| Nechodí Mikuláš... |
|
Lidia Našincová |
| SANQUIS č.18/2002, str. 48 |
|
Moc jsme se na to těšili. Ale opravdu moc... Kvůli tomu jsme ani nešli do školky... I když tam byla besídka... Ale vždyť Mikuláš bude u babičky. Tak co se dá dělat? Zaskočíme ještě k doktorce.
A už jsme u doktorky a... no, to je nadělení! Je tady lidí jako na pouti... A všichni kašlou... Naštěstí je tu i taková cukrová panenka, takže máme co obdivovat: má „jenom“ tři copánky, samé barevné sponky, moc mluvit neumí, jsou jí „teprve“ čtyři roky, bude po mamince, ta je bývalá cukrářka, anebo po tatínkovi - je to číšník v luxusní restauraci v centru Prahy!
U doktorky se chovají holčičky slušně, poperou se jen jednou, půjčují si všechny hračky... Úplně ideální to není, zdravé budou až tak někdy v pondělí...
Uf! Už to máme za sebou... A teď opravdu domů...
A už se jede... Trabant je veselý, i když mu táhne už na dvacítku...
Krajina je smutná, pochmurná, šedá... Beroun je připraven na Mikuláše, všude svítí barevná světýlka, panenky a medvídci se usmívají na kolemjdoucí děti a rodiče.
„Nespi, paninko, už tam budeme!“ řekne tatínek.
Malá „paninka“ ale chrupe dál. Sestřička, starší a rozumnější, jen občas vzhlédne k tančící a ubíhající krajině. Mlčí.
Malou musíme bohužel vzbudit... Jde jako opilá... Dívá se na nás jako přes matové sklo...
Zazvoníme, a už se k nám řídí jezevčík Bořivoj, veselý až moc, zdraví nás z plných plic... Celá vesnice teď ví, že „Beanovi“ jsou doma...
„A, moje holky, pojďte,“ a líbá je. Stále mladá a hezká babička si ji posadí na klín.
Jinak ale jde do tuhého. Děda nám sděluje, že podle všeho dneska Mikuláš chodit nebude... A to proto, že sousedky, anděl a čert z loňska, nemají letos masky. A já mám za úkol jít se zeptat, jak to vypadá...
Takže si vezmu bundu a kozačky a jdu. Ta vesnice se mi opravdu, ale opravdu líbí... Hlavně ta obrovská vila naproti, ve středomořském stylu... A ta pohoda, ten patriarchální klid, který nám tak chybí v Praze. Krajina je romantická, dokonce i teď v zimě. Lesy, krásné lesy, a pole a kravín. Bývalý.
To už jsem u vrátek rodiny loňského Mikuláše. A jeho sestra mi bohužel zprávu potvrdí.
Tak... a je to. Už je to jasné. Mikuláš nebude, protože sestřenice, která jim loni půjčila masky a šaty, je včera půjčila někomu jinému.
Tak teď alespoň vím, že děda bude muset volky nevolky dělat vnučkám Mikuláše sám.
Doma dostanu další úkol. Musím holčičky zabavit, aby je vůbec nenapadlo opustit obývají pokoj.
Ve sklepě je divadelní, předpremiérová atmosféra. Tatínek hledá „šaty“ a masku, čepici a boty pro štědrého světce. Vrchol všeho je, že v televizi Mikuláš už je, opravdový, celý zlatý, má dlouhé stříbrné vousy, krásnou bílou mitru s křížem a velikánskou berlu... Holčičky jsou u vytržení... A najednou do pokoje vejde děda se smutným výrazem... „Kdepak! Já nemám ani barvy, ani papír...“ Nechám ho s holčičkami a řeknu to babičce...
„Ale já mu papír dám...“
„Jenže ty barvy jsou vyschlé...“
„Ať to dělá pastelkama...“
A tak hra pokračuje - jenomže už ne ve sklepě, ale na verandě...
Pytel od cementu, bílé prostěradlo, velká čepice, vousy z vaty... „Je to dobré... hlavně aby tě nepoznaly... Pozor na bačkory a na tepláky!!!“ řeknu mu a vrátím se do obýváku... Tady je šílený blázinec... Hračky lítají... pomalované a potrhané papíry, nožičky a hlavičky od panenek a bůhví co ještě...
Najednou někdo zazvoní... ale co?
„To je budík,“ pozná malá.
„Holky, máte návštěvu...“
Vyběhnou ven. Já už mám připravenou kameru. Ale... nic nevidím. Je taková tma... Jen aby ho nepoznaly. Dám si to na „noc“, ale stejně to nejde, mám pocit, že kazeta už je prázdná... Nebo co to k čertu je...
Ale rozhovor s Mikulášem je pěkný...
„Tak, holky, jak jste se chovaly...? Byly jste hodné...? Nebo jste zlobily...?“
„Ale... dědo, to jsi ty,“ řekne Barborka, stoupne si na špičky a utrhne mu vousy.
„Já jsem tě poznala...“
„Ale děti, já jsem přece Mikuláš a chci vědět, jestli jste byly hodné... Tak co, Terezko, ještě se počuráváš do kalhot? Nebo už ne...?“
Alespoň že ta malá ho nepoznala.
„Ne, já jsem hodná (= chodím na nočník),“ tvrdí a kukadla má rozšířená strachem...
„Tak, protože jste byly hodné, děti, tak tady pro vás něco mám...“
Jenže Barborka mezitím stačila udělat z „Mikulášova“ obličeje ošklivou masku... Vousy mu padají do úst, a když mluví, tak se mu všechno třese, má domácí bačkory... úsměv mu tuhne na rtech.
„Tak, tady jsou dárky...“ a dává jim obrovské barevné košíky plné ovoce a sladkostí z Německa... to je krása... Mikulášové, čokoládová srdíčka, myšičky, všechno na stromeček...
A je po všem, mikulášské propriety už jsou v krabici, holčičky vyndávají dárky z košíku...
Někdo zvoní...
Otevřu a tam, ve tmě, rozeznávám nějaké siluety.
„Kdo je tam?“
„To jsme my...“
„To asi bude Mikuláš,“ hlesnu jako ve snách.
|
|
|
 |
obsah čísla 18 |
 |
ročník 2002 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
