzkázat?
Na vzkazy Pražanům bych potřeboval pravidelný týdeník, ale nejsem ani novinář, ani komunální politik nebo politický glosátor. Mé obrazy žel neponoukají k čistotě v pražských ulicích nebo galeriích. Pražanům chci vzkázat, ať vřele přijímají nejen Němce a Japonce, ale i Moravany, Slováky nebo Berouňany. K řádné reprezentaci, užitku a kulturnosti jim každopádně chybí nejen Kunsthalle, ale i nějaká další významná progresivní stavba, třeba městská knihovna. Praha je ospalá zmalovaná provinční kráska. Mohlo by to být jinak.
 
Útočný člun, 2011

Když se dnes postavíte před bílé plátno, prožívate stále to samé? Neprožívám. Chuť a netrpělivá radost převážila nad strachem a respektem. Vincent van Gogh říkal, že se plátno musí třást před malířem, ne malíř před plátnem. Já se už alespoň netřesu. Co dělá plátno, úplně nepoznám. Mám ale rád jeho bělost, až je mi líto jej o ni připravit.

Objevily se během těch let pochyby o malbě jako takové?
V první polovině osmdesátých let, ještě na škole, jsem se díky publikacím Jazzové sekce a neoficiálně promítaným filmům alespoň trošku a zprostředkovaně seznámil s tendencemi umění sedmdesátých let (koncept, minimál, landart, bodyart...). Tyto věci byly vůči tehdejšímu komunistickému režimu pochopitelně podvratné. Objevoval jsem osobnosti, jako byl Barnett Newman, Andy Warhol nebo Joseph Beuys. Imponoval mi Sol LeWitt, zneklidnily mě úvahy Josepha Kosutha i vyhlášení konce obrazu Ad Reinhardtem. S Kosuthem jsem měl možnost krátce polemizovat osobně, s Reinhardtem jsem užitečně polemizoval v duchu i na papíře celá léta. Dnes bych jeho umění jako věž ze slonoviny nejraději rozbil kladivem. Přesto je to pro mě pořád inspirující historie. Za těchto okolností jsem si musel proklatě zdůvodnit svou malířskou pozici, najít důvod každého nového obrazu. V té době mě zaujala také italská transavantgarda, především Francesco Clemente. O malbě se tehdy nepochybovalo, byla v ní nová síla. Jenže já jsem právě tehdy pochyboval o svém malování nejvíce. Z odstupu vidím, že malba stále žije i v rámci celého vývoje umění. Vidím, že člověk musí získat nezávislost na trendech a dobových imperativech, pokud má ovšem malbou co říct. Malířství není přežité. Je jenom jiné a je, naštěstí,vystaveno silné konkurenci jiných médií. Bude tu tak dlouho, dokud neztratí smysl existence. GALERIE VÁCLAVA ŠPÁLY, PRAHA, DO 29. 4., WWW.SPALOVKA.CZ
 
Adriena, 2009–2011

Foto: archiv Galerie Václava Špály


obsah čísla 99 ročník 2012





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek