reklama




naši partneři
 
reklama


Jeden den v Phnompenhu
Ivan Brezina  
SANQUIS č.54/2007, str. 68


Asi jen málo hlavních světových město zažilo tak dramatické změny jako hlavní město Kambodže.


Když v polovině 19. století ovládli Kambodžu francouzští kolonisté, žilo v Phnompenhu jen asi pětadvacet tisíc lidí. Na jaře 1975 měla metropole dva miliony obyvatel. V dubnu toho roku uchvátili moc Pol Potovi Rudí Khmérové. Město poručili do osmačtyřiceti hodin zcela vyklidit a většinu jeho obyvatel později povraždili. Phnompenh, zvaný kdysi „Perla Asie“, se z toho vzpamatovává dodnes.

Jedinou dominantou plochého města, rozloženého na břehu řeky Mekongu, je asi třicet metrů vysoká vyvýšenina. Její název je v khmérštině stejný jako jméno města: Phnom Penh, což znamená „Pahorek paní Penh“. Podle legendy totiž žena jménem Penh kdysi našla v říčním písku čtyři sochy Buddhů. Očistila je a vynesla na nedaleký kopec, kde pro ně vystavěla chrám.
I když kolem kopce později vzniklo rušné město, tichý chrám na jeho vrcholku stojí dodnes. Každý den se sem přicházejí modlit stovky lidí. Studenti si tu chtějí vyprosit štěstí před zkouškou, podnikatelé před uzavřením důležitého obchodu, ženy před svatbou. A pokud se jejich přání splní, vracejí se na Pahorek paní Penh poděkovat.
Vznik města byl ale ve skutečnosti mnohem prozaičtější. Když na začátku 15. století khmérští předkové dnešních obyvatel Kambodže opustili chrámový komplex Angkor, přesunuli svou říši na jih. Na břehu Mekongu tak vzniklo náboženské, kulturní a obchodní centrum, v němž se protínaly křižovatky celé tehdejší Asie. V roce 1772 Phnompenh vypálila thajská vojska, o dvě stě let později mu pak další ránu zasadili Rudí Khmérové.
Pol Potovi komunisté Phnompenh dobyli 17. dubna 1975. Za pouhé čtyři roky své vlády stihli zdevastovat většinu buddhistických chrámů. Dnes procházejí nejvýznačnější phnompenské památky náročnou rekonstrukcí, která zřejmě hned tak neskončí. V pouličních dílnách vznikají repliky ztracených uměleckých děl, historických soch a dalších detailů výzdoby. Je to fascinující podívaná.
V tomhle městě je ale zážitkem i tak zdánlivě banální věc, jako je hromadná doprava. Víc motorek pohromadě asi nikde jinde nespatříte. V Phnompenhu na nich běžně jezdí celé rozvětvené rodiny. Vpředu na řidítkách sedí tříleté dítě, otec řídí a vzadu matka objímá školáka. Rychlost, značky, blinkry, semafory, předpisy, to všechno tu má nanejvýš jen doporučující charakter. V Česku by za to řidič nejspíš zaplatil ztrátou všech bodů najednou, ale tady to v hustém městském provozu nikomu nevadí. Za celou dobu našeho pobytu v Phnompenhu jsme kupodivu nespatřili ani jedinou bouračku. Asi jsme prostě měli štěstí.
Nervy pocuchané drsnými zážitky z dopravy po městě si můžete uklidit v některém z mnoha veřejných parků a zahrad. Jsou památkou na Francouze, kteří Kambodžu ovládali v letech 1864 až 1953. Původně francouzská posedlost „veřejnou zelení“ je jedním z mála příjemných dědictví koloniálních dob. Ve vzdušném městě plném parků se budete cítit dobře i v prašném a horkém období před příchodem monzunu. Kýčovitým bonusem jsou ochočené opičky.
Dalším koloniálním dědictvím je křupavá francouzská bageta, kterou si tu můžete dát doslova na každém rohu. Předměstí Paříže vám připomenou i široké bulváry v centru města. Rudí Khmérové je naštěstí nestihli vyhodit do vzduchu, jak plánovali.
Jedním z nejvýznamnějších phnompenských chrámů je Ounalom. Ve zdejší pagodě se prý totiž ukrývá vzácná relikvie - řasa z očního víčka samotného Buddhy. Pověrčivost se nevyhýbá žádnému z velkých světových náboženství. Ať už sem ale zavítáte v kteroukoli denní dobu, vždycky tu najdete zástupy mnichů ve žlutých róbách. Modlí se spolu s laiky, kteří si do chrámu Ounalom přicházejí pro nejrůznější životní poučení. Mnišské rady si pečlivě zapisují.
O něco méně spirituální atmosféra vás čeká v monumentální žluté budově, vzdáleně odrážející vliv francouzské secese. Je to centrální tržnice, které místní říkají Psar Thmei. V labyrintu stánků se vším možným budete bloudit celé hodiny. V zelinářské sekci můžete obdivovat neznámé tropické ovoce a zeleninu. Stánky řezníků a prodejců ryb bývají v zemích třetího světa postrachem západních cizinců. I v phnompenské centrální tržnici vás k sekci vyhrazené masu neomylně dovede čich. Při bližším pohledu tu ale vládne až úzkostlivý pořádek a čistota. Konkurence je totiž obrovská, a zákazník si může vybrat nejčerstvější zboží obložené ledem.
Zatímco se do ulic Phnompenhu pomalu vkrádá soumrak, život se přesouvá na břeh Mekongu. Děti dovádějí dole ve vodě, dospělí odpočívají nahoře na nábřeží ve stínu palem. Ti bohatší sem vyrážejí na procházku či na piknik, ti chudší za výdělkem. Největší obchodní úspěch slaví nádherné kytice z lotosových květů, které obyvatelé Kambodže obětují při večerních modlitbách. V celé Asii je lotos odedávna symbolem Buddhova učení.
Chcete vykonat dobrý skutek? Nic jednoduššího! U pouličního prodavače si prostě kupte pár ptáčků a okázale jim darujte svobodu. Co na tom, že je prodavač za chvíli možná zase chytí a strčí do klece?
I my jsme tu okázale vykonali dobrý skutek - žebrajícím klukům jsme koupili smažené vodní brouky. V Kambodži je to podobná lahůdka jako u nás bramborové čipsy. Jen musíte vyplivnout tuhé krovky a nožičky, škrábající v krku. I když... Pro kluky to dobrý skutek jistě byl, ale co pro brouky? Buddhismus přináší etické paradoxy, se kterými si v Phnompenhu člověk neví rady. Případné pochybnosti naštěstí můžete zahnat v nedalekém chrámku. Nabízí modlitbu přímo na břehu Mekongu.
V phnompenské Škole svobodných umění nás čeká večerní představení buddhistického eposu Rámajána. Vstup je zdarma - tohle totiž není oficiální divadlo, ale součást výuky, otevřená všem příchozím. Žáci se ve Škole učí klasické tance, hru na různé hudební nástroje, zpěv a výtvarné techniky. Za Rudých Khmérů bylo tohle všechno zakázáno jako „buržoazní přežitek“.
Epos Rámajána je příběhem lásky prince Rámy a jeho manželky Síty. Démon Ravana unesl Sítu na ostrov Srí Lanka a chtěl ji přinutit, aby se stala jeho ženou. Princ Ráma ale s pomocí opičího vojska ostrov dobyl a Sítu osvobodil. Podobně jako vietnamské jednotky, které Phnompenh dobyly v lednu 1979 a vyhnaly nenáviděné Rudé Khméry. Jejich hrůzný režim skončil. Jen díky tomu se tu dnes mohou provozovat i tak zdánlivě banální radosti, jako je večerní divadlo.



obsah čísla 54 ročník 2007





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek