reklama




naši partneři
 
reklama


Ve jménu Albrechta z Valdštejna
Ladislav Čepička  
SANQUIS č.54/2007, str. 62


Od 15. listopadu 2007 do 17. února 2008 je ve Valdštejnské jízdárně v Praze na Malé Straně otevřena výstava Albrecht z Valdštejna a jeho doba, kterou pořádá Senát parlamentu České republiky ve spolupráci s Vojenským historickým ústavem Praha a Národním muzeem.

Návštěvníci mají možnost spatřit stovky unikátních uměleckých a historických exponátů z našich i zahraničních sbírek, přibližujících období třicetileté války nejen z vojenského hlediska, ale i po stránce uměleckého a architektonického vývoje první třetiny 17. století. Samotnou výstavu doprovodí i řada dalších akcí.

Xerxes, veliký Artaxerxes, postrach světa
Tak pojmenoval Heřman z Questenbergu Albrechta z Valdštejna, muže, který se nesmazatelně zapsal nejen do českých, ale i evropských dějin. Valdštejn působil na své současníky jako „prostě oděný voják, statného, vysokého vzrůstu, černých vlasů, s majestátním čelem, bledého, přísného, hubeného obličeje, na němž se jen velmi zřídka objevil úsměv“. Kdo ale ve skutečnosti byl?
Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, jak zní jeho celé jméno, se narodil 14. září 1583 na rodinné tvrzi v Heřmanicích. Pocházel ze skromných poměrů venkovské šlechty - sedm vesnic a rodná tvrz bylo vše, co patřilo jeho rodičům Vilémovi a Markétě, rozené Smiřické. Zřejmě po otci, který se v roce 1580 dostal do křížku se svým bratrancem a málem jej zabil, zdědil Valdštejn výbušnou povahu. Po své matce, která patřila k jednomu z nejmocnějších rodů předbělohorských Čech, avšak stiženým prokletím tuberkulózy, získal aristokratické sklony a také jistou dávku prchlivosti.
Valdštejnovo dětství asi nebylo z nejšťastnějších. Jeho matka zemřela, když mu bylo necelých deset let, za rok a půl nato, v únoru 1595, zemřel i jeho otec. Mladý Albrecht byl pak vychováván spolu se svými sestrami Marií Bohumilou a Kateřinou Annou švagrem svého otce Jindřichem Slavatou z Chlumu a Košumberku v duchu víry jednoty bratrské na škole v Košumberku, kam docházeli vyučovat členové bratrského sboru z nedaleké Chrasti.
O dva roky později vstupuje na latinskou školu ve slezském Goldbergu, aby získal vyšší vzdělání. K premiantům školy asi nepatřil a mnoho přátel si zde nezískal, naopak si stěžoval lehnickému knížeti na výtržníky, kteří házeli do jeho ložnice kamení.
Po smrti svého poručníka v lednu roku 1599 přešel na luteránskou akademii v Altdorfu u Norimberka. Ani zde nepatřil k vynikajícím studentům, přesto se ale asi stal přirozeným vůdcem svých vrstevníků. V prosinci 1599 se svými kumpány vytloukl okna a posekal dveře domu neoblíbeného doktora Schopera. Za čtrnáct dní nato byl pak při noční potulce se svojí suitou přítomen šarvátce s fendrychem (nejnižším důstojníkem pěchoty) Fuchsem, synem altdorfského měšťana, který v ní byl zabit. Valdštejnovi, který zřejmě napomohl Fuchsovu vrahovi k útěku z města, bylo nařízeno norimberskou městskou radou domácí vězení. Jeho prudkou povahu to však nezměnilo. Po půtce s jakýmsi Gotthardem Livonem byl odveden do vězení v Norimberku a pak opět internován v domácím vězení, dokud nezaplatil postiženému náklady léčení a svoje ostatní dluhy. Mezitím však zbil svého sluhu, který na něm také vymohl značné bolestné. A tak byl Valdštejn nucen akademii v Aldorfu opustit po necelém roku.
Po návratu do Čech se vydal na kavalírskou cestu po Evropě. Prošel Německem, Belgií a Francií, nakonec pobyl delší čas v Itálii, která mu učarovala a kde propadl astrologii.
V roce 1602 se vrátil do Čech a vzhledem ke špatnému finančnímu zajištění se začal rozhodovat, čemu se bude nadále věnovat. Zvítězila dobrodružná odvaha a sázka na armádu.

Der dolle von Wallenstein
Vojenská kariéra Albrechta z Valdštejna začíná roku 1604, kdy nastoupil k pěchotě a stal se příslušníkem císařského vojska Rudolfa II. V hodnosti fendrycha vstoupil na vojenskou dráhu a ve válkách proti Turkům mířil do Uher pod vrchním velením císařského generála Giorgia Basty. Jako voják jistě nedostatkem odvahy netrpěl. V bojích u Ostřihomi na podzim roku 1604 projevoval značnou dávku kuráže a díky své nebojácné a ztřeštěné povaze získal na svou dobu poněkud neobvyklou přezdívku „der dolle von Wallenstein“ - bláznivý Valdštejn.
Podle tradice mu v říjnu u Ostřihomi zachránil život pozdější panující vévoda mantovský Gonzaga-Nevers. O měsíc později, v listopadu 1604, pak vážně zraněného Albrechta z Valdštejna, již jako setníka, vyvedl při útoku na baštu sv. Ondřeje u Košic z hradního příkopu rytmistr Antonín Schlieff, posléze český protestantský emigrant, saský plukovník a pozdější Valdštejnova spojka se saským kurfiřtským dvorem.
Na vojenském poli se Valdštejn neztratil a brzy se stal hejtmanem, velitelem pěší kompanie. Po vypuknutí povstání sedmihradského knížete Štěpána Bočkaje docházelo kvůli průtahům s vyplácením žoldu a zabezpečením materiální podpory k částečné demoralizaci císařských vojsk. V lednu 1605 Albrecht z Valdštejna, nakažený „uherskou nemocí a morem“, spolu s pozdějším plukovníkem svých vojsk Jindřichem Hýzrlem z Chodů nastoupil v čele deputace armády dobrodružnou cestu v doprovodu dvaceti vojáků přes Horní Uhry, Polsko, Slezsko a Moravu k zemskému sněmu do Prahy, za uspíšením nezbytných dodávek a plateb pro vojsko v poli.
Vojenskou kariéru Albrechta z Valdštejna prozatím ukončila jeho rekonvalescence v Čechách během léta 1605. V následujícím roce české stavy uvažovaly o jeho jmenování stavovským plukovníkem, ale tyto úvahy ukončil mír s Bočkajem i Turky. Krátce nato Valdštejn přestoupil ke katolické víře a vydal se na dvorskou dráhu. Jako hejtman a komoří arcivévody Matyáše se účastnil tažení v pluku Maxmiliána z Lichtenštejna proti císaři Rudolfovi II.,  libeňským mírem před Prahou však skončily další vojenské akce.

Ambiciózní dvořan,
nepřítomný manžel
V roce 1608 si nechal Albrecht z Valdštejna vypracovat horoskop od Jana Keplera, císařského dvorního astrologa a matematika Rudolfa II. Horoskop předpovídal Valdštejnovi dosažení vysokých hodností a velkého bohatství, zároveň však odkrýval i temné stránky jeho vzestupu: bude považován za samotáře a netvora, bude ukrutný, vrtkavý, lakomý a svárlivý, k nikomu nenajde bližší vztah. Kepler psal horoskop v době, kdy Albrecht připravoval svoji první svatbu. Zprostředkovateli jeho sňatku možná byli olomoučtí jezuité, kteří mu doporučili bohatou vdovu a věrnou katoličku Lukrécii Nekšovou z Landeku, paní na Vsetíně, Rymicích a Lukově. Manželství sice trvalo necelých pět let, ale zabezpečilo Valdštejna finančně a posílilo také jeho společenské postavení. Společně se ženou se snažili značný majetek ještě rozmnožit.
Zatímco Lukrécie se zdržovala hlavně na Vsetíně, Albrecht hodně cestoval; manželka jeho nepřítomnost špatně snášela a velmi tím trpěla. Máme-li věřit Gualdovi Prioratovi, Valdštejnovu prvnímu životopisci, Albrecht trávil hodně času na vídeňském dvoře, kde si už tehdy, díky vyženěným financím, potrpěl na okázalou reprezentaci. Jako Matyášův komoří doprovodil v roce 1611 svého pána s moravskou jízdou ke korunovaci do Prahy, v roce 1613 s ním, tehdy už císařem, pobýval na říšském sněmu v Řezně.
Ani Valdštejn, ani jeho žena se netěšili dobrému zdraví, proto jeho cesta do Loreta v roce 1612 v doprovodu olomouckého jezuity mohla být kromě generální zpovědi spojena také s vyprošením Boží pomoci při vyléčení obou manželů. V březnu 1614 však Lukrécie zemřela a Valdštejn, který už dříve přenechal své české statky příbuzným, se usadil na Moravě. Jako moravský pán byl v roce 1615 jmenován moravskou zemskou vládou spolu s Jiřím z Náchoda a Petrem Sedlnickým stavovským plukovníkem.
V roce 1617 se Valdštejn připojil k arcivévodovi Ferdinandu Štýrskému a nabídl mu pomoc v jeho bojích v severní Itálii, na své náklady naverboval a vyzbrojil 200 jezdců a v jejich čele se úča stnil tažení do Furlandska ve válce s Benátkami. Zde se vyznamenal před pevností Gradiška a významným způsobem si budoucího císaře zavázal.
Období stavovského povstání a vlády „zimního krále“ Fridricha Falckého bylo pro Albrechta z Valdštejna tvrdou zkouškou. V roce 1618 velel pěšímu pluku vojska moravských stavů, se kterým se od září zdržoval v Jihlavě. Ačkoliv moravské stavy tehdy ještě zachovávaly neutralitu, Valdštejn očividně napomáhal císařské straně, a to jak slibem Ferdinandu II., že pro něj naverbuje pluk kyrysníků, tak i nenápadnou materiální podporou Buquoyova vojska po jeho neúspěšném tažení do jižních Čech. Nespokojenost českých stavů s postojem Moravy skončila přímou vojenskou intervencí, kterou s deseti tisíci vojáky zahájil v dubnu roku 1619 Jindřich Matyáš Thurn. Vrchní velitel kardinál Ditrichštejn, který oficiálně velel moravským plukům, uprchl do Vídně pro radu, jak dál postupovat při obraně Moravy. Mezitím se však dva jeho plukovníci, Jiří z Náchoda a Albrecht z Valdštejna, rozhodli jednat bez jeho vědomí. Náchod se vydal z Brna směrem ke Kroměříži, aby se tak spojil s Valdštejnovým plukem ke společnému postupu proti Thurnovu vojsku. Vojáci mu však odepřeli poslušnost a jemu nezbylo než také prchnout do Vídně. Valdštejn podobnou vzpouru svého pluku potlačil popravou vrchního strážmistra, zmocnil se v Olomouci pokladny moravských stavů a vydal se v doprovodu svých vojáků s penězi k uherským hranicím, dál do Dolních Rakous, aby je dal k dispozici císaři. Thurn, který už táhl na Brno, mu v tom nemohl zabránit. Tato akce z něho udělala psance a na Moravě mu byl konfiskován majetek.

Úspěšný politik, válečník...
Karta se však záhy obrátila - ve prospěch ambiciózního Vladštejna. Vítězství císařských vojsk na Bílé hoře znamenalo pro něho nový vzestup. Účast na pobělohorských konfiskacích a členství v mincovním konsorciu mu přinesly ohromné bohatství a společenskou prestiž.
Rychlý mocenský a společenský postup vyžadovaly ovšem i odpovídající vnější reprezentaci. V roce 1621 se rozhodl vybudovat si v Praze důstojnou rezidenci. I když se zde usadil v domech po Vilémovi z Roupova při kostele sv. Mikuláše, jeho nové sídlo mělo být takové, aby obstálo v konkurenci s Pražským hradem, který se tyčil nad pozemky plánované stavby. To vše se dělo nepochybně v souvislosti s Valdštejnovým rozhodnutím založit brzy novou rodinu.
Budoucí žena nemusela mít bohaté věno, zato vysoké společenské postavení. Volba padla na dceru tajného císařského rady Karla z Harrachu, Isabelu Kateřinu, mladší o osmnáct let, kterou prý Valdštejnovi doporučil sám císař Ferdinand II., jehož byl Harrach důvěrným rádcem. Vzali se v roce 1623, a i když to byl sňatek z rozumu, jejich korespondence svědčí o vzájemném citovém poutu a starostlivém vztahu obou manželů. Měli spolu dvě děti, dceru Marii Elišku a syna Albrechta Karla. Synovým kmotrem a křtícím knězem byl v Jičíně mladý kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu, druhé jméno dostal po dědečkovi z matčiny strany, Karlovi z Harrachu. Nebylo mu však dopřáno přežít kojenecký věk, zemřel v necelých dvou měsících v lednu 1628. Dcera Marie Eliška se v dospělosti provdala za hraběte Kounice.
Tragický konec Albrechta z Valdštejna poutal již pozornost svých současníků. Jeho rychlý vzestup a téměř stejně rychlý pád, způsob vévodova odstranění, vymykající se soudobému právnímu vědomí, otázky věrnosti i zrady, stejně jako role císaře Ferdinanda II., to vše vyvolávalo řadu otázek, na které bylo stěží možno jednoznačně odpovědět. „Je osudem ministrů, že jejich autorita kolísá a obyčejně netrvá až do jejich smrti; buď proto, že králové mají dost člověka, kterému dali tolik, že už mu víc nabídnout nemohou, nebo proto, že se začnou dívat podezíravě na lidi, kteří se zasloužili tolik, že jim patří všechno, co ještě zbývá,“ napsal v souvislosti s Valdštejnovou smrtí Jean Armand du Plessis, kardinál Richelieu.
Smrt Albrechta z Valdštejna využila jako první protestantská propaganda, která líčila císaře Ferdinanda II. jako cynického vraha. Zatímco v průběhu 17. a 18. století se vévodově osobě věnovala především domácí barokní literatura, koncem 18. století vstupuje Valdštejn do povědomí zahraničního, převážně německého publika. Zasloužil se o to hlavně Friedrich Schiller svojí trilogií Wallenstein, jejíž první díl měl premiéru v roce 1798. Od té doby Valdštejn nepřestal poutat pozornost historiků, publicistů, spisovatelů, dramatiků a scenáristů.

A kdo tedy byl Valdštejn?
Pro české prostředí doby národního obrození byl zrádcem národních zájmů, který se nechtěl stát českým králem, v nacionálním proudu německé společnosti se zase naopak stal symbolem budoucího sjednocení německé říše.
Češi svého hrdinu proklínali. Němci jej umístili ve svém panteonu. Česká historie nemá mnoho postav, které by poutaly po staletí takový zájem nejen domácích, ale i zahraničních historiků a publicistů a které by zároveň prošly tak složitým a rozporuplným procesem historického vnímání a interpretace svých činů.
Albrecht z Valdštejna nesporně patří mezi jednu z mála osobností českého původu, které zanechaly hlubokou stopu v dějinách Evropy 1. poloviny 17. století. Jeho ctižádost, jeho vojenské, finanční a podnikatelské transakce, jeho ohromný politický vliv na průběh třicetileté války, to všechno z něj udělalo osobnost přesahující rámec domácích dějin.



obsah čísla 54 ročník 2007





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek