reklama




naši partneři
 
reklama


SANQUIS PLUS - MEDICÍNA


SANQUIS PLUS - Co je strach?

Co je strach?
Milan Nakonečný

Dvěma základními emocemi, které se podstatně podílejí na regulaci lidského chování, jsou strach a vztek; první je reakcí na hrozbu, druhá, spojená s agresí, je reakcí na překážku na cestě k uspokojení nějaké potřeby.
 
O biologické účelnosti obou těchto emocí svědčí, že jsou spojeny s výraznými vegetativními reakcemi, spojenými s mobilizací energie v organismu, neboť strach byl původně spojen s útěkem, vztek s útokem. V tomto smyslu je strach chápán jako reakce na hrozící nebezpečí, jež je spojena se zvýšenou aktivitou vegetativního nervového systému, pocitem napětí, pohotovostí k úniku a je prožívána jako ohrožení. Vývojem se původní zdroje strachu, fyzické hrozby, jako byli predátoři, v kontextu kulturních podmínek života posunuly i na hrozby symbolické, takže dnes lidé reagují strachem nejen na ohrožení zdraví a života, ale i na hrozbu ztráty společenského statusu, prestiže apod. Avšak i strach spojený se symbolickými podněty a sebehodnocením je provázen typickými fyziologickými symptomy strachu, jako je zrychlený tlukot srdce, přerývané dýchání, pocení se a další. Organismy činí vše, aby se dostaly co nejdále od vnímaného nebezpečí, a často reagují strachem i na slabé náhlé podněty, které by mohly znamenat nebezpečí; tak reagují např. ovce a pakoně na náhlé, slabé zvukové podněty, kdežto lvi a tygři se tak nechovají. Intenzita strachu je totiž funkcí nejen vnímání míry vnější hrozby, ale i vlivu vnitřní dispozice, bázlivosti (u člověka se hovoří o úzkostnosti jako rysu osobnosti – osoby s vyšší úrovní úzkostnosti vnímají ohrožení hodnoty sebe sama intenzivněji než osoby s nízkou úrovní úzkostnosti – C. D. Spielberger, 1977).

Vrozenými podněty strachu jsou zejména: u dětí útlého věku strach z cizích tváří, dále strach z výšek a hloubek, strach ze tmy, z neznámého či z některých druhů zvířat. Malé opičky se však např. strachu z hadů učí pozorováním dospělých opic a většina podnětů či situací vyvolávajících strach je derivována z „přirozených strachů“ nebo naučena, zejména asociacemi s bolestí; příkladem je strach ze zubního lékaře, který je u dětí široce generalizován a projevuje se tak i jako strach z osob oděných do bílého pláště. C. E. Izard (1981) zdůraznil, že „strach je nejtoxičtější ze všech emocí a intenzivní strach může i zabíjet“ (tak může ty osoby, které věří v černou magii, woodoo, zabít náhlým selháním srdce strach z kletby). Obecně vyvolává strach přítomnost hrozby nebo nepřítomnost jistoty (u dětí nepřítomnost matky). Strach může tlumit přítomnost dospělých (být sám z nás činí zbabělce – parafráze Shakespearova výroku). Zážitek strachu má určité stupně od leknutí, postrašení až po afekt hrůzy nebo děsu; společným jmenovatelem je tu obava z hrozby.

Komplementární k strachu je naděje: „není naděje bez obavy ani obavy bez naděje“, napsal Spinoza ve své Etice (část III., prop. XIII.), ale se strachem je spojena i starost jako častý průvodce lidské existence. „V současné civilizaci existuje stálý nárůst počtu předmětů, událostí, podmínek a situací, které vzbuzují strach“ (C. E. Izard, 1981). Zvláštním případem je úzkost, obava, jejíž zdroj či objekt si člověk neuvědomuje, tedy jakýsi nevědomý strach z něčeho neurčitého. O. F. Bolnow (1956) chápal úzkost jako reakci na cizost a lhostejnost světa, M. Heidegger (1926) ve stejném smyslu napsal, že „úzkost je svět jako takový“. Zvláštním případem je příjemný strach (adrenalinové sporty, jízdy na extrémně visutých drahách, sledování filmových hororů, které se snad dá vysvětlit povědomím vlastního bezpečí, zatímco ostatní je vysvětlováno vlivy biochemických substancí).

Strach má pozoruhodné aspekty sociální, např. sdružování se ve strachu, známé už u zvířat, vystupuje ve funkci účinnější sebeobrany. Strach sehrál a stále hraje důležitou roli v dějinách lidstva a ve filozofii patří k nejčastěji tematizovaným druhům citů.
Lenka Procházková
Kdo se bojí, nesmí do lesa

Je rozdíl mezi strachem a hrůzou. Hrůzu poznali ti, co stáli na střeše domu, kolem kterého se valila zdivočelá řeka, a čekali na záchranu z nebe. Hučení helikoptéry jim v hučení vody jistě připadalo jako nádherný zvuk. Ještě šílenější hrůzu musela prožít Johanka z Arku, než kat zapálil hranici. Snad i ona čekala záchranu z nebe…

Hrůza je velmi silná emoce, která se člověka zmocní v ohrožení života nebo při pohledu na utrpení jiného člověka nebo i zvířete. Hrůza je ochromující, a jenom extrémně silné povahy jí nepodlehnou. Strach je delikátnější záležitost, často je probuzen naší představivostí a existuje proti němu obrana. Například rozumná příprava na situaci.

Když jsem poprvé měla jít k výslechu na StB, navštívila jsem zkušeného kamaráda a vyslechla jeho rady. Takže jsem do kachlíkové budovy na Letné vcházela teoreticky připravena. Praxe je pak vždycky trochu jiná, ale díky „kurzu“ jsem třeba věděla, že součástí výslechu bude sepsání protokolu, který musím velice podrobně přečíst, a pokud v něm najdu slova, která jsem neřekla, mám právo na opravu. Dále jsem věděla, že svůj podpis musím napsat úplně těsně pod poslední řádku, aby po mém odchodu něco nedoplnili. Taky jsem byla kamarádem poučena, že nesmím během výslechu nic pít, protože by v tom mohly být drogy. Při desátém výslechu už jsem měla vlastní zlepšovací metody, například pět set korun v kapse, které jsem před vyšetřovatele položila jako pokutu, že vypovídat odmítám.

Vlasta Chramostová překonávala strach tím, že během výslechu v kanceláři zalívala kytky a zlobila se, jak je zanedbávají. Když píšu důležitou knihu, trpívám strachem, že umřu dřív, než ji stihnu dokončit, a proto se snažím vyhýbat rizikovým situacím. Například necestuju autem. Jinak strach o vlastní život neznám, dokonce když jsem v dětství padala z dvacetimetrové skály a těsně u převisu jsem chňapla po suché břízce, stihla jsem si, než se vyrvala z pískovcové půdy, jasně pomyslet, že to dopadne dobře, že se přece nezabiju ve třinácti letech. Dopadla jsem do keřů a kromě nalomeného obratle se mi nic nestalo. I před náročnou operací o třicet let později jsem vesele telefonovala a starala se hlavně o přísun dobrot a dobrého čtiva, abych si to pak v nemocnici vychutnala. Dodnes na ten týden lenošení ráda vzpomínám.

Strach o někoho se učím překonávat celý život, ale když znovu přijde, jsem bezbranná.
 
Aleš Pejchal
Místo strachu v právním řádu
 

Nenahání vám strach už sám titulek této úvahy? Právní disputace o strachu a jeho zařazení do tak suchopárného systému, jakým je ona nekonečná houština zákonů? Asi přirozený pocit, jenž má původ nikoli v obavě z neznámého, ale ve zcela správném tušení, že dokonalé poznání je nemožné. Proto je strach tak oblíbeným nástrojem nositelů moci.
Systém bude mít buď natolik komplikovaná pravidla, že jejich dodržení bude vyloučeno, anebo nebude mít pravidla vůbec žádná.

Krásně pojmenoval fenomén strachu při definování možných forem vládnutí Charles Montesquieu ve svém jedinečném díle Duch zákonů: „Despotická vláda má za zásadu strach: vždyť národy bázlivé, nevědomé a pokořené nepotřebují zákonů.“ Samozřejmě, že velice často vyvolává strach i poznaná a nadále očekávaná krutost. Ale takovýto způsob vlády je velmi primitivní. Skutečná despocie staví na zcela neočekávaných zásazích zvůle. Právě takovýto způsob vládnutí přináší u většiny ovládaných téměř absolutní, bezbřehou poslušnost.

Ale i demokratický právní řád musí brát strach na vědomí. Chápeme-li právo, a těžko je lze jinak v právním státě brát, jako nástroj ochrany lidské svobody, pak obavy z nepoznaného provázejí na každém kroku. Svoboda s sebou přináší tolik odpovědnosti a tím i strachu, že i zdánlivě moudří lidé svoji svobodu odhazují a svěřují svoje životy vůli vládců, aby oni jim ukazovali jediný správný směr cesty a zbavili je rozhodování na křižovatkách. Uchopit odpovědnost za svoji svobodu znamená především se zbavit strachu z ní.

Právní normy, jež posilují svobodu a nepodporují strach, jsou normy zákazové. Znám své pole působnosti, kde se mohu rozhodnout jakkoli, tedy i naprosto špatně, a následky si ponesu velice těžce, i když nepřekročím zákazové hranice. Oproti tomu příkazové normy mi nakazují nejenom formu, ale i obsah mého chování. Ve velké většině jsou to normy pro strašpytly, kteří se nedokáží či neumí rozhodnout. Potřebují mít své životní kroky nejen předepsané, ale dokonce jsou ochotni se obávat sankce, která přichází, když předepsaný postup nebude dodržen. Obvykle se takovýchto norem dovolávají ti, kteří požadují výjimku z obecného, protože oni vzhledem ke své „výjimečnosti“ jsou těmi, jimž je „přirozeně“ předepsáno něco zcela jiného než ostatním. Namísto prosté lidské statečnosti, kdy si svoji výjimečnost uhájí v rámci obecného bez berliček práva, to je prostou přirozenou autoritou vlastních skutků. Typickým příkladem mohou být požadavky některých církví, jež se dožadují zvláštních právních úprav pro svoji činnost, neboť se obávají, že v přirozeném výběru hodnot by neobstály.

Pojďme dolů z těchto výšin k těm nejbanálnějším právním jednáním, kde strach nemůže mít jakýkoli prostor. Smlouva uzavřená jednou, ale i všemi stranami smlouvy v tísni, může být v budoucnu seznána neplatnou. Tím však přestanou účinkovat její dopady i na všechny další, kteří nebyli přímými účastníky smlouvy, leč její obsah se jich dotýká či může dotýkat. V právním jednání zkrátka strach nesmí mít místo a jeho prokázání staví takovéto jednání mimo právo. A ten, jenž kohokoli pod pohrůžkou násilí přinutí k jednání, je vždy postaven mimo zákon. Tedy ve společenství svobodných lidí, nikoli v despocii.

Nemějme proto strach ani z práva, ani ze svobody. Protože nemít strach znamená chovat se zodpovědně, a to je docela zábavný životní program.
 
Michael Wellner-Pospíšil
Obchodníci se strachem

Strach nemůže existovat bez naděje a naděje bez strachu. (Baruch Spinoza)

Součástí našeho života je strach. A protože se všichni bojíme, především své vlastní smrti, začínáme věnovat pozornost stále častějším reklamám, které našeho strachu využívají. Není dne, aby se na obrazovkách televizí neobjevovala všelijaká doporučení typu: všichni muži nad padesát let by se měli podrobit tomu či onomu testu, aby se vyhnuli zdravotním komplikacím toho či onoho typu. To platí samozřejmě o ženách i o dětech, dokonce i o vašich domácích mazlíčcích. Člověk ani netuší, co všechno ho může potkat se zrakem, pohybovým ústrojím, zažívacím traktem, kardiovaskulárním systémem, ledvinami atd. Účinné reklamy nám pomocí 3D animace nechávají nahlédnout do nejskrytějších koutů našich buněk, kde zákeřně číhá jedna nemoc za druhou, jedno nebezpečí větší než druhé.

Teď si představte, že byste všechny ty dobré rady vyslyšeli a reagovali dle přání inzerentů. Trávili byste pravděpodobně většinu svého času v lékárnách a ordinacích, kompletně byste měnili své životní návyky, a kdyby, nedejpánbůh, všechny ty preparáty a rady opravdu fungovaly, po světě by chodili starci a stařenky biblických věků, zhroutil by se nám ještě rychleji celý penzijní systém… A my bychom neměli z čeho platit všechny ty zázračné pilulky, jogurty a jiná rostlinná dobra, plná nesmírně užitečných látek, jež vědci denně objevují ve snaze znesmrtelnit lidstvo.

Tento fenomén „obchodníků se strachem“ zaplavil celý civilizovaný svět. Lidé neboli chodící kasičky reagují vcelku velmi slušně. Čím jsou starší, tím více se bojí a kupují si jeden zázračný lék za druhým, oddávají se duchovním cvičením, pokud možno vycházejícím z orientálních filozofií, kdejací mystici, šamani a kouzelníci exotických vzhledů se na nás optimisticky usmívají na pokroucených plakátech obskurních podchodů, aby rozdávali lidem moudro jejich vědění, psychickou vyrovnanost spolu s fyzickou kondicí…

Tady se dostávám ke Spinozovu citátu, který jako by byl sloganem oněch „obchodníků se strachem“ – lidé si prostě ze strachu „kupují“ naději. Ale zázraky se nedějí. Nesmrtelnost je jen součástí většiny náboženství. A tak si přejme to, aby všechny ty zázračné preparáty alespoň neškodily, když už nemohou pomoci. Čas totiž nelze zastavit, snad ho jen lehounce zpomalit.


Kresby: Luděk Bárta




reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek