| Orbis pictus (45/2006) |
|
Olaf Hanel
|
| Ojedinělý projekt s uvedeným názvem je dalším v řadě počinů umělců střední generace českých autorů, kteří na současnou výtvarnou scénu vstoupili v době, kdy byla již uzavřena kapitola světové klasické moderny a kdy se museli vyrovnávat s postmodernismem a následujícími vlnami aktivit.
|
|
Dědictví uměleckých avantgard minulého století v souvislostech konce druhého milénia a začínajícího milénia třetího zachovalo ve stávajících geopolitických poměrech a v současném duchovním klimatu stopy vědomí elementárních hodnot, které stály u počátku lidské civilizace a jež bychom měli nadále chránit a rozvíjet.
Samozřejmě, poselství této generace si našla adekvátní formy sdělení, které v minulosti nebyly k dispozici. Nezabraňuje jí to však vracet se k odkazům, které jsou historicky prověřené a univerzálně platné, s vědomím odpovědnosti, která v uměleckém vyjádření může mít nejrůznější charakter, odpovídající dobovým estetickým normám.
K těmto odkazům nepochybně patří vize svobodného a tvůrčího lidského individua, která zajímala velikány vědy a umění světové historie, mezi nimi také Jana Amose Komenského.
Jeho dílem se volně inspiroval i interaktivní projekt s názvem Orbis pictus, který si v současných dobových souvislostech klade za cíl nabídnout návštěvníkovi formou specifické hry účast, jež má nejen ukojit jeho zvědavost, ale především vzbudit zájem a zkoumat možnosti vlastního tvůrčího potenciálu, přístupnost k novým podnětům tak, aby se svou přítomností stal integrální součástí celého prestižního záměru.
Petr Nikl realizoval v roce 2000 v pražské galerii Rudolfinum projekt Hnízda her, interaktivní hřiště s prezentací disciplín z oblasti výtvarného umění, divadelních a hudebně akustických prvků. Na světové výstavě v japonském Aichi v roce 2005 spolu se svými spolupracovníky reprezentoval Českou republiku dílem Zahrada fantazie a hudby. Projekt Orbis pictus se stal bezprostředně následnou realizací a její úvodní prezentace v Českém kulturním centru v Paříži může být chápana jako signální. Bude totiž v různě možných obměnách putovat v příštích letech po řadě světových metropolí.
Petr Nikl, iniciátor, koordinátor a zároveň autor, zve diváky v Českém centru do útrob monumentálního objektu v podobě bílého srdce, obsahujícího instrumentální organismus - metaforický Labyrint světa a ráj srdce, do kterého vstupují diváci dvěma vchody. Posléze je jim nabízena možnost kreativní spolupráce. Niklův tým připravil řadu možností, jak se podílet na vzájemných interakcích a jak využít instalovaných objektů, ve své většině technologicky jednoduchých, připomínajících primitivní hudební nástroje s jejich často rituálním použitím. Na tomto místě bych rád vzpomněl legendární výstavy Les magiciens de la terre před lety v Centre Pompidou, která na naléhavost a stálou platnost a podnětnost fenoménu inspirací tvorbou primitivních národů upozornila.
Nabídka k současnému „rituálu“ je společným jmenovatelem celé intervence Petra Nikla a jeho spolupracovníků v intencích Komenského školy hrou. Cituji pasáž z jeho Labyrintu světa a ráje srdce: „I přijdem do jiného pokoje, kde plno hudeb a zpěvů, břinkání a hlučení rozličných nástrojů spatřím: a některé okolo nich stojící a z vrchu, z důlu, po stranách nazírající a uch nastavující, co to, kde, kudy a kam zní, jak a proč co se čím zní anebo nezní...“
Milan Cais představuje bizarní zvukové nástroje fungující na principu kalimby, Luboš Fidler klávesový nástroj, jehož kladívka rozechvívají hliníkové tyče. Martin Janíček autorský strunný nástroj podobný niněře a drnkací kovový nástroj s plechovým bubnem. Jaroslav Kořán doplňuje produkci další modifikací kovového orloje snivců fungujícího na principu marinby, Petr Lorenc prezentuje několik světelných objektů - průzkumných periskopů, dále kaleidoskop vytvářející bludiště světel a vodní světelnou fontánu. Quido Sen představuje enigmatický objekt blíže neurčené funkce z banálních obalových materiálů, Ondřej Smeykal nabízí zvukový objekt formy přesýpacího tubusu vydávajícího chřestivé zvuky a optický rotační přístroj tvořící barevné víry. Václav Smolka ve svém hudebním příspěvku nechává bublat varhany, jejichž píšťaly ústí do vody. Petr Nikl, autor a koordinátor celého projektu, představuje objekt bílého nafukovacího srdce s názvem Labyrint světa a ráj srdce s náplní tvořící soubor nástrojů od zmíněných autorů. Dále představuje labyrint hlasů - zvukový nástroj pracující s ozvěnou strun klasického piana uzavřeného v rezonančním pouzdře. Rut Kohnová, ilustrátorka posledního vydání Komenského Labyrintu světa a ráje srdce, které je ve francouzském překladu v Českém centru rovněž k dispozici, vytvořila figurky inspirované Komenského dílem a jako reminiscenci na historické středoevropské betlémy je představuje pomocí přístroje umožňujícího rotující pohyb.
Celek se tak stává multidisciplinární kolektivní hrou, útokem na všechny smysly v prostoru a daném čase. Forma nenásilné hry s jistou dávkou humoru, spoluúčast na vzájemné komunikaci, radost z kolektivního úsilí v kreativním environmentu, to vše opět odkazuje k dílu Komenského a stává se zároveň kategorickým imperativem:
„Rozvíjení tvůrčího lidského potenciálu od dětských let by mělo být neodmyslitelnou součástí života podobně, jako jsou k životu nezbytné vzduch a voda.“
|
|
|
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
