reklama




naši partneři
 
reklama


Zpráva o nemocech mocných - Napoleon
Prof. MUDr. Ivan Lesný DrSc. 
SANQUIS č.18/2002, str. 60


Umírám předčasně, zavražděn anglickou oligarchií a jejími najatými vrahy... ...přeji si, aby můj popel spočinul na březích Seiny uprostřed francouzského národa, jejž jsem tak miloval... Z Napoleonovy závěti


Historie, zejména starší, vrhá někdy na jednu a touž událost, na jeden a týž časový úsek, na jednu a touž osobnost dvojí pohled: jeden zaujatý (někdy zdánlivě) a druhý nezaujatý (většinou zdánlivě). Skutečná pravda se obvykle blíží bodu, kde se oba pohledy proťaly.
Warheit und Dichtung - pravda a báseň - tak vtipný a zároveň pravdivý podtitul dal Goethe vlastnímu životopisu.
S pravdou a básní, skutečností a legendou se setkáváme na každém kroku, jakmile se začneme hlouběji zajímat o osobnost Napoleona Bonaparta: záleží na tom, odkud pocházejí informace. Jinak o něm soudí Francouzi, jinak Angličané, jinak Němci, jinak Rusové. Jinak historie, která nazírá Napoleonovu osobnost prizmatem času, Evropy a světa, které ve svém úhrnu Napoleona „stvořily“, jinak historie, která zatvrzele přenáší do minulosti hlediska ryze současná.
Ani jediný z těchto pohledů však nemůže této postavě upřít její historickou velikost. Může snad namítnout, že Napoleon měl přehršli štěstí: nebýt Velké francouzské buržoazní revoluce, zůstal by bezpochyby málo známým důstojníkem; nebýt stagnace této revoluce a neschopnosti tehdejšího direktoria republiky, nikdy by nemohl uchvátit absolutní moc; nebýt jeho obliby mezi vojáky... a tak dále a tak dále.
Prostě vyšla jeho šťastná hvězda.
Korsická rodina Bonapartů (původně Buonapartů) náležela sice mezi dobré staré korsické rody, ale byla chudá. Napoleonův otec Carlo Buonaparte byl advokát ve městě Ajacciu. Se svou chotí Letizií, rozenou Romagnoliovou, měl pět synů a tři dcery.
Napoleon se narodil v Ajacciu
15. srpna 1768. V jedenácti letech se stal žákem vojenské školy v Brienne a v sedmnácti letech již byl jmenován poručíkem dělostřelectva. Vynikal prý zejména v matematice.
Ale i když byl od samého počátku jeho vojenský talent nesporný, byli by ho za bourbonské vlády v kariéře vždycky předstihovali šlechtičtí synkové z metropole - drobný korsický šlechtic, to tenkrát znamenalo velmi málo.
Vtom však zasáhla do jeho života a do života všech jeho současníků Velká francouzská buržoazní revoluce. Ta se vůbec nelíbila tehdejším evropským mocnostem. Prusko a Anglie vyhlásily Francii válku. Angličané blokovali přístavní pevnost Toulon a učinili z ní baštu roajalistů. Obléhání Toulonu republikánským vojskem bylo dlouho neúspěšné.
Obléhatelům byl vyslán na pomoc Bonaparte. Podařilo se mu Toulon dobýt a za to byl povýšen na brigádního generála. Jméno Napoleon začínalo mít zvuk. Ale tak snadné to zase neměl. Padl Robespierre, k němuž měl novopečený generál vztah (blíže nedefinovaný, ale zřejmě politický, protože Napoleon byl zprvu pokládán za „Robespierra na koni“), a Napoleonova kariéra se přibrzdila. Byl dokonce zatčen a krátký čas vězněn.
Brzy  následovala další nepříjemnost: tzv. Výbor pro veřejné blaho mu nařídil pokořit vzbouřence ve Vendée. Když však mladý (pětadvacetiletý!) generál zjistil, že mu dávají velení pěší brigády, ačkoliv byl dělostřelec (a dělostřelec znamenitý), došlo k prudké kontroverzi mezi ním a členem výboru Aubrym - a Bonaparte požádal o penzionování.
Následovala téměř dvě krušná léta - penze mladého generála byla velmi hubená, často byl problém mít na oběd.
Pak se karta obrací: v říjnu 1795 je mu za povstání roajalistů svěřeno vrchní velení v Paříži - a Napoleon má úspěch. Žení se s krásnou kreolkou Josefinou, která sice byla o dost starší než on, ale zůstala jeho celoživotní láskou, i když se s ní později rozvedl. A zanedlouho mu je svěřeno vrchní velení při tažení do Itálie proti Habsburkům.
Jeho šťastná hvězda se rozzáří naplno.

Vojáci, dívá se na vás čtyřicet století
Na své výpravě do Egypta obsazuje Napoleon Maltu (kde vládli už tři sta let maltézští rytíři). Napoleon tam sice vítězil a dostal se až do Sýrie (do legend vešel jeho výrok u egyptských pyramid: Vojáci, dívá se na vás čtyřicet století), ale epidemie moru ho donutila k návratu. Přes sklizené vavříny však bylo Napoleonovo egyptské tažení vojensky a politicky bez významnějšího zisku, ale přineslo značný efekt kulturní. S jeho výpravou táhli do Egypta i význační francouzští učenci, kteří začali zkoumat a sepisovat egyptské památky a sebrali i materiál k pozdějšímu rozluštění egyptského hieroglyfického písma (Champollionem). Byl položen základ nového, později proslaveného vědního oboru - egyptologie.
Napoleonovi však nestačí jen vojenská sláva. Podivuhodnými nejen vojenskými, ale i diplomatickými tahy se mu 8. listopadu 1799 daří uskutečnit státní převrat.
Lze bez nadsázky říci, že mnohé, s čím se ve Francii setkáváme ještě dnes, nese pečeť jeho ducha a energie. Dokonce i směrnice pro pařížskou operu!
Evropským mocnostem to pochopitelně není vůbec vhod. Jedna proti-francouzská koalice střídá druhou. Znovu se válčí v Itálii a Napoleon vítězí u Marenga (1800). Krátce nato je na něj spáchán atentát. Následují represe, mířící tvrději doleva (vůči republikánům) než doprava (proti roajalistům), ačkoliv zřejmě právě pravice měla tento atentát na svědomí. Dalšího, tentokrát nezastřeně roajalistického spiknutí Cadoudalova (Cadoudal pocházel z Bretaňska, proslulého v revoluční Francii svou konzervativností) využívá Napoleon k aktu, jímž nadobro zrazuje ideály Velké francouzské revoluce: 18. května 1804 se stává císařem Francouzů (tak zněl oficiální titul - předrevoluční panovník měl titul král Francie a Navarry a Napoleon chtěl formulací svého titulu zdůraznit, že je panovníkem z vůle lidu) a dává vypracovat nový dvorní ceremoniál. Jeho součástí je i titulatura pro členy císařovy rodiny včetně jeho adoptivních dětí. Až na titul markýze se obnovují šlechtické predikáty, ale do šlechtického stavu povyšuje sám císař - Napoleon.
Války však pokračují. Napoleon touží zasáhnout Anglii. Ale vypovědí mu válku Prusko, Rusko a Rakousko. Zatímco francouzské námořnictvo poráží u Trafalgaru anglický admirál Nelson, podléhají Napoleonovi spojené armády rakouské a ruské (2. prosince 1805) ve slavné bitvě u moravského Slavkova. V bitvě u Jeny jsou poraženi Prusové a v bitvě u Friedlandu (1807) Rusové.
Po bitvě u Slavkova požádalo Rakousko o mír.
Dlouhodobé válčení nakonec vyčerpalo i hospodářsky tak silný stát, jako byla Francie. Mnozí Francouzi už začínali pochybovat, zda se Napoleon udrží. Prvním z nich byl jeho ministr zahraničí Talleyrand. Byl to prototyp kariéristy, který přečkal každý režim. Začal se paktovat s ruským carem Alexandrem, kterému dodával zprávy...
V té době se Napoleon rozvedl s Josefinou. Byla o šest let starší a nemohla mu dát dědice. (Měl už však nemanželského syna s polskou hraběnkou Walewskou.) Ucházel se dokonce o sestru ruského cara, a byl nesmírně uražen, když byla jeho žádost odmítnuta.
Napoleonova hvězda začínala blednout.
Ještě jednou se zaskvělo jeho válečné umění v další válce s Rakouskem, v bitvě u Wagramu (1809). Poté nadiktoval Vídni mír, po němž se Rakousko stalo jeho spojencem či spíše vazalem. Rok poté si vzal za manželku habsburskou princeznu Marii Luisu, s níž měl potom syna.
Nastaly potíže se Španělskem, jehož lid vedl proti francouzské okupační armádě partyzánskou válku. Ze spojenectví s Napoleonem se vymanilo Rusko. A tak mu Napoleon neuváženě vyhlásil válku. Tažení v létě 1812 sice dosáhlo Moskvy, ale bylo to Pyrrhovo vítězství. Za strašného ústupu z hořící Moskvy utrpěla Napoleonova obrovská armáda citelné ztráty. Generál Kutuzov v listopadu téhož roku připravil Napoleonovi zdrcující porážku na řece Berezině...
V roce 1813 vypuklo povstání v německém Rýnském spolku. Francie, vyčerpaná dlouholetými válkami, už nemohla dodávat nové vojáky. Následovala porážka u Lipska a 30. března 1814 vnikli spojenci do Paříže.

Napoleonova hvězda zhasla
Napoleon si neuvědomil, že historii a vývoj nelze obelhat - že jeho armády sice nesly na svých cestách myšlenky o svobodě, avšak nakonec národům svobodu nepřinášely, ale braly.
Napoleon byl donucen k abdikaci. Uchýlil se na Elbu, kde měl panovat s titulem císaře.
Do Paříže se vrátili Bourboni. Francie brzy měla Bourbonů dost - a Napoleonovi to nezůstalo tajemstvím. A tak se 1. března 1815 z Elby vrátil. V Paříži a v Evropě nastalo zděšení.
Napoleonova hvězda se znovu - naposled - rozzářila a vzplanula silně, jako jiskra před zánikem. Napoleon zahájil svých slavných sto dní.
Jeho cesta z jižní Francie do Paříže byla triumfální. Vojska vysílaná proti němu se k němu přidávala, přidávalo se k němu i jedno francouzské město za druhým. Bourboni uprchli a Napoleon přibyl do Paříže jako vítěz.
Napoleonovi nepřátelé se však brzy vzpamatovali.
A dochází k poslední Napoleonově bitvě - u belgického Waterloo. Proti Francouzům tam stála spojená anglická a pruská vojska, jimž velel Wellington. Bitva nemusela být pro Napoleona ztracena, dojít na bojiště včas posily, jimž velel generál Grouchy. Mluvívá se někdy dokonce o Grouchyho zradě - ale to je příliš smělá kombinace. Zajímavě se touto otázkou zabývá i Zweig ve svých Hvězdných hodinách lidstva.
Byla to hrozná bitva, na bojišti zůstalo pětadvacet tisíc mrtvých a raněných Francouzů a dvaadvacet tisíc Angličanů a Prusů.
Otevírá se poslední - nejzáhadnější
- kapitola Napoleonova života.
Znovu abdikuje a odjíždí z Paříže. V Rochefortu je však zajat Angličany a anglickou lodí Bellerophon odvezen na ostrov svaté Heleny, malou anglickou kolonii v jižní části Atlantiku.
Tam ještě žil se svým malým průvodem v domě na vysočině Longwood šest let. Jeho suitu tvořili maršál Bertrand, hrabě a hraběnka de Montholon, generál Gourgaud, tajemník Las Casas, komorník Marchand a dva sluhové.
4. května 1821 Napoleon zemřel, údajně na rakovinu žaludku. Byl o tom dokonce sám přesvědčen, protože na rakovinu žaludku zemřel i jeho otec. Říkal prý s trpkým humorem: „Rakovina - to je Waterloo, které se dostalo dovnitř.“
V roce 1840 dal král Ludvík Filip Orleánský převézt Napoleonovy ostatky do pařížského Dómu invalidů, kde odpočívají ve velkolepém sarkofágu dodnes.

Byl Napoleon otráven?
Čas od času se objevovaly náznaky, že Napoleon nezemřel přirozenou smrtí. Přispěla k tomu zřejmě i věta z jeho závěti, kterou jsme citovali.
Fakt je, že pitva, provedená korsickým lékařem Antomarchim, který Napoleona ošetřoval, za spoluúčasti britských lékařů, přinesla rozporné nálezy. Jisté bylo jen zduření jater. Jindy se mluvilo o „kancerózním vředu nebo skirhotické sliznici“, což sice jsou formy rakoviny žaludku, ale neumírá se na ně hned. A melaenu, tmavou stolici, měl Napoleon až v posledních dnech, kdy užíval velké dávky rtuťového přípravku kalomelu.
V padesátých letech 20. století pojal nadšený ctitel Napoleona, švédský dentista Forshufvud podezření, že císař Francouzů byl otráven arzenikem. Opatřil si Napoleonovy vlasy (císař odkázal mnoho pramenů vlasů členům své rodiny a dvěma komorníkům na Longwoodu) a dal je postupně vyšetřit několika chemikům-toxikologům. Pomocí aktivační analýzy se zjistilo, že obsahují 10,38 mikrogramu arzenu, zatímco normálně přípustný obsah je 0,8 mikrogramu.
Je to důkaz, že byl Napoleon otráven?
Arzen se hromadí v těle mrtvol. Ale zjištěná dávka je přece jen příliš vysoká.
Arzenik, česky otrušík, kysličník arzenitý As2O3, býval v 18. a 19. století často užíván traviči jako účinný jed. Dal se navíc snadno opatřit. Akutní otrava arzenikem se projevuje jako prudké gastrointestinální onemocnění se zvracením a průjmy. Méně obvyklá chronická otrava tímto jedem vyvolává neurologické potíže, chabé obrny distálních částí končetin, tedy rukou a nohou. Gastrointestinální příznaky se mohou objevit také, ale jsou mírnější.
Je zajímavé, že Napoleon trpěl nevolnostmi, bolestmi hlavy, závratěmi, nápadnou slabostí rukou a zejména nohou, což by odpovídalo obrazu chronické otravy arzenikem. Nejpozoruhodnější však je, že když byla Napoleonova rakev v roce 1840 (tedy 19 let po jeho smrti) před převozem do Francie otevřena, tak se zjistilo, že mrtvola je bezvadně zachována, otevřely se jen špičky jezdeckých bot a ven vyčnívaly prsty u nohou. Také nápadné Napoleonovo tloustnutí v posledních letech jeho života svědčí pro užívání arzenu. Vždyť arzenové léky, například solutio Fowleri, se ještě donedávna předepisovaly hubeným jedincům.
Byl-li císař otráven, tedy jak a kým? Forshufvud došel k názoru, že to mohlo být jenom vínem, protože na Longwoodu bylo speciální „lepší“ víno pro císaře, ostatní obyvatelé pili víno „obyčejné“. Kdyby byl arzenik podán v jídle, byli by se otrávili i jiní obyvatelé Longwoodu. A skutečně se zachovala zpráva, že Napoleon dával ochutnat své víno generálu Gourgaudovi a ten shledal jeho chuť „divnou“, ale žádné následky nepocítil.
Z toho plyne, že Angličané mohli Napoleona trávit malými dávkami arzeniku pouze v dodávaných potravinách, jenže tím by otrávili i ostatní. Navíc nebylo v zájmu Anglie, aby Napoleon zemřel. Ubyla by jim sice starost, ale nenapravitelně by poškodili svou pověst. Tedy: pokud by šlo o otravu, musel být travičem někdo z Napoleonova okolí. Ale tam mu byli všichni oddáni. Až na jednoho.
Hrabě de Montholon pocházel ze staré francouzské předrevoluční šlechty. Do služby k císaři se dostal poprvé těsně (on jediný) před bitvou u Waterloo. Navíc je podezření, že jeho žena byla na svaté Heleně Napoleonovou milenkou. Na posměšné poznámky o této věci, které občas někdo z okolí, zejména generál Gourgaud, prohodil, hrabě vůbec nereagoval. Po návratu ze ostrova byl náhle velmi bohat, původ bohatství není znám. Podivná je i okolnost, že byl přijat hrabětem z Artois, královým bratrem, pozdějším Karlem X., k tajnému slyšení. Ke konci života se Montholon stal zase bonapartistou. Účastnil se za vlády Ludvíka Filipa nešťastného spiknutí prince Ludvíka Napoleona (pozdějšího Napoleona III.) a byl za to uvězněn.
V poslední době však vyvstaly námitky proti jakékoli teorii o zavraždění. Především se ukázalo, že tapety na Longwoodu, z nichž některé se prý ještě zachovaly, obsahovaly Scheeleovu zeleň. To bylo tenkrát oblíbené barvivo tapet, od něhož se upustilo, protože při jeho výrobě a při práci s ním docházelo k otravám arzenikem. V tapetách z Longwoodu bylo 0,12 g v 1 m2, zatímco dolní hranice pro otravu je 0,015 g arzenu na 1 m2. Mohlo tedy jít o otravu akcidentální.
A konečně do třetice: v roce 1982 přinesl časopis Nature zprávu tří kanadských vědců, kteří znovu zkoumali Napoleonovy vlasy a nenašli v nich tak velké množství arzenu jako Forshufvudovi spolupracovníci. Zdokonalenou chemickou metodikou se prokázalo, že v dřívějších testech byl do arzenu omylem vzat i antimon, jejž císař dostával v lécích.
Nemáme tedy důkaz, že Napoleon byl pomalu otravován.
Na co tedy umřel, když se přitom rakovina spolehlivě neprokázala?
Bezpochyby na špatné léčení. Jeho lékaři, jak O’Meary, tak Antomarchi, byli mimořádně neschopní a dávali svému pacientu nevhodné dávky antimonu, rtuti a snad i arzenu. Byly to dávky i na tehdejší dobu příliš vysoké. A všechny tyto kovy způsobují jak periferní obrny, tak zažívací potíže. Císař byl navíc jistě oslaben nevhodným longwoodským klimatem, stresy z ustavičného špehování anglickými hlídači a z malicherných sporů na jeho „malém dvoře“.
A tak asi podlehl zbytečně velkým dávkám léků, podávaných mu při banálním onemocnění zažívacího traktu, snad při žaludečním vředu a zánětu jater, které byly prokázány.

 



obsah čísla 18 ročník 2002





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek