Od věží k troskám
PhDr. Petr Mašek  
SANQUIS č.20/2002, str. 66

Červené obranné věže ve stříbrném poli zdobí erb prastarého rodu Thurnů po mnoho staletí. Tento rod se vícekrát zapsal do evropských, ale i českých dějin. Osud jednoho z jeho členů, prince Rudolfa Thurna, je však v naší národní paměti zapomenut.

Nejprve si však projděme starší historii této rodiny, respektive obou jejích větví.
Údajným prapředkem rodů Thurn-Taxis a Thurn-Valsassina byl Ariprand della Torre, francouzský rytíř z konce 5. století. Jeho potomci prý bojovali v křižáckých válkách. Rozrod rodu nastal po Paganovi, jehož šest ze sedmi synů se stalo zakladateli pozdějších větví rodu. Skutečné příbuzenectví rodin Thurn-Taxis a Thurn-Valsassina je sice pravděpodobné, ale společný původ se poněkud ztrácí v mlhách a nejasných pramenech středověku. Důležité ovšem je, že v 17. století se rodiny na společném původu shodly a používaly i obdobné erby. První prokazatelná zmínka o tomto rodu pochází z roku 1117. V té době patřil mezi langobardskou šlechtu.
Z jedné z četných větví rodu Thurn-Valsassina, z linie Thurn-Valsassina-Como-Vercelli, žijící tehdy převážně v Korutanech a Kraňsku, pocházel také u nás proslavený hrabě Jindřich Matyáš z Thurnu. Do českých zemí přišli Thurn-Valsassinové v 16. století a získali některé statky na Moravě. V roce 1532 jim byl udělen říšský stav svobodných pánů a v roce 1541 říšský hraběcí stav. Jindřich Matyáš (1567-1633) byl po předčasné smrti svého otce vychován strýcem Janem Ambrožem, který sídlil v jihoslovanské Krajině. Proto se Jindřich Matyáš už nikdy nenaučil dobře česky. Strýc byl horlivým katolíkem, synovec Jindřich Matyáš se naopak stal neméně horlivým protestantem. V mládí vstoupil do habsburských služeb a bojoval v Uhrách proti Turkům. Stal se velitelem jízdního oddílu a získal dobré vojenské zkušenosti. Pak se načas uchýlil na své statky v Čechách, ale lákal jej politický život. Jako politik byl nadmíru horkokrevný a nevynechal žádnou příležitost ke vzpourám. V Čechách a na Moravě vlastnil Thurn řadu statků, které podle okolností prodával a opět nakupoval, např. Vintířov, Roveň, Dobřichovice, Veliš nebo Hodonín. V roce 1609 se stal vůdcem české stavovské opozice a vykonával funkci vrchního velitele jejího vojska. K vojenskému střetu nakonec nedošlo, císař byl k ústupkům donucen politickou cestou. V době sporu císaře Rudolfa II. a jeho bratra Matyáše se Thurn postavil opět do opozice a podporoval Matyáše. Ten jej později odměnil výnosným úřadem karlštejnského purkrabího. Jako známý a aktivní protestant byl českými nekatolickými stavy zvolen za defensora, tj. obránce víry. Tu hájil s železnou neúprosností. V roce 1617 nastupoval na český trůn král Ferdinand II. a Thurn se podle svého zvyku postavil proti. Za to mu byl odňat úřad karlštejnského purkrabího. Jeho nenávist k Habsburgům a katolické straně se tak ještě více prohloubila. Doba nezadržitelně spěla k velkému konfliktu. Na bouřlivém sněmu v roce 1618 to byl opět Thurn, kdo nejvíce horlil proti králi a jeho místodržícím. Není tedy ani příliš překvapivé, že iniciátorem defenestrace Jaroslava Bořity z Martinic a Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka byl opět rebelant Thurn. Po sesazení Habsburgů z českého trůnu se stal Thurn jedním z vrchních velitelů stavovského vojska a operoval převážně v jižních Čechách. Dobyl Český Krumlov a osvobodil Jindřichův Hradec, který padl do rukou císařského generála Buquoye. Podařilo se mu shromáždit velké vojsko a zaútočil, i když bez úspěchu, přímo na Vídeň. Podporoval volbu Fridricha Falckého na českého krále a po bitvě na Bílé hoře spolu s ním uprchl do ciziny. Byl si vědom toho, že nad jeho osudem by se Habsburgové příliš nerozpakovali. V cizině neustále vyvíjel nejrozličnější aktivity proti Vídni a nepřátele Habsburgů sháněl kde se dalo. Na čas se dal do služeb sedmihradského knížete Gabriela Bethlena. Získal od něj menší vojsko a vpadl na Moravu, ale záhy musel ustoupit. Ze Sedmihradska odešel do tureckého Cařihradu a snažil se dokonce přesvědčit samotného sultána, aby vpadl Habsburgům do zad. Intriky byly opět bezúspěšné, proto odjel do Itálie a několik let působil ve službách Benátské republiky. Pak se obrátil na sever a sloužil Dánům, kteří vedli s Habsburgy válku. Od Dánů přešel ke Švédům, kteří táhli do Německa a slibovali porážku Thurnových úhlavních nepřátel. Podle nepotvrzených zpráv jej Švédové pověřili tajným vyjednáváním s Albrechtem z Waldsteina. Při tažení ve Slezsku byl švédský vojenský oddíl Albrechtem z Waldsteina poražen a Thurn byl zajat. Císař si snad nemohl lepší kořist ani přát, ale Waldstein, který tím řešil své osobní spory, Thurna propustil. Ten krátce nato, zklamán svými politickými neúspěchy, zemřel.
Příslušníci větve Thurn-Valsassina se v Čechách objevili až po třech stech letech, když v druhé polovině 19. století hrabě Vincent Thurn-Valsassina-Como-Vercelli, svobodný pán na Kreuzu (1866-1928), zakoupil západočeské zámky Valeč a Libkovice. V 90. století vystavěl hrabě Vincent nedaleko Valče menší zámek ve Skytalech. Vedle Valče vlastnil řadu dalších statků v Chorvatsku. Jeho potomci opustili Čechy v roce 1945.
Prapůvod rodiny Thurn-Taxis je třeba hledat kdesi v severní Itálii, kde žili její prapředkové se jmény jako Tasso, Tassis, Taxo, Torre, Torres, Turri, Turriani atp. Za nejstaršího prapředka je pokládán Reinerus de Tasso. Relativně sledovatelný rodokmen pak počíná Omodeem de Tassis, který žil ve 13. století. Jeho synové rozvětvili rod do dvou linií, z nichž starší žila v Itálii a Německu až do 18. století se jménem hrabě Monte Tasso. Mladší větev se díky Omodeovu prapravnuku Passinovi I. a jeho třem synům rozdělila na tři linie: Pietrovu, Ruggierovu a Giovanniho. Na počátku 16. století vznikla další větev rodu, netradičně díky sňatku Bonuse de Bordogna s Elisabeth della Torre e Tassis. V roce 1714 byl tomuto rodu potvrzen stav svobodných pánů se jménem Taxis von Bordogna und Valnigra.
Z Pietrových potomků nás jistě zaujme Bernardo Tasso (1493-1569), který byl ve službách vévody mantovského. Vedle toho ovšem proslul jako autor lyrických i epických básní, a hlavně jako otec Torquata Tassa (1544-1595), jednoho z nejlepších básníků italské renesance. Tassův „Osvobozený Jeruzalém“ patřil po dlouhá staletí k nejvydávanějším dílům italské poezie. Pietrova linie pak vymřela na prahu 19. století.
Potomci Giovanniho dosáhli v 17. století hraběcího titulu, přijali jméno Thurn-Valsassina-Taxis a žijí až dodnes; tato větev nijak nezasáhla do osudu českých zemí.
V Čechách a na Moravě se setkáme s řadou potomků z linie Ruggierovy. V 15. století vstoupili Thurn-Taxisové do služeb habsburského rodu. Habsburgové jim svěřili správu poštovnictví v alpských zemích a tato činnost pak dědičně náležela tomuto rodu po dlouhá staletí. Úřad generálního poštmistra v různých německých, rakouských i španělských zemích, včetně Nizozemí, vykonávali četní členové rodu. Z této činnosti rod postupně bohatl a titul generálního poštmistra se stal v rodu dědičným. V roce 1608 jim byl udělen stav svobodných pánů a v roce 1624 hraběcí stav.
V roce 1681 získal hrabě Evžen Alexandr (1654-1714) španělsko-nizozemský knížecí titul, který mu byl po jedenácti letech potvrzen i jako říšský. Jeho syn Anselm František (1679-1739) byl vyznamenán Řádem zlatého rouna. Rod pokračoval skrze jeho syna Alexandra Ferdinanda (1704-1773), politika. Po smrti císaře Karla VI. přestoupil Alexandr Ferdinand na stranu bavorského vévody, který se prohlásil za císaře Karla VII. Když se osud obrátil, opustil Alexandr Ferdinand bavorské služby a opět se přiklonil k rakouské straně, čímž si vysloužil řadu vyznamenání včetně Řádu zlatého rouna. Jeho dva synové rod opět rozvětvili. Starší Karel Anselm (1733-1805) se stal dědicem knížecích a vévodských titulů a působil v hnutí svobodných zednářů. Jeho mladší bratr princ Maxmilián Josef (1769-1831) založil vedlejší větev rodu, kterou lze nazvat českou, i když se v českých zemích setkáme s příslušníky obou větví.
Primogeniturní knížecí větev Karla Anselma získala za jeho života četné statky ve Württenbersku, Prusku a Bavorsku. Hlavním sídlem se stala rezidence v bavorském Řezně. Titul pána domu se časem ustálil na kníže z Thurn-Taxisu, kníže z Buchau a kníže z Krotoszynu, vévoda z Wörthu a Donaustaufu, okněžněný hrabě na Frideberg-Scheeru, hrabě na Valle-Sássina a na Marchtalu a Neresheimu.
V Čechách začal budovat rozsáhlé panství syn Karla Anselma kníže Karel Alexandr (1770-1827). Nejprve v roce 1822 zakoupil sekularizované klášterní panství Chotěšov. Původní mohutný klášterní komplex byl již tehdy v nedobrém stavu a prakticky dodnes nedošlo k jeho radikální opravě. O rok později koupil kníže od hraběte Filipa Kinského panství a zámek Chroustovice nedaleko Chrudimi. Zámek dal přebudovat na letní sídlo. V duchu zemského patriotismu podporoval kulturní instituce, například Národní muzeum, a to jak finančně, tak i donací sbírek, zejména zkamenělin. Když se thurn-taxisovské majetky rozrostly o nedaleký Košumberk, Rychmburk a další panství, staly se Chroustovice správním centrem všech knížecích statků. Karel Alexandr byl také horlivým členem hnutí svobodných zednářů. K dalšímu výraznému rozšíření východočeských statků došlo v roce 1855, kdy kníže Maxmilián Karel (1802-1871) odkoupil od Waldsteinů zadlužené panství Litomyšl. V době pozemkové reformy byly thurn-taxisovské statky ochuzeny a kníže Albert (1867-1952) se dokonce pokoušel soudit s Československou republikou u mezinárodního soudu v Haagu. Za první republiky odvezli Thurn-Taxisové ze zámku Chroustovice a z hradu Rychmburk řadu cenných historických předmětů. Mnohé z nich, například chroustovická knihovna, jsou dodnes uloženy v jejich hlavním sídle, v Řezně. Jinak byl majetek primogeniturní knížecí větve v Čechách zkonfiskován hned po skončení druhé světové války. Tato linie žije dodnes v bavorském Řezně a v současnosti je její nejznámější osobností kněžna Glorie (* 1960), rozená Schönburg-Glauchau, manželka zemřelého Jana Křtitele, 11. knížete Thurn-Taxise (1926-1990), proslulá svými výstřednostmi a četnými společenskými skandály.
Princ Maxmilián Josef Thurn-Taxis (1769-1831), generálmajor rakouské armády a zakladatel sekundogeniturní, možno říci české větve rodu, získal v roce 1797 český inkolát. Po studiích v Göttingenu cestoval několik let po Evropě, zejména v Itálii, Francii a Anglii. Potom se věnoval vojenské kariéře. Oženil se s princeznou Eleonorou z Lobkowicz (1770-1834). Po své matce princezně Henriettě z Fürstenbergu (1732-1772) zdědil panství Dobrovice a Loučeň. V Praze zakoupil bývalý Vrtbovský palác na Malé Straně. Z jeho synů je třeba zmínit zejména staršího Karla Anselma a mladšího Bedřicha Hanibala (1799-1857), slavného vojevůdce a vítěze z italských bojišť a nejvyššího hofmistra císařovny Alžběty. Jeho potomstvo žilo převážně v Uhrách a na Moravě, kde jeho syn princ Lamoral (1832-1903) získal statek Biskupice. Ty zdědil princ Friedrich (1871-1945), který byl v květnu 1945 v Biskupicích zavražděn pseudorevolučními gardami. Krátce vlastnila tato větev rodu také zámek Zdounky.
Nejstarší syn prince Maxmiliána Josefa Karel Anselm (1792-1844) nastoupil vojenskou dráhu a po jejím zakončení se věnoval humanitárním aktivitám, založil v Praze chudobinec a sám byl jeho ředitelem. Stejně se choval i na svých panstvích: podporoval školství a v době epidemie cholery organizoval lékařskou pomoc a obstarával potřebné léky. Byl ovšem také moderním podnikavým aristokratem. Povolal na své dobrovické panství cukrovarnického odborníka Karla Weinricha z Wetzlaru, který za použití části zámeckých budov vybudoval cukrovar. Protože podnik prosperoval, byl v dalších letech ještě rozšířen, bohužel na úkor vlastního zámku. Z jeho manželství s hraběnkou Marií Isabelou von und zu Eltz (1795-1859) vynikli dva synové, starší Hugo (1817-1889) a mladší Rudolf (1833-1904), který patří k nejzajímavějším osobnostem rodu Thurn-Taxis v českých zemích.
Starší syn princ Hugo zdědil rodové statky Dobrovici a Loučeň a rozšířil majetek ještě o Mcely, které jeho potomci vlastnili do konce druhé světové války. Byl po otci podnikavým hospodářem, podporoval na svých statcích průmyslovou výrobu a byl průkopníkem železniční dopravy. V politice se jako poslanec na českém sněmu i na říšské radě stavěl na stranu konzervativních aristokratů. Jeho syn Alexandr Johann Vincenc (1851-1939) získal italský zámek Duino, kde jeho manželka princezna Marie Hohenlohe - Waldenburg - Schlingsfürst (1855-1934) hostila básníka Rainera Maria Rilka. Rilke tam napsal své vrcholné dílo „Duineser Elegien“. Alexandr Johann Vincenc hodně cestoval, navštívil Ameriku, Afriku a řadu exotických zemí. Sbírku předmětů z těchto cest pak věnoval Národnímu muzeu. Byl také sportovec; podle něj byla pojmenována dostihová překážka známá jako Taxisův příkop. Jeho syn princ Alexandr (1881-1937) získal italský knížecí titul a změnil si jméno na Torre e Tasso, vévoda di Castel Duino. Jeho dědicem je nejstarší syn Raymund (* 1907). Dnes žijí příslušníci této větve rodu převážně v Rakousku a ve Francii.
Nyní se konečně dostáváme k princi Rudolfu Thurn-Taxisovi (1833-1904), zmíněnému na počátku. V mládí vystudoval pražskou právnickou fakultu a v té době přilnul k českému prostředí více než jiní členové rodiny. Princ Rudolf se necítil být Čechem pouze v zemském slova smyslu jako velká část aristokracie v Čechách té doby, ale chápal své češství i jazykově. Svou roli v politické a národnostní orientaci mladého prince snad sehrál i jeho vychovatel Karel Schneider. Za pražských červnových bouří v roce 1848 jej údajně jako patnáctiletého mladíka učil střílet z okna na císařské vojáky. Rudolf si velmi oblíbil českou literaturu a na počátku 60. let vydával spolu s Karlem Jaromírem Erbenem a Janem Jeřábkem časopis „Právník“. V tomto časopise se věnoval zvláště filozofii práva a některým problémům z oblasti trestního práva. Spolupracoval také s redakcí Riegerova naučného slovníku, přispíval i do „Národních listů“ a demokraticky orientovaného „Boleslavana“. Jako vyhlášený „čechofil“ založil pěvecký spolek „Hlahol“ a stal se jeho prvním předsedou. Podle tohoto vzoru vznikaly pak v Čechách mnohé další spolky. Účastnil se také zakládání Sokola a vzhledem k zaneprázdnění mnoha jinými funkcemi v národním hnutí odmítl nabízenou funkci prvního starosty a přenechal ji Jindřichu Fügnerovi.
Neustále se snažil proniknout na politickou scénu, nikoliv však jako aristokrat, což by pro člověka jeho rodu nebyl velký problém, ale jako „horlivý obhájce práv národa českého“. Byl představitelem radikálního křídla české demokratické opozice. Spolu s bratry Grégrovými a dalšími radikály se pokoušel založit novou politickou stranu a požadoval zavedení všeobecného hlasovacího práva. Ostatní čeští politici se ale jeho snad až příliš radikálního a demokratického programu zalekli a založení strany bylo odsunuto na neurčito.
Rudolf Thurn-Taxis však ve své aktivitě neustal. Velmi ostře vystupoval proti politice státního ministra Antona Schmerlinga. Po několik let pobuřoval vládu, až nakonec v roce 1863 státní orgány usoudily, že je čas odbojného prince potrestat. Vzdorující aristokrat byl postaven před soud, odsouzen za výrok, který vůbec nikdy nepronesl, a vsazen do žaláře. Zároveň začalo pronásledování všech spolků i jiných institucí, do kterých byl nějak zapojen.
Po propuštění se chtěl Rudolf Thurn-Taxis věnovat alespoň činnosti na právnické fakultě, ale podle očekávání nebyla jeho habilitace ministrem vyučování potvrzena. Rudolf Thurn-Taxis pochopil, že všechny cesty vzhůru si uzavřel, že se lidé ve společnosti obávají s ním stýkat, a proto odjel na své statky poblíž Mladé Boleslavi. Hospodářství však nebylo jeho silnou stránkou a v polovině
70. let se dostal do úpadku. Nakonec musel přijmout místo koncipienta v advokátní kanceláři dr. Suchomela v Kroměříži.
Časem se opět vypracoval, na jeho odbojné mládí se poněkud pozapomnělo, a princ Rudolf byl jmenován generálním prokurátorem vrchního soudu. Pro jistotu však co možná nejdále od Prahy a Čech - v bulharském Plovdivu. Po odtržení této oblasti od monarchie a vyhlášení bulharského státu v roce 1885 byl ve funkci potvrzen. Později se funkce vzdal, načas ještě v Plovdivu setrval a živil se jako advokát a v roce 1892 se odstěhoval do Saska. O dva roky později se rozhodl dokonat svůj rozchod s rodinou a požádal císaře o změnu jména a titulu. Císař tomuto bezprecedentnímu přání vyhověl a od roku 1894 se princ Rudolf Thurn-Taxis změnil na svobodného pána Rudolfa z Troskova. Tuto změnu akceptovali i jeho již dospělí synové.
Původ tohoto jména hledají někteří autoři v názvu saské vesnice Trachau (česky údajně Troskov), kde Rudolf jistý čas žil. Jméno Troskov bylo však zvoleno spíše podle českého hradu Trosky, který stojí nedaleko Rudolfova statku Niměřice. Zároveň Trosky na konci 19. století představovaly jeden ze symbolů české země. Hluboká symbolika tohoto jména pak vyvstane při pohledu na nový erb, který si Rudolf zvolil: hrad Trosky, nad nímž se vznáší sokol. Zatímco sokol představuje Rudolfovu moderní českou orientaci, trosky hradních věží upomínají na původní erb Thurnů - hradní věže.
S manželkou Jenny rozenou Ständlerovou (1830-1914) měl Rudolf dva syny a jednu dceru. Starší Jan (1860-1920) sloužil v Rusku jako důstojník v carském pohraničním vojsku. V době bolševické revoluce se přidal k bělogvardějcům a byl ve styku s československými legiemi. Po válce se vrátil do Československa. Z jeho pěti synů se tři ztratili za revoluce v Rusku, pravděpodobně padli či byli zavražděni. Přežili pouze Mikuláš (1896-1941), který uprchl a žil v USA, a Konstantin (1898-1964). Ten sloužil nejprve v československé armádě, později podnikal v bulharské Varně a Sofii. Na konci druhé světové války se vrátil do Československa. Jeho syn Vladimír (* 1934), konstruktér a projektant, žije v Čechách dodnes, stejně jako jeho syn Jiří
(* 1974), malíř a grafik.

Knihovna Národního muzea

 



obsah čísla 20 ročník 2002





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA