| Brněnská vila Tugendhat - památka Unesco |
|
PhDr. Vladimír Czumalo CSc. |
| SANQUIS č.27/2003, str. 72 |
| Ve světě nejčastěji zmiňované a reprodukované dílo moderní architektury na našem území a prakticky nejčastěji zmiňované umělecké dílo na našem území vůbec.
|
|
Tak by mohla znít povrchní žurnalistická charakteristika vily Tugendhat v Brně. Od Blakeovy kodifikace spočívá moderní světová architektura na čtyřech pilířích, které tvoří domy Robbie, Steiner, Savoye a Tugendhat a jejich autoři, Frank Lloyd Wright, Adolf Loos,
Le Corbusier a Ludwig Mies van der Rohe.
Odtud ale zároveň pramení stále tradovaná pověra, v poslední době vydatně přiživená posilováním xenofobie a dalších rozměrů domácí malosti: Co má vlastně Ludwig Mies van der Rohe, vila Tugendhat a její stavebníci společného s naším Brnem, naší zemí, naší architekturou? Němec kdesi vyprojektoval vilu pro výstřední bohaté Němce, kteří jen náhodou chvíli pobývali v Brně a ve vile vlastně nikdy pořádně nebydleli, protože to stejně nešlo. Vila je tak logicky vlastně rovněž Němec, cizák... Ne, opravdu nepřeháním, podobné a další nesmysly slýchá už řadu let každý historik moderní architektury. Některé pověry jsou nevykořenitelné. Lépe bude některé historické okolnosti znovu připomenout.
Stavebníci vily, novomanželé Grete a Fritz Tugendhat, pocházeli z předních brněnských vlnařských rodin Tugendhatů a Löw-Beerů, z prostředí brněnské německy mluvící židovské komunity. Reprezentovali tedy podstatnou složku multikulturní a multietnické brněnské společnosti. V brněnských intelektuálních kruzích 20. let, v nichž se oba pohybovali, byla samozřejmě moderní architektura frekventovaným tématem. Brno naplňovalo svou ambici moderního zemského hlavního města, připravovala se velkorysá Výstava soudobé kultury, v Masarykově čtvrti i na jiných místech Brna řešili architekti otázky, na něž tak pádně odpoví Ludwig Mies van der Rohe ve vile Tugendhat. Budoucí manželé byli tak dobře připraveni na svůj první kontakt s jeho dílem. Došlo k němu v roce 1927 v Berlíně-Zehlendorfu a byla to stavba již 16 let stará: V roce 1911 Ludwig Mies van der Rohe postavil dům pro obchodníka s uměleckými předměty Hugo Perlse. Dům později koupil historik umění Eduard Fuchs, přítel Tugendhatových. Gretu, tehdy ještě po prvním muži Weissovou, a Fritze Tugendhata dům natolik zaujal, že prostřednictvím Lilly Reichové navázali kontakt s jeho architektem. Šestnáct let Miesova vývoje pochopili z jeho aktuálního projektu pavilónu německého státu pro přijetí španělského krále Alfonsa XIII. na mezinárodní výstavě v Barceloně. Radikální prostorový koncept a jednoduchá dokonalost formy je zaujaly natolik, že již v září 1928 obhlíží Ludwig Mies van der Rohe brněnskou stavební parcelu, horní část zahrady domu Gretiných rodičů, kterou novomanželé dostali. Berou se 30. června 1928 v Berlíně-Wilmersdorfu a už na Silvestra téhož roku jim Ludwig Mies van der Rohe odevzdává hotový projekt.
Jak projekční práce, tak stavba vily Tugendhat a pavilonu pro Barcelonu probíhaly paralelně, v průměru s měsíčním posunem. Pro realizaci byla již za první architektovy návštěvy vybrána brněnská firma Arthur & Mořic Eislerové. Grete Tugendhatová podala 22. dubna 1929 žádost o povolení stavby, městská rada stavbu povolila na schůzi 6. srpna 1929, stavební povolení nese datum 26. října 1929. (Toto stavební povolení i s příslušnými plány shořelo v archivu stavebního úřadu v závěru druhé světové války. Jeho průpis i s originálními plány, do nichž jsou zakresleny rozvody vody, byl objeven v roce 2001 v archivu Brněnských vodáren.) Struktura dodavatelů je doslova mezinárodní: ocelový skelet vyrobila berlínská firma
H. Gossen, rovněž střešní izolace pocházejí z Berlína, od firmy Hans Biehn & Comp., vídeňská společnost J. L. Bacon dodala vzduchotechniku a radiátory s výjimkou radiátorů v hale, které jsou od domácí firmy Holusch z Horního Benešova. Žaluzie patentu Klatt přivezla pražská firma Eduard Mauttner, kotle jsou od brněnského Strebela, proslulá onyxová stěna z Berlína (Marmorwerke Steinmesagestift Hans Köstner
& Gottschalk), naopak výrobcem dřevěného nábytku je Standard bytová společnost Brno, Hennigsenova světla dodala dánská společnost Luis Poulsen & co., ploty firma Bílek Brno. Dům byl hotov na konci léta 1930, manželé Tugendhatovi se ale nastěhovali až v prosinci, buď o narozeninách Fritze Tugendhata nebo o pět dní později na chanuku, začínající v roce 1930 15. prosince. Pro dnešek velmi inspirativní příběh vztahu zámožných stavebníků k tomu nejprogresivnějšímu ze soudobé architektury je vlastně krátký...
Tugendhatovi, kteří se významně angažovali v pomoci politickým uprchlíkům z Německa, neunikli jejich osudu - v roce 1938 odešli do Venezuely. Fritz Tugendhat zemřel v roce 1958 ve švýcarském Sankt Gallenu, jeho paní Greta zde žila až do roku 1972. Vilu po okupaci zabralo gestapo, po něm se zde usadily technické kanceláře Messerschmidtových leteckých závodů. Bombardování Brna na konci války zničilo skleněné stěny, zábor sovětskou jízdní jednotkou připravil vilu o podlahy. Výraz se vytratil s dělenými okny. Za nimi byla nejprve škola rytmiky a taneční gymnastiky, od roku 1950 rehabilitace Fakultní dětské nemocnice v Brně. (Většina údajů pochází ze studie Jana Sapáka Vila Tugendhat, Umění XXXV, 1987,
s. 167-178.)
Až v roce 1963 byla vila zapsána do státního seznamu kulturních památek. Zájem o ni zvýšila repríza části souborné výstavy díla Ludwiga Miese van der Rohe v brněnském Domě umění na přelomu let 1968 a 1969 a s ní spojená konference. K obnově vily byl ustaven odborný orgán se zastoupením přímých účastníků stavby na sklonku 20. let. Za Husákovy normalizace se ale obnova stále oddalovala. V roce 1980 přešla vila do majetku města Brna a byla podle projektu Kamila Fuchse a Jarmily Kutějové rekonstruována pro reprezentační účely. V této funkci poskytla ještě kulisu pro jednání mezi Václavem Klausem a Vladimírem Mečiarem o rozdělení společného státu v roce 1992. Ustavil se Fond vily Tugendhat, ve Velké Británii sídlí nadace Friends of Tugendhat.
Od 90. let je vila konečně přístupna veřejnosti, v roce 1994 byla převedena do správy Muzea města Brna. Jak jsem se ale mohl přesvědčit při nedávné návštěvě, v běžném provozu kontrastuje s miesovskou nadčasovou dokonalostí příliš mnoho aktuálních nedokonalostí nejen ve stavu domu, ale především ve formě jeho zpřístupnění: Návštěvníkův dojem musí zákonitě kalit prazvláštní syntéza reziduí socialistické neochoty, podezíravosti a zpupné provozní nedomyšlenosti se současnou hokynářskou lačností, která nerada vidí nízkopříjmové tuzemce na vytěžitelných územích.
Národní kulturní památka, zapsaná v prosinci předloňského roku také na prestižní Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO jako teprve desátá položka z území České republiky, vyžaduje rekonstrukci. Má se týkat fasád, interiérů, zahrady i technického vybavení, počítá se také s nákupy původního mobiliáře, dnes vesměs v soukromých sbírkách. Náklady se odhadují na 112 miliónů korun, s možným překročením město kalkuluje až do výše 150 miliónů korun. Pro srovnání: Náklady na rekonstrukci pražské Müllerovy vily, která se nutně stala jistým precedentem, činily podle oficiálních údajů Magistrátu hl. m. Prahy 47 813 700 korun. Od počátku se kolem přípravy rekonstrukce odehrávají spory, týkající se minimálně věcí odborných, zdánlivě více peněz, ve skutečnosti ale především poměru sil na místním politickém bojišti. Ve vznícených debatách padl také následující argument: Přesná kopie vily Tugendhat by se dala postavit za 35 miliónů korun. Poslední zprávu o vile Tugendhat tak představuje odstoupení dvou významných historiků architektury, Rostislava Šváchy a Pavla Zatloukala, z komise pro přípravu rekonstrukce při brněnském magistrátu. První z nich vysvětlil důvody svého odstoupení mimo jiné těmito slovy: „představitelé brněnského magistrátu si dostatečně neuvědomují jedinečnou hodnotu této světově významné památky a hodlají celou akci připravit nepřiměřeně rutinérským způsobem“ (Architekt IL, 2003, č. 1, s. 72).
Snad i pro pochopení současných reakcí na připravovanou rekonstrukci může posloužit srovnání s reakcí české architektury na stavbu vily: Právě rok, kdy se vila staví, byl pro českou architekturu zlomový. Funkcionalismus završil své vítězné tažení a razantně se vymezuje vůči předchozímu vývoji architektury. Na pořadu dne je koncepce architektury jako vědy, tvůrčí individualismus vystřídal doslova antiindividualistický kult objektivní tvorby. Karel Teige svrhl Le Corbusiera z piedestalu otce-zakladatele moderní architektury a usvědčil jej z její zrady. Formuluje se sociální program nové architektury. Právě v roce 1929 píše Karel Teige ve sborníku Mezinárodní soudobá architektura: „Žádná luxusní vila nemůže být aktivním činitelem ve vývoji dnešní architektury, žádný palác, zámek, žádné zahradní město, nýbrž kolektivní obytný dům hotelového (třebas pavilonového) systému, dům velkoměsta, jež jest továrnou a hotelem pro x set tisíc či x milionů dělníků. Nejmenší byt - nikoliv palác. Komfort, hygiena, nikoliv luxus. Strohá funkcionálnost, jež nic nechce obětovati estetickým záměrům.“ Nepřekvapí pak, že architektonické kvality vily Tugendhat prošly téměř bez povšimnutí. Podstatný moment dobových reakcí naopak postihuje následující úryvek textu Jaromíra Krejcara z počátku 30. let, týkající se přímo vily Tugendhat: „Tedy zde je ten omyl, domnívám-li se, že při stavbě takovýchto obydlí se děje nějaký technický pokrok, který si dnes může dopřáti jenom zámožnější třída. Ze stanoviska technického pokroku a hygieny jsou tyto stavby mnohem méně významné, než jednání obecní rady v Zapadlé Lhotě o zařízení primitivní kanalizace.“
Právě v tom je možná zakopaný pes současných debat a xenofobních postojů. (Česká xenofobie má, jak známo, svůj podstatný rozměr sociální.) Zároveň se stále těší vysoké oblibě návštěva „zařízených“ zámků. (Dnešní výklad ve vile Tugendhat ji mimochodem připomíná.) Dva rozměry téhož problému. Úvahy o tom, kolik je třeba vynaložit, aby byla vile Tugendhat vrácena její původní podoba, nejsou vesměs exaktní ekonomickou rozvahou, ale jen transformovanou otázkou, zda ji vůbec rekonstruovat, rsp. restituovat. Zapsání na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO naštěstí jednoznačně vyjadřuje, že nejsme správci vily Tugendhat pro sebe samé, ale odpovídáme za ni celé světové kultuře. I když je nám dokonalost tradičně podezřelá...
|
|
|
 |
obsah čísla 27 |
 |
ročník 2003 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
